úterý 21. června 2016

Cecilská hudební jednota


Cecilská hudební jednota v roce 1933 (c) CHJ


Ústí nad Orlicí je zdánlivě nenápadné městečko. Po staletí bylo nerozlučně spjaté s tkalcovskou a soukenickou výrobou, v 19. století se mu v Čechách dokonce říkalo "Manchester východu.“ Dnes již sice v této tradici nepokračuje, zato si ale udržuje kontinuitu hudební. K té nepochybně patří Cecilská hudební jednota, jeden z nejstarších hudebních spolků v Čechách. Sehrál významnou úlohu v hudebním rozvoji celého regionu, přežil války, reformy i komunistickou totalitu a trvá dodnes. Více než 200 let.

Text byl původně určen zahraničním čtenářům, zde ho publikuji s laskavým svolením časopisu Czech Music Quaterly 4/2014.  


Předchůdci
Skupina takové pevnosti, košatosti a síly by jen stěží vyrostla, nebýt dlouhých kořenů, jež představovala činnost místního literátského bratrstva. V Ústí nad Orlicí máme působení této formace vzdělaných měšťanů (v českých zemích provozovali literáti jednohlasou i vícehlasou chrámovou vokální hudbu zejména v 15. a 16. století) doloženo díky rukopisnému graduálu z r. 1588, v němž jsou zpěvy zapsané v češtině. Původně byli ústečtí literáti utrakvisté, kteří v návaznosti na učení Jana Husa prosazovali přijímání eucharistie podobojí. Po třicetileté válce, evropském nábožensko-mocenském konfliktu mezi zastánci římskokatolického vyznání a stoupenci reformace, byli nuceni přeměnit se na skupinu výhradně katolickou (proto jsou bohužel v graduálu poškozeny např. zpěvy o Janu Husovi). Patřil k nim jak ředitel kůru, což byl vždy správce (rektor) místní školy, tak varhaník (v Ústí minimálně od r. 1613). Souběžně s hudbou vokální se v Ústí postupně rozvíjela také hudba instrumentální, jež v souladu s dobovou tradicí pronikala i do bohoslužeb, až se stala jejich samozřejmou součástí. Zpočátku se o ni pravděpodobně zčásti starali též literáti, později už šlo o dvě zcela samostatné skupiny. Přesnější představu máme z poloviny 18. století, kdy přišel do farnosti kněz, posléze první děkan ústeckého kostela, Jan Leopold Mosbender (1693-1776). Tento obdivuhodně výkonný muž nejenže inicioval stavbu nového kostela či umístění sochy Panny Marie na náměstí, ale také r. 1747 zcela reorganizoval literátský kůr