čtvrtek 16. října 2014

What did he say?

Ticho. Konečně. Než do sebe začnu vtahovat nezvyklou bezzvukovost, soustředěně naslouchám. Nevrací se ještě někdo pro tu nejposlednější pusinku, nepostradatelnou panenku, obrázek pro babičku, telefon…? --- Nic. --- Nic. Oukej, příprava může začít. Koncertní, tedy pracovní oděv, pohodlné botky, pro jistotu dvě propisky a papír. Do programu čmárat nechci. Vyhodnocení: Důkladný poslech skladeb – check. Rešerše – check. Interpreti – check. Mozek – doufejme, že check.

Dokrášlit a jde se.

Vcházím do sálu. Jsem nadšená! Vždyť je to setkání po letech. Nabádám zbytky své racionality ke zvýšené aktivitě, jinak budu místo propisky dojatě hledat kapesník a večer pak vyšilovat před bílou obrazovkou.

Návštěvnost: slabá. Nejsem žádný marketingový stratég, mohu tedy jen hádat. Domněnky: 1. publikum tohoto festivalu není zvyklé na dopolední akce (nejsme na Pražském jaru), 2. drahé vstupenky, 3. slabá propagace, 4. koncert dramaturgicky nezapadá. 5. chřipková epidemie. Nevidím ani žádné kolegy, jen vedle mě neznámý mladík, poznávací znamení: propiska.

První půlka koncertu byla skvostná, jak jsem čekala. Akustika odpovídá nízké návštěvnosti, ale na pódiu si s tím rychle poradili. Plně se soustředím, píšu poznámky, užívám si a najednou mi to dochází. Soustředíme se všichni. Nikdo nekašle, nevrtí se, všichni jsou totally focused. Jako v tom nejmenším art kině, kde je dodýchání filmu při závěrečných titulcích samozřejmostí. Každý tón dostal prostor k doznění. Na pódiu i v hledišti. Tohle je vzácná chvíle a já vím, že už jen proto si tenhle koncert budu dlouho pamatovat. V atmosféře hluboké koncentrace přichází pianistův přídavek. Bez komentáře. Čili to musím poznat sama. Rozkmitaly se mi mozkové závity. Identifikace proběhla jen zčásti, což nestačí. Chce to 100%. Čili na to padne přestávka. Žádné šprtavé pianistky v dohledu, vydávám se tedy do útrob prostor pro účinkující. S mírným chvěním otvírám dveře. Na chodbě klid, zamířím tedy směle ke dveřím sólisty. Do cesty mi vstupuje nenápadný muž s otázkou: Do you speak… (No teď fakt nemám čas vybavovat se v angličtině) Czech?

???

Yes, I do.

???

Je to člen orchestru a potřebuje pomoci s překladem krátkého textu do češtiny. Ve druhé polovině koncertu zazní jedna skladba navíc a on ji má uvést. Přišla jsem jako na zavolanou. Výborně. Gramatiku neprožíváme, hlavně aby byl projev srozumitelný. Se zájmem sleduji jeho pomocná znaménka pro výslovnost. Vypadají…řecky?  

I need a rehearsal!

Čte mi text a musím uznat, že moc dobře. Chválím ho, jak mu to jde (snad stihnu toho sólistu), on zdvořile poděkuje a vyžádá si další dvě zkoušky. Při takové pečlivosti se nedivím, že orchestr hraje tak, jak hraje. Žádám protislužbu. Co znělo v přídavku?

Mozart. On vždycky hraje Mozarta. (Maurenc. Tam vždycky sedí Maurenc.)

Pokračuji v misi přídavek. Jakmile vyslovím slovo „journalist“, pianista se trochu lekne, ale když zjistí, co chci, s úlevou mi sděluje přesný název skladby. Omlouvá se, že katalogové číslo si z hlavy nepamatuje. Nevadí, dohledám si ho. Rychle se vracím do sálu, abych nepřišla o ten majstrštyk v češtině. Stihla jsem to.

Přichází hudebník – kontrabasista – a brilantně, téměř zpaměti uvede skladbu. V publiku to příjemně tetelivě zaševelí. Jestli nás neměli v hrsti doteď, od téhle chvíle o tom není pochyb. Čekáme, až kontrabasista zaujme své místo, a v tom se ke mně naklání můj soused-propiska se zmateným výrazem:

What did he say?

Aha, takže žádná nová tvář domácích médií. Z nedostatku času na něj vyšeptnu aspoň jméno skladatele. Krčí rameny. Český skladatel, upřesňuji. Z kolegiality píšu jméno na papírek a předávám mu ho. Vypadá zaskočeně. Asi jsem příliš kontaktní. Koncert pokračuje a já se pochopitelně zaměřuji na tříčlennou kontrabasovou sekci. Vévodí jí nikoli „uvaděč“, ale vysoký temperamentní Španěl. Dmýchá kolem sebe neskutečnou energii. Hraje skvěle. Začínám si detailně prohlížet další členy orchestru. Očima přejíždím houslistky. Koho mi jenom ta s brýlemi připomíná? Rozbíhám myšlenkovou odbočku, hlavní kritická linie nepřerušena. Zírám na houslistku. Začínám tušit: americká herečka. Podobný postoj, profil, chybí piha na tváři. Nemůžu si vybavit ani jméno, ani film. Zírám víc. Tyhle nepodstatnosti mě dokážou pronásledovat několik dnů. Vzdávám to, opouštím slepou uličku a přepínám na hlavní linii. Uprostřed nejvyššího usebrání se mi v hlavě rozbliká: EVA MENDES! A mám klid. Koncert doznívá, druhý přídavek poznávám. (Snad ho poznal i Propiska.)