Od reality k fantazii
K šíření Michnovy hudby doposud přispělo nemalou měrou také
vydavatelství Arta Records se svými
pěti snímky včetně nové rekonstrukce Loutny
české, jež byla realizována díky badatelskému objevu muzikologa Petra
Daňka. Dalším počinem je CD a notová edice Svaté
lásky labirynth se sólovou varhanní hudbou. Zde se však nejedná o další, ještě
mimořádnější objev, jak by se na první pohled mohlo zdát. Poučení čtenáři a
michnovští badatelé dobře vědí, že se žádné takové skladby nedochovaly, ani o
jejich existenci nemáme zprávy. Toto varhanní CD, na němž je pouze zčásti
nahraná Michnova hudba, představuje, řekněme, poněkud fantazijní projekt. Jeho
vznik inicioval generální vikář Litoměřické diecéze P. Stanislav Přibyl, hudbymilovný nadšenec, sám aktivní hráč na
varhany a cembalo, jehož touhou bylo zprostředkovat posluchačům zvuk jedněch
z nejstarších varhan, které se dochovaly na území Čech. Nástroj anonymního
mistra z let okolo r. 1620 pochází z vesnice Kruh, disponuje tzv.
krátkou oktávou (neúplnou spodní oktávou), dochovala se z něj skříň,
vzdušnice, několik píšťal, manuálové a pedálové rozsahy. V roce 1992
zrestauroval varhany Vladimír Šlajch
pro farní kostel v Doksech, odkud byly po čase převezeny na postranní kůr
katedrály sv. Štěpána v Litoměřicích. Úkol zvolit pro ně český vánoční
repertoár připadl varhaníkovi Jaroslavu
Tůmovi, který se podle svých slov snažil jednak vyhnout skladbám rudolfinských
autorů, známých už z jiných snímků, jednak hudbě 18. století, která by
s daným nástrojem dostatečně stylově neladila. Nakonec padlo jméno Adama
Václava Michny z Otradovic.
„Na mé námitky, že od Michny žádné sólové varhanní skladby nemáme, odpověděl
P. Přibyl slovy, že si jistě nějak poradím…,“ komentuje Tůma vznik nahrávky.
„Musím se přiznat, že mi to skutečně nedalo. Původně jsem myslel, že bych se
podobně jako na jiných nahrávkách pustil do improvizace, ale nakonec jsem od
této myšlenky upustil. Nechtěl jsem jít cestou improvizace, které říkáme
stylová kopie, tedy zvolit si předlohu a hudebně se jí řídit. Myslím si, že
interpret nedokáže nikdy zaimprovizovat tak dobře, jako by zaimprovizoval třeba
Johann Sebastian Bach už proto, že žijeme v jiné době a nedokážeme se do daného
stylu stoprocentně vcítit. Samozřejmě by taková improvizace nemusela znít
špatně, ale podle mě to nikdy nebude ono. U Adama Michny navíc není zcela
jasné, co vlastně imitovat? Podíváme-li se na jeho sbírky písní, vidíme jednoduché,
krátké, přehledné útvary, k nimž by se nejlépe hodily variace. A to by pro
nahrávku nestačilo. Záhy jsem si také uvědomil, že Michnova hudba je sice
nádherná, ale stylizační potenciál pro varhanní hudbu, která by z ní vyvstala,
je velice omezený. Po určité době hledání a zkoušení jsem nakonec dospěl k
závěru, že by bylo lepší zvolit namísto improvizace kompozici. Přemýšlel jsem,
jak ji uchopit, a v tomto směru mě kupředu posunula myšlenka, že Michna byl
vynikající hudebník a musel tudíž znát hudbu, která se v jeho době hrála.
Věřím, že udržoval bohaté společenské kontakty, setkával se i s dalšími
hudebníky, jezdil do Prahy. Řekl jsem si, když se jeho díla tiskla v pražském,
tehdy jezuitském Klementinu, že mohl mít klidně přehled o tom, co mají v knihovně.
Dovoluji si totiž předpokládat, že Michna byl člověk zvídavý a zajímalo ho to.
