neděle 1. června 2014

Mozartovo dětství


Všichni to známe. Telefonní seznamy typu narodil se, vytvořil, zemřel a k tomu více či méně obsáhlá charakteristika. Samozřejmě na rochnění se v detailech není většinou čas, a tak to někdy vypadá, jako by dotyčný klasik ani neměl rodiče - v lepším případě pouze jednoho.
Výše řečené se samozřejmě vůbec netýká W. A. Mozarta (1756 – 1791), jehož život byl rozpitván v tolika textech, že bychom se jich snad nedopočítali. Přesto jsem neodolala a využila možnosti popovídat si (na dálku) o Mozartově dětství a raném mládí s muzikoložkou Vlastou Reittererovou. Pro uklidnění předesílám, že text jsme škodolibě neprošpikovaly komplikovanými vědeckými termíny, pro upřesnění dodávám, že všechno v něm nenajdete…
 
 
W. A. Mozart se narodil jako sedmé dítě Leopolda a Anny Marie Mozartových, ovšem pouze on a skoro o pět let starší sestra Maria Anna (Nannerl) přežili. Prvním učitelem byl oběma dětem otec Leopold, vzdělával je nejen v hudbě, ale také v matematice, čtení, psaní, literatuře, tanci a jazycích. Samozřejmou součástí jejich vzdělání byla znalost náboženství a morálky, Leopold byl navíc znalcem filozofie a práva. Podle jeho zpráv se malý Mozart naučil zahrát několik skladeb ve čtyřech letech, první kompozice napsal v pěti.
 
Bylo tehdy běžné, že byly děti vyučovány v „domácí škole“? Povinná školní docházka pro děti od 6 do 12 let byla zavedena až po roce 1775…
Do zavedení povinné školní docházky byly děti v zásadě odkázané na to, co jim zprostředkovali rodiče. Chudé vrstvy byly převážně analfabety, v lepším případě se děti naučily základům čtení a psaní. Štěstí měli chlapci, kteří navštěvovali církevní školy (se všemi klady a zápory, jaké to mělo), děvčata prakticky neměla šanci. To je ostatně vidět také z dopisů Mozartovy matky, která neuměla gramatiku a psala v zásadě – i při tehdejší ortografické neustálenosti – tak, jak mluvila. Wolfgang měl to štěstí, že Leopold, jehož otec byl knihař (o rodinné hudebnosti není nic známo, ale jistá intelektuální úroveň tam byla), se ke vzdělání dostal. Leopold absolvoval gymnázium, dále studoval v jezuitském lyceu a pak v Salcburku filozofii a práva. Dosáhl bakalářského titulu, ale nakonec byl pro jakýsi kázeňský přestupek vyloučen. Tady by bylo možné vidět jednak základ „vzpurného“ rysu Wolfgangovy povahy, jednak důvod, proč Leopold za každou cenu chtěl, aby to jeho syn dotáhl dál než on. Každopádně měl dostatečné vzdělání na to, aby mohl vyučovat své děti.
 
Kdy asi nastal okamžik Leopoldova rozhodnutí, že se z Wolfganga stane profesionální hudebník?
Je těžké určit, kdy a jak Leopold odhalil Wolfgangův talent. Zprávy, které máme, jsou zprostředkované a jistě je v nich také hodně zpětné stylizace. Když se někdo proslaví, většinou se říká, že „projevoval talent už od kolébky“.
Rozhodující byl pravděpodobně okamžik, kdy se Leopold rozhodl vsadit všechno na to, aby ve Wolfgangovi realizoval, co se jemu samotnému nepodařilo, totiž udělat „kariéru“. A to muselo být velmi brzy.
 
Odkud se u Wolfganga vzalo tak výjimečné hudební nadání, nepočítáme-li otce Leopolda? Jak už zaznělo, nevíme o dalších hudebnících mezi jeho předky. Bylo ojedinělé, že Wolfgang komponoval od svých pěti let?
Odkud se bere nadání, to se nedá zjistit, lámou si s tím hlavu genetici, psychologové a další vědci, a jednotný názor neexistuje. Leopold byl jistě velmi inteligentní a cílevědomý, nebyl však génius. Co je to ale vlastně genialita?
Komponování v pěti letech, myslím, nic výjimečného není, říká se to o Lisztovi a mnohých jiných. Údajně jsem v pěti také cosi brnkala (pokud maminka nepřeháněla). Teprve v devíti jsem se ale dozvěděla, jak to zapsat. Mám si myslet, že kdybych měla za otce Leopolda, mohlo ze mě něco být? Asi těžko. Ale to, že Leopold podchytil Wolfgangův talent tak brzy, jistě svou roli sehrálo.
   
