středa 2. prosince 2015

Některá výběrová řízení na HAMU a chudé webovky

Není to dlouho, co se na pražské HAMU uskutečnilo několik výběrových řízení na pedagogická místa. Ti, co uspěli, už začali v letošním semestru vyučovat, přesto má ale, myslím, smysl alespoň k některým z nich se vrátit. Zaměřím se na dva, k ostatním nemám dostatek relevantních informací. (Na webu akademie buď nejsou uvedeny, nebo jsou tam velice dobře skryty. Donedávna se dal dohledat alespoň seznam oborů, v nich se výběrová řízení vypisovala. Seznam uchazečů a těch, co uspěli, na webu, zdá se, dostupný není.)

Začněme fagoty. Zde, pokud se nepletu, se o pedagogický post ucházelo pět pánů. Jaroslav Kubita, Martin Petrák, Václav Vonášek, Tomáš Františ a Jan Hudeček. První čtyři jsou členy České filharmonie (ČF), Jan Hudeček je sólofagotista orchestru Národního divadla v Praze. Abychom nenapínali, zástupci České filharmonie zcela „pohořeli“. Než budu pokračovat, chci zdůraznit, že se pohybujeme v první lize a řešíme pro někoho možné titěrné detaily. Jenže i to je někdy dobré udělat.

Jan Hudeček (*1990) je úspěšný interpret ověnčený mnoha cenami, které sklízí od svých 15 let (naposledy to byla 1. cena a titul laureáta v mezinárodní soutěži Pražského jara v květnu 2014). Dočteme se o něm nadšené ódy, jež jsou jistě oprávněné a spravedlivé, nedočteme se však nic o jeho pedagogických zkušenostech. Proto si při pohledu na ta ostatní jména kladu otázku, jak je možné, že nikdo ze čtyř členů našeho nejlepšího orchestru a jednoho z nejlepších světových orchestrů neuspěl, když navíc tři z nich se vyučování věnují. Obzvlášť mě překvapilo, že u komise neprošli Jaroslav Kubita a Václav Vonášek. Kubita, sólofagotista ČF, je skvělý týmový hráč s velkou empatií, osobnost mimořádně muzikální a pokorná, o míře nabytých zkušeností nemluvě. Vyučuje na brněnské JAMU, lektoruje, je zván do porot soutěží (jeho vlastní ocenění nepočítám). Nedávno potvrdil i své nepopiratelné kvality v roli sólisty. Doufám, že „brněnská položka“ mu nebyla přítěží (že by vyučovat v Brně nebylo dost dobré pro Prahu? To by byl ale velmi ošklivý podtón, že…). Václav Vonášek (*1980) je excelentní a bohužel u nás nespravedlivě nedoceněný hráč, jehož předností je ochota klást si otázky, hledat, pracovat, pilovat atd. Soutěží vyhrál celkem dost (na Pražském jaru v roce 2002 2. místo, 2009 1. místo). Neumím si představit, co při výběrovém řízení tito hudebníci pokazili, jak a čím je mohl jejich podstatně méně zkušený kolega přebít? Anebo je mezi Malou Stranou a Starým Městem příliš velká louže?

Nu, čtyři umělci v podstatě nic neztrácejí a jeden na tom vlastně i „vydělal“. Všichni zůstávají v České filharmonii, pokračují v pedagogické činnosti (Tomáš Františ na Pražské konzervatoři a Martin Petrák na Fakultě umění Ostravské univerzity), Václav Vonášek byl po neúspěchu s HAMU přijat do Berlínské filharmonie „na zkušenou“ (za rok, za dva se ukáže, zda si ho tam nechají, nebo ho pošlou dál jako fagotistku Sophii Dartigalongue, která definitivu nedostala a přesouvá se letos do Vídeňské filharmonie). A Jan Hudeček získal prestižní pedagogické místo. Jenže nám tu z toho nějak vypadávají studenti, o jejichž kvalitní výuku pod vedením charismatického, ideálně zároveň moudrého a pokorného hudebníka by tu mělo jít na prvním místě.