a dal mu nové jméno: Bratrstvo neposkvrněného početí Panny Marie. Upravil a doplnil pravidla fungování chrámové hudby, jejichž součástí se nově stala mj. povinnost konzultovat s knězem vždy dopředu, co se bude při bohoslužbách zpívat, aby to bylo dostatečně katolické, vyžadoval též, aby zpěváci při bohoslužbách neodcházeli z kůru, chodili pravidelně ke zpovědi apod. Ať už nám tyto požadavky znějí dnes jakkoli nepatřičně, počet aktivních i pasivních členů Bratrstva vzrůstal. Přesto stáli tehdy už literáti na vedlejší koleji. Při hlavních bohoslužbách zněla vokálně-instrumentální hudba, tedy figurální mše, literáti zpívali pouze roráty (adventní zpěvy). A právě ti, kdo realizovali nedělní figurální mše, se stali přímými předchůdci Cecilské hudební jednoty. Přibližně od r. 1745 si říkali Muzická společnost nebo Chor hudební, organizačně šlo o volné sdružení hudbymilovných měšťanů bez pevně stanovených pravidel. Byli zcela nezávislí na literátech - na bohoslužebný provoz byli najímáni - a zřejmě disponovali vlastním instrumentářem. Úplné, řekněme fyzické, rozdělení kůru nastalo ve chvíli, kdy se literáti natrvalo přesunuli do kostelních „literátských“ lavic v dolním chrámovém prostoru. (Literáti pokračovali v tradici zpívání rorátů a pašijí pravděpodobně až do začátku 80. let 20. století.)
Ještě před samotným vznikem Cecilské hudební jednoty, konkrétně v 70. letech 18. století, čekaly ústecký chrám další změny. Jednak se realizovala stavba nového kostela - včetně stavby nových varhan -, jednak přicházel čas vlády osvícenského císaře Josefa II. a jeho reforem. Pro kostelní kůry se stal zásadním zákaz instrumentální hudby r. 1784 (vyjma nedělí a velkých svátků) a zrušení literátských bratrstev r. 1785 včetně zabavení jejich majetku prostřednictvím likvidačních komisí. Taková byla nařízení, ovšem praxe byla jiná. Ústečtí literáti svůj majetek zatajili, dokonce vyřízli příslušné stránky z účetní knihy. Riskantní krok jim vyšel a mohli fungovat dál. Stejně se dělo také s instrumentální hudbou, která se na ústeckém kůru pravděpodobně prováděla i nadále. Přežila sice reformy, ale málem - podle dobových svědectví - nepřežila rozbroje mezi hudebníky. Právě ty se staly jedním z příčin vzniku Cecilské hudební jednoty.