Nijak jsem ale nepátral po tom, kterou konkrétní hudbu mohl znát. Důležitý pro
mě byl spíš fakt, že tady taková možnost byla. Tato záminka mi stačila k tomu,
abych si vytipoval formy a skladatele a zkusil to všechno v úplně jiné době a v
jiném století propojit. Výsledkem je stylová kompozice, v níž vycházím především
z Michnovy harmonické struktury.“
Adam Václav Michna – Jaroslav
Tůma
(c) Arta Records
Na základě této, pro někoho možná značně odvážné fabulace zkomponoval
Jaroslav Tůma díla, v nichž se inspiroval sbírkou Česká mariánská muzika. Každá skladba je uvozena konkrétní
Michnovou písní-tématem, která tu může zastupovat zpěv sboru s lidem při
liturgii. Kompozice je vždy vedena ve stylu některého z dobových autorů,
například Jana Pieterszoona Sweelincka (1562-1621), Samuela Scheidta
(1587-1654), Dietricha Buxtehudeho (1637/39-1707), Georga Muffata (1653-1704). Výběr
písní probíhal tu s racionální přesností, tu čistě intuitivně: „Někdy mi
skladby napověděly samy, třeba styl Johanna Pachelbela jsem připojil
k písničce Allegro na nebe
vstupujícího Krista Ježíše, jejíž melodie zní jako téma některé z jeho
variačních forem. Píseň Konec zvonec
mi zase připomněla Girolama Frescobaldiho a jeho toccaty per l‘elevatione,“ vysvětluje Tůma. Samozřejmě na snímku nechybí
ani „hity“ jako Vánoční noc – Chtíc, aby
spal nebo Vánoční magnét a střelec, jež Tůma propojuje s hudbou Johanna
Jacoba Frobergera (1616-1667) a José Eliase (c.1680-1749). Stylové parafráze
nejsou ovšem nijak přísné: „Občas se záměrně dopouštím jistých schválností a
dovoluji si postupy, které by si tehdy skladatelé dovolit nemohli. Například u
Johanna Pachelbela sice najdeme někdy i extrémně výraznou chromatiku v řetězení
akordů, čehož ve své skladbě Partite
diverse sopra il corale využívám, avšak v jednom místě jsem přidal navíc
takový postup, který by už Pachelbel určitě nenapsal. Je to jen malé mihnutí v
rámci jednoho taktu, takové spiklenecké mrknutí na posluchače. Girolamo
Frescobaldi zase úžasným způsobem využíval akordy, které ve středotónovém
ladění vytvářejí napětí. Při pozorném poslechu tak najednou ve skladbě slyšíme
třeba bolest. Tyto jeho falešné akordy jsem zřetězil, bolest je tím až na
hraně, či těsně za ní. Nebo u Johanna Jacoba Frobergera jsem použil jeden
harmonický spoj, který tento autor nemohl napsat, ale běžně ho používali Leoš Janáček
a Bohuslav Martinů,“ dodává Tůma a doplňuje, že trochu improvizace se nakonec
na snímek přece jen dostalo, protože některá díla dotvářel až při natáčení. Skladby
lze provozovat na varhany omezeného rozsahu, případně na cembalo nebo
klavichord.
Notová edice
Tím ovšem tento nezvyklý příběh nekončí. Brzy po vydání nahrávky se její
tvůrci (s producentem Vítězslavem Jandou
a ve spolupráci s Biskupstvím
litoměřickým) rozhodli spojit ji s notovou edicí. Zájemci z řad
posluchačů a praktikujících hudebníků mohou díky tomu podrobně zkoumat cesty,
jimiž se Jaroslav Tůma v pozici skladatele vydal, sledovat, jak konkrétně
mísí Michnovu výraznou melodiku s kompozičními prvky jiných autorů a
nakolik do tohoto procesu vstupuje s vlastními originálními nápady,
k nimž patří i do not převedené improvizační plochy. V předmluvě k edici
Tůma zdůrazňuje, že není nutné hrát skladby doslovně, zároveň ale podotýká, že
„vše má být zřetelné a srozumitelné (…), elegantní a efektní“ a nabádá, aby
interpreti dbali na dobrý styl i vkus. „Mojí největší ambicí je podělit se o
zkušenost, že někdy až příliš úzkoprse vzývaná hudební pravidla historicky
poučené interpretace je žádoucí nepřeceňovat. Zavádějí nás často do slepých
uliček. Přínosnější je začít objevovat a tvořit hudbu svobodně a bez předsudků.
Aby přinášela hlavně radost, smutek, napětí, uvolnění či smích, velebnost a
možná i posvátnost,“ doplňuje Jaroslav Tůma. A duchovní otec projektu, P.
Stanislav Přibyl připomíná, že právě Michnova hudba nám může pomoci „navázat
přetržené nitě oněch zdánlivých protikladů a připomenout ony dechberoucí
skutečnosti, které činí lidský život tak krásným a vedoucí ke správnému cíli.“