Ještě zajímavěji dopadl obor cembalo, kde se nakupilo sedm uchazečů (sedmé jméno jsem nedohledala, čímž se příslušnému adeptovi/adeptce omlouvám), většinou bývalých studentů prof. Zuzany Růžičkové a prof. Giedré Lukšaité-Mrázkové. Cembalový obor je tak trochu výjimečný tím, že ho u nás z úplného nic vydupala, vdechla mu život a patřičně zpropagovala Zuzana Růžičková. Její stopu prohloubila a rozšířila Giedré Lukšaité-Mrázková zejména tím, že uvedla studenty do tajů historicky poučené interpretace a motivovala je ke studiu hudby starých českých mistrů. Obě dámy tak činily (prof. Mrázková ještě stále činí) s velkým osobním nasazením, penězi jen těžko vyčíslitelnou časovou investicí, s oddaností a vervou. Za to jim patří velký dík, protože zástup jejich studentů je impozantní nejen rozměrem, ale i kvalitou. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že disertace v oboru cembalo patří na pražské HAMU k těm nejkvalitnějším. Ale o disertace ve výběrovém řízení nešlo, ani o tituly. (Přesto si dovolím rýpnout, že jeden z adeptů je sám pedagogem na této akademii a za tu dobu už mohl, nebo dokonce měl, k disertaci dojít. Přece jen, mluvíme zde o vysoké škole.) Ze jmen Sylvia Georgieva, Vojtěch Spurný, Monika Knoblochová, Edita Keglerová, Petra Žďárská, Barbara Maria Willi + mně neznámé a oficiálně nikde uvedené jméno, uspěla dvě.

Na první pohled z tohoto seznamu vystupují, hovoříme-li o pedagogické činnosti, jednoznačně dvě osobnosti. Alespoň pro mě jsou to Barbara Maria Willi a Edita Keglerová. Z prostého důvodu. Kromě toho, že jsou to výborné koncertní umělkyně, se dlouho a úspěšně věnují výuce cembala. Barbara Maria Willi žije v Brně a každý, kolem něhož se jen trochu mihla stará hudba, ji tam musí znát. Nejen jako pedagožku a interpretku, ale také jako tvořitelku neotřelých dramaturgií, bezednou líheň nápadů, se znalostmi na muzikologické úrovni, skvělou jazykovou výbavou a bohatou sítí kontaktů. Proč tato dáma v Praze neuspěla, si neumím vysvětlit jinak, než větou „v Praze Brno nechceme“, i když se mi tomu zároveň nechce věřit. Jen těžko si lze představit, co by Willi mohla u výběrového řízení pokazit, nevědět, neumět. Její stříbrný podnos s výše uvedenými lahůdkami byl tedy s díky vrácen zpět, do Brna. Fatální propad zažila také Edita Keglerová, u níž je skoro až kuriózní fakt, že je jednou z hlavních „dodavatelek“ adeptů k přijímacím zkouškám především právě pro HAMU, a to se 100% úspěšností, pokud se nemýlím. Této činnosti se věnuje téměř 20 let a je v tom, jak je vidět, víc než dobrá. Vyučuje na Hudebním gymnáziu hl. m. Prahy, na Pražské konzervatoři, vyučovala také na JAMU. Je obdařena vysokou mírou přirozené muzikality, a tudíž také intuice, díky níž má její výuka i jistý psychologický rozměr, tolik potřebný pro umělecké vedení. Navíc je skromná, což je u pedagoga velká přednost.

Cembalovou pozici na HAMU obsadily nakonec jiné dvě interpretky: Monika Knoblochová a Petra Žďárská. První z nich byla nepochybně třetím výrazným adeptem a její upřednostnění mě až tak nečílí. Je to zdatná interpretka s širokým záběrem, jistými pedagogickými zkušenostmi (i když asi o něco menšími než mají dvě výše uvedené dámy). V jejím přístupu se spojují dvě cesty, „růžičkovská“ i „lukšaité-mrázkovská“, neboť s první z těchto osobností absolvovala mnoho konzultací, u druhé studovala. Chápala bych, že k tomu komise přihlédla s tím, že s Knoblochovou zůstanou obě cesty zachovány a tradice se nepřeruší, ačkoli mně samotné se vždy jevila více jako koncertní umělkyně než pedagožka.