 
První kronika Cecilské hudební jednoty (c) Archiv CHJ

Hudební spolky a vznik Cecilské hudební jednoty

Nevíme, kdy přesně začalo několik osobností v Ústí nad Orlicí uvažovat o založení hudebního spolku. Snad někdy koncem 18. století, v době, kdy v Evropě docházelo k postupné emancipaci měšťanské vrstvy, rozpouštěly se šlechtické kapely, hudba zněla i mimo uzavřenou společnost (opera žila vlastním divadelním životem) a její provozovatelé-interpreti byli svým způsobem nuceni hledat nové možnosti zajištění. Tehdy začaly vznikat spolky iniciované měšťany (často ve spolupráci se šlechtou), jejichž cílem bylo konat pravidelné koncerty a často zároveň plnit dobročinný účel. Svou nezanedbatelnou roli v tom sehrála také obrovská popularita oratorií nevázaných na liturgii, především Haydnova Stvoření a Ročních dob. Napomohla totiž něčemu, co se nám dnes zdá zcela samozřejmé a co bylo pro posluchače 18. století naprosto nové: opakování staršího díla při dalších koncertech.
Důkazem výše řečeného je vznik Tonkünstler-Societät (1771), nejstaršího koncertního spolku ve Vídni, jenž sloužil zároveň jako penzijní fond pro příbuzné zemřelých členů. Shodou okolností jej založil Florian Leopold Gassman, rodák z Mostu. (Mimochodem, Gassmanovým žákem a nástupcem se stal Antonio Salieri.) Náplní jejich koncertů byla zejména právě Haydnova oratoria. Podle vídeňského vzoru vznikaly i další společnosti, např. v Berlíně (1801) a v Petrohradu (1802), hudební akademie byly zakládány přibližně od poloviny 18. st. mj. v Innsbrucku, Štýrském Hradci. České země se mohou pyšnit vznikem pražské Hudební akademie již r. 1713, ta však fungovala pouze čtyři roky. O více než třicet let později víme o zmiňované Muzické společnosti v Ústí nad Orlicí, v r. 1771 bylo pod záštitou biskupa ustanoveno Collegium musicum v Olomouci. Pro české země bylo typické, že hlavní koncertní život byl ještě velmi dlouho úzce spjat s kostelními kůry.
V roce 1803 byla v Praze podle vídeňského vzoru založena Jednota umělců hudebních ku podpoře vdov a sirotků (Tonkünstler Wittwen-und-Waisen Societät), tzv. Societa. Jejím protektorem byl hrabě Johann Wenzel Sporck a jejími členy se směli stát pouze profesionální hudebníci (ostatní mohli být čestnými nebo přispívajícími členy). Nepřekvapí nás, že na programech jejich prvních koncertů byla Haydnova oratoria. O pár měsíců později, v den svátku sv. Cecilie 22. 11. 1803 se ve škole v Ústí nad Orlicí konala schůze, jíž se zúčastnila místní hudební inteligence. Byla při ní založena Cecilská hudební jednota (CHJ), a to za účelem zvýšení úrovně provádění chrámové hudby v místním kostele. Iniciátory tohoto setkání byli: Jan Zizius (měšťan, pernikář, varhaník, bývalý člen literátského bratrstva), Jan Jahoda nejst. (původně soukeník, nyní již rekvalifikovaný učitel a ředitel kůru) a Jan Stehno (měšťan, soukeník, podle dobových zpráv nejlepší houslista ve městě). Ten den byly také přijaty stanovy Jednoty, které zřejmě sepsal učitel Jahoda. Vážnost a významnost dodávala schůzi přítomnost prvního magistrátního rady Václava Kozla, který toto setkání řídil a který byl zvolen komisařem spolku (Ústí bylo od r. 1795 svobodným městem s vlastní samosprávou, pod patronací knížete Aloise z Lichtenštejna). Stanovy byly bez výhrad přijaty, do CHJ ten den vstoupilo 29 mužů - bývalých členů Muzické společnosti -, k nimž se přidali další čtyři uchazeči. Členem se mohl stát kdokoli, kdo se prokázal hudebními dovednostmi, zejména hrou na hudební nástroj. Ženy sice na kůru i dalších koncertech vystupovaly, ale do spolku vstoupit nesměly, a to až do r. 1972. Kromě aktivních členů byli v jednotě i členové pasivní, pouze přispívající, a nechyběli samozřejmě ani členové čestní. Ve vedení CHJ stál komisař – finanční ředitel - se dvěma staršími (tyto funkce měla vídeňská Societa i ústecké literátské Bratrstvo), dále zde byl účetní, písař a tzv. mládek (pomocník), jímž se automaticky stal na určitou dobu každý nový člen. Jednota si kladla za povinnost připravit každoročně oslavu svátku sv. Cecilie, zajistit zádušní mši za každého zemřelého člena, podle možností obdarovat v den cecilského svátku vdovy a sirotky po zemřelých členech, výslovně zakazovala pozdní příchody na bohoslužby, projevy neúcty k vedení a také roztržky či hádky - to vše pod hrozbou pokut.

