sobota 14. listopadu 2015

Michna - Tůma jak je neznáme

 

Adam Václav Michna z Otradovic (c.1600-1676) je osobnost, která jako by se před námi stále halila do jakéhosi mlžného oparu. Čas od času sice svůj obraz poodkryje, ale není to dost na to, abychom o jeho životě a tvorbě mohli vždy mluvit či psát se stoprocentní jistotou. Mnohokrát se v jeho případě musíme spokojit s přibližnostmi, domněnkami a tušeními. Pro badatele představuje celoživotní výzvu, interpretům poskytuje větší prostor k vlastní tvořivosti a na posluchači pak spočine rozhodnutí, zda se pokusí obojí vědomě vstřebat, nebo se „pouze“ vystaví proudům Michnovy spanilé hudby.  

Od reality k fantazii
K šíření Michnovy hudby doposud přispělo nemalou měrou také vydavatelství Arta Records se svými pěti snímky včetně nové rekonstrukce Loutny české, jež byla realizována díky badatelskému objevu muzikologa Petra Daňka. Dalším počinem je CD a notová edice Svaté lásky labirynth se sólovou varhanní hudbou. Zde se však nejedná o další, ještě mimořádnější objev, jak by se na první pohled mohlo zdát. Poučení čtenáři a michnovští badatelé dobře vědí, že se žádné takové skladby nedochovaly, ani o jejich existenci nemáme zprávy. Toto varhanní CD, na němž je pouze zčásti nahraná Michnova hudba, představuje, řekněme, poněkud fantazijní projekt. Jeho vznik inicioval generální vikář Litoměřické diecéze P. Stanislav Přibyl, hudbymilovný nadšenec, sám aktivní hráč na varhany a cembalo, jehož touhou bylo zprostředkovat posluchačům zvuk jedněch z nejstarších varhan, které se dochovaly na území Čech. Nástroj anonymního mistra z let okolo r. 1620 pochází z vesnice Kruh, disponuje tzv. krátkou oktávou (neúplnou spodní oktávou), dochovala se z něj skříň, vzdušnice, několik píšťal, manuálové a pedálové rozsahy. V roce 1992 zrestauroval varhany Vladimír Šlajch pro farní kostel v Doksech, odkud byly po čase převezeny na postranní kůr katedrály sv. Štěpána v Litoměřicích. Úkol zvolit pro ně český vánoční repertoár připadl varhaníkovi Jaroslavu Tůmovi, který se podle svých slov snažil jednak vyhnout skladbám rudolfinských autorů, známých už z jiných snímků, jednak hudbě 18. století, která by s daným nástrojem dostatečně stylově neladila. Nakonec padlo jméno Adama Václava Michny z Otradovic.

„Na mé námitky, že od Michny žádné sólové varhanní skladby nemáme, odpověděl P. Přibyl slovy, že si jistě nějak poradím…,“ komentuje Tůma vznik nahrávky. „Musím se přiznat, že mi to skutečně nedalo. Původně jsem myslel, že bych se podobně jako na jiných nahrávkách pustil do improvizace, ale nakonec jsem od této myšlenky upustil. Nechtěl jsem jít cestou improvizace, které říkáme stylová kopie, tedy zvolit si předlohu a hudebně se jí řídit. Myslím si, že interpret nedokáže nikdy zaimprovizovat tak dobře, jako by zaimprovizoval třeba Johann Sebastian Bach už proto, že žijeme v jiné době a nedokážeme se do daného stylu stoprocentně vcítit. Samozřejmě by taková improvizace nemusela znít špatně, ale podle mě to nikdy nebude ono. U Adama Michny navíc není zcela jasné, co vlastně imitovat? Podíváme-li se na jeho sbírky písní, vidíme jednoduché, krátké, přehledné útvary, k nimž by se nejlépe hodily variace. A to by pro nahrávku nestačilo. Záhy jsem si také uvědomil, že Michnova hudba je sice nádherná, ale stylizační potenciál pro varhanní hudbu, která by z ní vyvstala, je velice omezený. Po určité době hledání a zkoušení jsem nakonec dospěl k závěru, že by bylo lepší zvolit namísto improvizace kompozici. Přemýšlel jsem, jak ji uchopit, a v tomto směru mě kupředu posunula myšlenka, že Michna byl vynikající hudebník a musel tudíž znát hudbu, která se v jeho době hrála. Věřím, že udržoval bohaté společenské kontakty, setkával se i s dalšími hudebníky, jezdil do Prahy. Řekl jsem si, když se jeho díla tiskla v pražském, tehdy jezuitském Klementinu, že mohl mít klidně přehled o tom, co mají v knihovně. Dovoluji si totiž předpokládat, že Michna byl člověk zvídavý a zajímalo ho to. Nijak jsem ale nepátral po tom, kterou konkrétní hudbu mohl znát. Důležitý pro mě byl spíš fakt, že tady taková možnost byla. Tato záminka mi stačila k tomu, abych si vytipoval formy a skladatele a zkusil to všechno v úplně jiné době a v jiném století propojit. Výsledkem je stylová kompozice, v níž vycházím především z Michnovy harmonické struktury.“