Víme něco o tom, jaké dítě byl Wolfgang, co ho bavilo, s kým se přátelil?
Malý Mozart prý považoval hraní s tóny za hru, snad jedinou, která ho opravdu zaujala. Nikdy neměl opravdové dětské kamarády, a pravděpodobně je ani nepostrádal. Někteří tím vysvětlují znaky infantility, jíž se nikdy nezbavil. Hravost mu zůstala do dospělosti a je naše štěstí, že se projevovala uměleckou kreativitou.
 
Měl Wolfgang hodně nestandardní dětství ve srovnání se svými vrstevníky?
Ano, to měl, dokonce podle některých neměl žádné. Leopold ho příliš brzy uvedl do světa dospělých a dětství mu takzvaně „ukradl“. Wolfgang přitom (nebo proto?) nikdy zcela nedospěl. Ale, jak už jsem řekla, naštěstí pro nás. Kus dítěte zůstává v každém umělci a v něm zůstala pro hudbu ta hezká stránka dětství.

Jako šestiletý cestoval malý Wolfgang s otcem a sestrou do Mnichova, kde oba sourozenci zahráli na cembalo kurfiřtovi Maxmiliánovi III. Josefu Bavorskému. Poté pokračovali do Vídně, kde vystoupili před císařovnou Marií Terezií a v různých šlechtických domech.
 
Bylo obvyklé vozit děti, aby vystupovaly na šlechtických dvorech?
Obvyklé to jistě nebylo. Byla to opět Leopoldova prozíravost a rozhodnutí, nenechat talent ležet ladem. Leopold se zkrátka rozhodl dělat svým dětem manažera v moderním smyslu slova. V tom byl skutečně průkopník. Byl to dobrý obchodník a roztomilost a talent svých dětí uměl prodat.
 
Bylo snadné dosáhnout toho, aby děti hráli před císařovnou?
Dostat se k různým dvorům problém nebyl, mohl se tam dostat každý smrtelník na žádost o udělení audience. Leopold to měl snazší jednak v tom, že byl zaměstnancem salcburského arcibiskupa - a to byl panovník s velkou autoritou -, jednak v tom, že měl řadu vlivných známých mezi šlechtou. Dá se předpokládat, že po prvním vystoupení na dvoře mnichovského kurfiřta v lednu 1762 se pověst o „zázračných dětech“ rychle rozkřikla. Slyšeli je na dvoře v Mnichově, museli je tedy samozřejmě slyšet i ve Vídni atd. Pro aristokracii a její hosty to byla vítaná atrakce – a ti hosté jsou důležití. Vezměme si zámecké kapely, jak se šlechtici předháněli, kdo koho pozve. Na přelomu 18. a 19. století už byla situace politicky i společensky jiná, ale v době, kdy vyrazili Mozartovi na cesty, to tak ještě bylo.
 
 
V červnu roku 1763 odjela rodina na cestu po Německu, Francii, Nizozemí, Anglii a Švýcarsku. (V témže roce se Leopold stal v Salcburku arcibiskupským dvorním kapelníkem.) Byla to první z pěti cest, kterou Wolfgang během následujících deseti let podstoupil, a trvala celkem tři a půl roku.
 
Cestování bylo v 18. století náročné, někdy nebezpečné. Jak se tehdy cestovalo?
Cestovalo se dostavníky nebo kočárem. Vlastní, ale i najatý kočár byl drahý, ovšem Leopold později určitou dobu vlastní kočár měl. Muselo se přepřahat, čili nocovat v nejrůznějších hostincích (někdy v otřesných hygienických podmínkách). Po cestách hrozilo nebezpečí přepadení lapky, člověk byl vystaven nejrůznějším vrtochům počasí, cesty byly často nesjízdné (do Itálie se jezdilo přes přes Alpy a Brennerský průsmyk), vozům padala kola…
 
Co vlastně přimělo Leopolda k rozhodnutí takto cestovat? Co si od toho sliboval? Byl za tím už tehdy jasný plán, nebo teprve vznikal a vyvrcholil o šest let později cestou do Itálie?
Na to je těžké odpovědět. Je možné, že se Leopoldovi - právě tak jako později Wolfgangovi - služba v Salcburku zajídala. Je možné, že v předvádění svých dětí viděl zisk (jistě větší než jako salcburský kapelník) a slávu, jejíž odlesk padal i na něj, když on sám jí nedosáhl. Těžko se později vyrovnával s tím, že děti povyrostly, už nebyly roztomilé a zájem o ně jako o atrakci opadl. Plán jistě měl, ne vždy mu ale vyšel. Proto později to věčné hořekování, co to všecko stálo, že se Wolfgang chová nezodpovědně a podobně.
 
