Proč mám ráda Čajkovského


„Je to sud s medem,“ vysvětluje mi s výrazem lehkého pohrdání kamarád muzikant-intelektuál. Vím o něm, že má vytříbený vkus, naostřená ouška a miluje Brucknera, což chápu… „Tchaikovsky is a shit, Brahms is a shit,“ káže mi v nikotinovém oparu zahraniční muzikolog. „Já odpočívám u Hindemitha,“ chlubí se kamarád skladatel (což zas tolik nechápu a svoje další oblíbence zbaběle zatloukám). Jsem divná? Povrchní? Nebo je Čajkovskij ryze dámská záležitost? Co se mi na tom „sladolepu“ vlastně líbí?
Je fakt, že jsou pryč doby, kdy jsem se tetelila blahem u Labutího jezera, Šípkové Růženky a Louskáčka. Přece jen, bylo mi asi jedenáct… (Teď spíš žasnu nad tím, když tu fušku někdo dokáže odehrát, aniž by se u toho tanečníci rozsypali.) Později jsem měla možnost propojit si hudbu s Čajkovského osobním životem. Vzbudil ve mně úžas. Fascinovalo mě to množství bolesti, špatných rozhodnutí, nepříznivých okolností a skoro až bizarních situací. Nakonec jsem se s plachým, přecitlivělým a depresemi trpícím skladatelem vzdáleně spřátelila. Líbí se mi, že navzdory svým limitům nepřestával pracovat, toužit, usilovat, a myslím, že se díky tomu nejednou dotknul dokonalosti. Proto ho ráda poslouchám.
 

Oblíbené příspěvky