Adam Václav Michna – Jaroslav Tůma

(c) Arta Records
 
Na základě této, pro někoho možná značně odvážné fabulace zkomponoval Jaroslav Tůma díla, v nichž se inspiroval sbírkou Česká mariánská muzika. Každá skladba je uvozena konkrétní Michnovou písní-tématem, která tu může zastupovat zpěv sboru s lidem při liturgii. Kompozice je vždy vedena ve stylu některého z dobových autorů, například Jana Pieterszoona Sweelincka (1562-1621), Samuela Scheidta (1587-1654), Dietricha Buxtehudeho (1637/39-1707), Georga Muffata (1653-1704). Výběr písní probíhal tu s racionální přesností, tu čistě intuitivně: „Někdy mi skladby napověděly samy, třeba styl Johanna Pachelbela jsem připojil k písničce Allegro na nebe vstupujícího Krista Ježíše, jejíž melodie zní jako téma některé z jeho variačních forem. Píseň Konec zvonec mi zase připomněla Girolama Frescobaldiho a jeho toccaty per l‘elevatione,“ vysvětluje Tůma. Samozřejmě na snímku nechybí ani „hity“ jako Vánoční noc – Chtíc, aby spal nebo Vánoční magnét a střelec, jež Tůma propojuje s hudbou Johanna Jacoba Frobergera (1616-1667) a José Eliase (c.1680-1749). Stylové parafráze nejsou ovšem nijak přísné: „Občas se záměrně dopouštím jistých schválností a dovoluji si postupy, které by si tehdy skladatelé dovolit nemohli. Například u Johanna Pachelbela sice najdeme někdy i extrémně výraznou chromatiku v řetězení akordů, čehož ve své skladbě Partite diverse sopra il corale využívám, avšak v jednom místě jsem přidal navíc takový postup, který by už Pachelbel určitě nenapsal. Je to jen malé mihnutí v rámci jednoho taktu, takové spiklenecké mrknutí na posluchače. Girolamo Frescobaldi zase úžasným způsobem využíval akordy, které ve středotónovém ladění vytvářejí napětí. Při pozorném poslechu tak najednou ve skladbě slyšíme třeba bolest. Tyto jeho falešné akordy jsem zřetězil, bolest je tím až na hraně, či těsně za ní. Nebo u Johanna Jacoba Frobergera jsem použil jeden harmonický spoj, který tento autor nemohl napsat, ale běžně ho používali Leoš Janáček a Bohuslav Martinů,“ dodává Tůma a doplňuje, že trochu improvizace se nakonec na snímek přece jen dostalo, protože některá díla dotvářel až při natáčení. Skladby lze provozovat na varhany omezeného rozsahu, případně na cembalo nebo klavichord.

 

Notová edice

Tím ovšem tento nezvyklý příběh nekončí. Brzy po vydání nahrávky se její tvůrci (s producentem Vítězslavem Jandou a ve spolupráci s Biskupstvím litoměřickým) rozhodli spojit ji s notovou edicí. Zájemci z řad posluchačů a praktikujících hudebníků mohou díky tomu podrobně zkoumat cesty, jimiž se Jaroslav Tůma v pozici skladatele vydal, sledovat, jak konkrétně mísí Michnovu výraznou melodiku s kompozičními prvky jiných autorů a nakolik do tohoto procesu vstupuje s vlastními originálními nápady, k nimž patří i do not převedené improvizační plochy. V předmluvě k edici Tůma zdůrazňuje, že není nutné hrát skladby doslovně, zároveň ale podotýká, že „vše má být zřetelné a srozumitelné (…), elegantní a efektní“ a nabádá, aby interpreti dbali na dobrý styl i vkus. „Mojí největší ambicí je podělit se o zkušenost, že někdy až příliš úzkoprse vzývaná hudební pravidla historicky poučené interpretace je žádoucí nepřeceňovat. Zavádějí nás často do slepých uliček. Přínosnější je začít objevovat a tvořit hudbu svobodně a bez předsudků. Aby přinášela hlavně radost, smutek, napětí, uvolnění či smích, velebnost a možná i posvátnost,“ doplňuje Jaroslav Tůma. A duchovní otec projektu, P. Stanislav Přibyl připomíná, že právě Michnova hudba nám může pomoci „navázat přetržené nitě oněch zdánlivých protikladů a připomenout ony dechberoucí skutečnosti, které činí lidský život tak krásným a vedoucí ke správnému cíli.“

 Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie 9/2015.
www.casopisharmonie.cz
www.arta.cz