A co Nannerl? Proč jezdila na tyto cesty, když se u ní s kariérou nepočítalo? Měla se vdát, mít děti…
Nannerl jezdila s Wolfgangem, dokud byla roztomilá holčička. Jako klavíristka byla stejně dobrá, ne-li možná lepší než Wolfgang, protože byla ukázněnější. Byla spolehlivá doprovazečka, ovládala generálbas, hru z listu, dokázala napodobovat různé styly, čili všechno, kvůli čemu byl obdivován Wolfgang. Ovšem je třeba si uvědomit, že její bratr se jako virtuos proslavil svými vlastními skladbami. Ano, Nannerl měla tu smůlu, že byla děvče. Kariéru podle tehdejších měřítek udělat nemohla a na Wolfganga také patřičně žárlila.
 
Jak se to projevovalo?
Dá se to vypozorovat z dopisů. Na cestu do Itálie roku 1769 (to jí bylo 18) už ji otec s sebou nevzal a ona i matka, která také musela zůstat v Salcburku, to určitě nenesly lehce, zvlášť když Leopold v dopisech domů vychvaloval fíky, melouny, broskve a podobně. Wolfgang k dopisům domů pravidelně připisoval pár řádek pro Nannerl, ale ona na ně tehdy vůbec neodpovídala nebo jen velmi stroze. Zřejmě své "odstrčení" dost těžce nesla.
Bylo to však přechodné, Mozart věnoval Nannerl řadu skladeb a její pianistické umění mělo zase vliv na něj. Rozhodující bylo, když roku 1778 zemřela v Paříži matka Mozartových a Nannerl musela převzít vedení domácnosti včetně péče o otce. Poté, co Wolfgang přesídlil do Vídně, se jejich cesty vlastně rozešly.


Ne vždy vítali Mozarty na dvorech s otevřenou náručí. Někdy museli dlouho čekat na příležitost předvést své umění, někdy nebyli u dvorů přijati vůbec. Na druhou stranu si malý Wolfgang rozšiřoval obzory, protože se mohl setkat s hudbou a osobnostmi, které do Rakouska a jižního Německa nejezdily. Např. v Londýně s J. Chr. Bachem, s nímž se rodina úzce spřátelila. Leopoldovy děti hrály v Německu, ve Francii před Ludvíkem XV., v Paříži publikoval Wolfgang první skladby (Sonáty pro housle a klavír). V Anglii vystupovaly před Jiřím III.
 

Podle dobového svědectví filozofa Dainese Barringtona uměl devítiletý Mozart skvěle modulovat, napsat bas, vymyslet melodii, přecházet bravurně z tóniny do tóniny…
Řekla bych, že s ohledem na tehdejší hudební styl to zas tak těžké nebylo. Žasnout nad tím mohl ten, kdo o hudbě nic nevěděl. Nebylo tak těžké zvládnout techniku, podstatné bylo, co osobitého se na jejím základě dalo vytvořit.

Po návratu Mozartových do Salcburku napsal knihovník u sv. Petra Beda Hübner, že nikdo není tou dobou v Evropě tolik oslavován jako „pan Mozart a jeho dvě děti.“ Pozdější patnáctiměsíční cesta už jen Wolfganga s otcem po Itálii (1769 – 1771) byla velmi úspěšná a také sledována mezinárodním tiskem. Je to skutečně tak?
Ano, ale nesmíme si představovat pod pojmem „mezinárodní tisk“ to, co představuje dnes. Tu „mezinárodnost“ spíš představovala korespondence různých osob, která šla přes hranice, osobní deníky, které se dochovaly a podobně. O Mozartových v Itálii psala např. Gazetta di Mantova, Gazetta Toscana, Gazetta di Milano. Ukázky jsou otištěny v knize „Mozart. Die Dokumente seines Lebens.“
 
