středa 21. května 2014

Co je to stará hudba

Už jsem se setkala s ledasčím, ale slyšet z úst někoho, kdo se považuje za hudebního znalce, že stará hudba je "taková ta hudba, co se hraje na takové ty staré nástroje jako třeba... třeba... eee... housle nebo klavír", ve mně nejdřív vyvolalo těžko popsatelnou mimickou reakci a posléze dovedlo k myšlence, že by tedy snad nebylo od věci alespoň "nepatrně" tento výrok upřesnit. Navíc se zdá, že co jedni považují za elementární, někdy až bytostně důležité, druzí pokládají za nepotřebnou zatuchlinu pokrytou plísní té nejodpudivější podoby (omlouvám se všem, co si v dětství tajně pěstovali houby v šuplíku apod.) Přitom právě stará hudba má značnou šanci uspět i u těch, kteří by o klasickou hudbu nezavadili ani špičičkou ucha. Navzdory svému stáří je totiž plná energie a nemalého tvůrčího prostoru, s nímž interpreti zacházejí podle určitých pravidel. Ty ale raději nechme hudebníkům, badatelům, kritikům a dalším podivným bytostem.

Mluvíme-li o staré hudbě, myslíme tím západní hudbu od nejstarších dob přibližně po baroko, ovšem dnes už není výjimkou řadit sem i skladby 19. století. Přesnější by vlastně bylo říci, že ke staré hudbě patří vše, co muzikant provozuje podle tzv. historicky poučené interpretace, což znamená, že rekonstruuje skladbu na základě dobových zdrojů (noty, učebnice, všelijaké traktáty...) s pomocí dobového nástroje či jeho kopie. V praxi to vypadá tak, že na koncertě uslyšíte třeba skladby W. A. Mozarta zahrané na piano z jeho doby (a to zní jinak než velké koncertní křídlo) nebo Vivaldiho Čtvero ročních dob na housle, které mají trochu jinou stavbu, jiné struny a jiný smyčec než housle, na které hrají třeba hráči symfonických orchestrů. Zpěv středověké a renesanční hudby se liší od operních árií z Dvořákovy Rusalky, divadlo plné roztodivné gestiky se hraje při svíčkách... To už může znít lákavě pro toho, kdo se rád dívá na filmy jako Král tančí, Farinelli nebo i Rozum a cit, o Formanově Amadeovi nemluvě, a není líný zapojit při poslechu vlastní imaginaci.

Podstatné je také připomenout, že lidé kdysi nenaslouchali jen bohoslužebným zpěvům, vážným operám či intelektuálně náročným komorním skladbám. Hudba jim byla také zdrojem zábavy a uvolnění. Není tedy třeba se obávat, že každý večer staré hudby vybízí publikum k rozjímání nad životem a smrtí, je těžko stravitelný a nudný. (Pokud ano, je tu vysoká pravděpodobnost, že na vině není hudba.) Samozřejmě je pak trochu anomálií, když se na poslech žertovných, případně přisprostlých světských kousků vypravíme do koncertní síně a ve večerním outfitu, ale někdy si interpreti vynalézavě poradí i s tím. Rozpitvávat další detaily lze třeba někdy příště, raději přidávám ukázky z top interpretační nabídky:


1. Árie Kleopatry z opery Giulio Cesare in Egitto skladatele 17. st. Antonia Sartoria.



2. Anonymní trubadúrská píseň Al’entrada del temps clar z 12. st., v okcitánštině.



3. La Carpinese, tarantella (jihoitalský tanec), 17. st.