Pokud bylo z nějakého důvodu nutné cembalovou pozici rozdělit na dvě místa, uniká mi smysl jmenování Petry Žďárské, která na HAMU absolvovala před třemi lety (ano, jistě, je tam i výčet pěkných mistrovských kurzů a zimní stáž v Lyonu) a v současné době, pokud vím, pracuje na disertaci. Je talentovaná, pracovitá a schopná, ale podle mě se ani hráčskými, ani pedagogickými zkušenostmi nemůže zatím rovnat žádné ze tří výše jmenovaných interpretek (a vlastně ani těm zbývajícím). Pakliže se však nejedná o Sweelincka či Buxtehudeho v sukních, což měla posoudit komise. Stejně jako u fagotů si také zde kladu otázku, kde v téhle prazvláštní rošádě stojí studenti, o které tu mělo jít na prvním místě?

Co tedy bude dál? Všichni zúčastnění budou pokračovat na svých dosavadních působištích, přičemž dva si polepší prestižním místem. Nejzajímavější bude sledovat, jak se k celé věci postaví cembalistka a „připravovatelka“ k přijímacím zkouškám Keglerová a jak si výsledky tohoto řízení sama pro sebe vyloží. Je to něco jako: „Děkujeme, že nám tak dlouho dodáváte kvalitní studenty k přijímacím zkouškám, pokračujte v tom dál, ale sem Vás nepustíme“? V  neposlední řadě mě zajímá, jak se k tomu postaví studenti sami. Stojí za připomenutí, že dnešní středoškoláci bývají jazykově velmi dobře vybavení, že jsme součástí Evropy, že hudební školy jsou i jinde než v Praze a žádná z tuzemských vysokých hudebních škol nepatří mezi světovou extra ligu (seznam těch nejlepších viz níže).

Dodatek: U klarinetů proběhla celá výběrová akce tak, že se mi skoro ani nechce komentovat. Řízení bylo totiž vyhlášeno snad téměř tajně a připadlo na dobu, kdy jsou v orchestrech dovolené nebo zahraniční zájezdy. Potencionální uchazeči o výběrovém řízení většinou nevěděli, ani se na něj nemohli dostavit. K tomu skutečně není co dodat.

 
A nyní k webu HAMU. Pominu-li jeho nevalnou grafiku, obsah místy pokulhává a je řešen způsobem: kdo si tam něco dá, tak to tam má, kdo si tam nic nedá, tak to tam nemá a nikomu to zřejmě nevadí. Záleží tedy na tom, o který obor se zajímáte. Některé katedry poskytují informací dostatek a prozradí i biografie pedagogů, někde dokonce s fotkami. Nejslabší je v tomto ohledu Katedra zpěvu a operní režie. Zde se dozvíme pouze, že obsahem studia je: „Pod vedením zkušených pedagogů nabýt schopnost ovládat svůj hlas v klasickém zpěvu nebo stát se profesionálem v oboru operní režie – jak ovládat komplexní divadelní formu jakou opera je.” Pouhý výčet jmen pedagogů (tu s křestním jménem, tu bez něho) a rozpomlčkovaný text o náplni studia je zakončen rozmilým zvoláním: “UČTE SE CIZÍ JAZYKY – potřebujete se dorozumět!” – samozřejmě s nezbytnou pomlčkou. Více k pedagogům zřejmě netřeba, kdo má zájem, musí hledat. Katedra klávesových nástrojů je na tom sice o dost lépe, ale nabízí pouze výčet jmen pedagogů s uvedením vyučovaného předmětu. Navíc dvě nové pedagožky cembala na seznamu chybí, asi nebyl čas… Biografie nechť si opět každý dohledá sám. Nutno říci, že ostatní katedry jsou snaživější, Katedře skladby se podařilo vklouznout na svém příjemně komunikativním portálu do jiné grafiky, svou grafiku má i Katedra zvuku a Oddělení jazzové interpretace. Díky za to. Doporučuji prohlédnout si webové vizitky jiných hudebních škol a nemusí to být ani v zahraničí, úplně postačí Pražská konzervatoř.

Na závěr slíbený, alespoň přibližný seznam nejlepších hudebních škol. Pořadí není hierarchické.