Je pravda, že Mozart mohl být angažován v Itálii u arcivévody Ferdinanda nebýt Marie Terezie, která synovi napsala, ať se nezatěžuje „nepotřebnými lidmi, kteří jezdí po světě jako žebráci“?
To určitě ne, účinek toho dopisu se podle mě zveličuje. Ferdinand ostatně nemusel matku poslechnout. V zásadě ovšem měla Marie Terezie pravdu. Problém byl v tom, že Leopold to se svou a Wolfgangovou exkluzivitou přehnal, neohlídal, kdy se stává i se svým zázračným synem atrakcí spíš cirkusovou než příslibem vážného umění. Marie Terezie byla dokonce předvídavá, vždyť ani Leopold nebyl zrovna „vzorný zaměstnanec“. V roce 1777 dostali oba s Wolfgangem v Salcburku od arcibiskupa Colloreda výpověď, protože zas už chtěli kamsi jet, a přitom dostávat i nadále svůj plat. (Leopold se tehdy pokořil a byl přijat zpět). Tady někde se před Wolfgangem zavřely možnosti k nalezení vhodného místa u dvora. Mozartovi si zkrátka o sobě začali trochu moc myslet. V nějakém pevném kolektivu by taková individualita jako Mozart mohla působit jedině rozkladně. Nikdy nemohl získat funkci dvorního kapelníka nebo jinou podobnou, protože to vyžadovalo organizační schopnosti, umění vycházet s lidmi, administrativní práci a podobně. To mohl dělat Salieri, nikdy ne Mozart.

Jaký byl Wolfgangův vztah s rodiči? Pokud vím, sám Leopold se rozešel se svou rodinou ve dvaceti letech. Stalo se mu totéž se synem?
O tom víme ve skutečnosti také dost málo. Máme spoustu rodinných dopisů, ale mnoho jich také schází (a možná právě ty nejdůležitější). Leopold se nikdy nesmířil s tím, že se Wolfgang osamostatnil. Ano, Wolfgang mu možná provedl zhruba totéž, co provedl on svým rodičům. Se svými příbuznými v Augsburgu se Leopold moc nestýkal a epizoda s návštěvou, při níž se Wolfgang seznámil se sestřenkou Bäsle, byla výjimka, která se vykládá všelijak. Podle některých snad dokonce Leopold zapůsobil v tomto případě jako kuplíř, aby Wolfganga prostřednictvím neteře sexuálně vyškolil, což se mi zdá dost přitažené za vlasy.
Mozart si rodičů určitě vážil a měl je rád, ta láska se však projevovala všelijak. Z dopisů víme, že poté, co jeho matka Anna Maria zemřela v Paříži, dvaadvacetiletý Wolfgang se snažil otce na tu ránu (oklikami přes sdělení jiným) připravit. Jak to však skutečně při té nešťastné cestě bylo, těžko říci. Matka si stěžovala v dopisech, že je stále sama v nevytopeném bytě, zatímco Wolfgang někde pobíhá, její syn si pravděpodobně vůbec nevšiml, že se roznemohla, a měl pak špatné svědomí. (A Leopold se – podle dopisů – staral hlavně o to, co to bude stát). Podobně později Wolfgang nijak nepospíchal do Salcburku, ani když se dozvěděl o otcově nemoci, a byl pak překvapen jeho smrtí.
 
Jakým otcem byl Leopold? Byl hodně autokratický?
Leopold byl určitě nesmírně autokratický otec, a to i vůči Nannerl, jíž znemožnil sňatek s člověkem, kterého chtěla. Stejně tak chtěl do toho mluvit Wolfgangovi a Konstanci nikdy nepřijal. Např. odmítl vzít k sobě jejich dítě, když měli možnost odjet do Anglie, zatímco Nannerlina prvorozeného přijal…
O vztahu Wolfganga a Konstance Mozartových k dětem se ovšem vedou také spekulace: proč nechali prvorozeného kojence tak dlouho o samotě a chlapeček mezitím zemřel, proč chtěli opustit děti a vydat se do Anglie atd. Na druhou stranu nelze brát na všechno dnešní měřítka, při tehdejší dětské úmrtnosti se braly věci prostě tak, jak přišly.
 
Byla mezi otcem a synem rivalita?
Rivalita byla určitě, ale jednostranná. Leopold podle všeho na Wolfganga žárlil, snad mu i záviděl, že se dokázal tak odpoutat. Neuvědomil si, že to byla právě jeho pedanterie a věčné kazatelství, které mu syna odcizilo, že jeho protektorství působilo kontraproduktivně.

Kdy se Wolfgang s otcem vnitřně, a posléze i prakticky rozešel?
Rozešli se okamžikem, kdy se Wolfgang rozhodl zůstat ve Vídni a oženit (svatba se uskutečnila v srpnu roku 1782). Formálně udržovali styky dál, ale byli si cizí. Wolfgang se vymkl Leopoldovým představám – a udělal dobře.