 
První úspěchy

Zpočátku se CHJ věnovala výhradně vokálně-instrumentální chrámové hudbě, v domácnostech se hrály komorní skladby. Na větší veřejný koncert si ještě spolek netroufal, přestože úroveň hudebníků byla asi velmi slušná. Trvalo deset let, než CHJ zorganizovala první veřejnou produkci. Konala se v domě jednoho z místních mecenášů, lékárníka Jana Andresa, hrálo se Haydnovo oratorium Stvoření. Vystoupení řídil čestný člen Karl Pitsch, varhaník, pianista a skladatel, který se později stal v Praze varhaníkem v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně a ředitelem varhanické školy. Koncert měl takový úspěch, že se členská základna Jednoty v roce 1828 rozšířila na 52 mužů a prestiž spolku začala pomalu stoupat. To už se pohybujeme v době, kdy se evropský hudební život profesionalizoval prostřednictvím škol a dalších institucí (Pražská konzervatoř zahájila svou činnost r. 1811) a kdy se mnohé národy Habsburské monarchie včetně Čechů snažily emancipovat. V Ústí patřil k národním buditelům např. jeden z komisařů Jednoty Jan Alois Sudiprav Rettig, jehož manželka Magdalena Dobromila zde vedla českou knihovnu a proslavila se jako autorka nejznámější české kuchařské knihy. České národní obrození vrcholilo kolem poloviny 19. st., kdy CHJ provedla Haydnovy Roční doby (1842) a začala expandovat - její členové založili několik komorních sdružení a r. 1862 mužský pěvecký spolek Lumír, zaměřený na světskou obrozeneckou vokální hudbu (zanikl kolem r. 1869). První společné vystoupení Lumíru s CHJ se uskutečnilo v rámci dobročinného koncertu v srpnu r. 1862. Zazněla při něm krom jiného první česká symfonická báseň Táborita op. 60 s violovým sólem a obligátním mužským sborem od skladatele Aloise Hniličky (1826-1909), jehož otec František působil na ústeckém kůru jako ředitel a varhaník - oba byli samozřejmě členy Jednoty. Tento nadaný a značně aktivní hudebník prošel v dětství stejně jako mnoho jeho vrstevníků školením v augustiniánském klášteře v Brně, po mutaci se vrátil zpět do Ústí, kde se učil u otce hře na varhany. Posléze vystudoval pražskou varhanickou školu a absolvoval učitelský kurz. Zkomponoval pro Jednotu mnoho chrámových skladeb, např. r. 1851 bylo v Ústí premiérováno jeho oratorium Ztracený ráj v českém překladu podle Miltonovy předlohy (na témže koncertě se představil také mladičký houslista Antonín Bennewitz, rodák z nedaleké obce Přívrat, později významný ředitel Pražské konzervatoře). Dodejme, že A. Hnilička obdržel také zvláštní cenu za kantátu k založení pražského Národního divadla a znal se s Antonínem Dvořákem, jemuž věnoval svůj Smyčcový kvintet c moll op. 126. Hnilička bohužel nenašel v Ústí odpovídající pracovní uplatnění a přesídlil za varhanickým postem do Chrudimi, kde stál u zrodu dodnes aktivního pěveckého sboru Slavoj.


Zápis z první kroniky CHJ (c) Archiv CHJ

 
Na vrcholu

Vrcholné období zažila Jednota v 60.-80. letech 19. století. (Nepochybně tomu napomohlo uvolnění ve společnosti po vydání Říjnového diplomu r. 1860, v němž se císař František Josef I. zřekl absolutismu a přislíbil vznik nové ústavy.) Tehdy Ústí nad Orlicí žilo hudbou jako asi nikdy předtím, ani potom. Pomineme-li zmíněné společenské a politické okolnosti, dalším pozitivním faktorem pro rozvoj spolku byly pravidelné obchodní cesty ústeckých řemeslníků především do Vídně, kde se mohli seznámit s místním hudebním provozem, a migrace některých ústeckých osobností mimo město. Díky tomu byl navázán kontakt s Johannem Ritterem von Lucam (1807-1879), významnou postavou vídeňského kulturního života. Stal se čestným členem CHJ už r. 1841 a kromě několika pochvalných dopisů poslal r. 1842 ústeckému spolku alegorický obraz s Haydnovou podobiznou a výjevy ze Stvoření (obraz je dodnes součástí archivu CHJ). Další čestný člen Jednoty - a rodák z Ústí - Jan Fortunát Khunt vstoupil v Praze do benediktinského kláštera a půjčoval Jednotě z místního či strahovského premonstrátského archivu notový materiál k opisování, případně noty Jednotě zakoupil a daroval.
A jaká hudba se tehdy na kůru hrála? Byly to především duchovní skladby W. A. Mozarta, J. Haydna, L. van Beethovena, J. N. Hummela, kompozice českého hudebníka a pedagoga Václava Jana Křtitele Tomáška (1774-1850), Václava Jindřicha Veita (1806-1864), samozřejmou součástí repertoáru veřejných koncertů se postupně staly skladby Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Hojně se hrála díla aktivních či čestných členů Jednoty: zmiňovaného A. Hniličky, kněze, houslisty a skladatele Josefa Stehna (1778-1835), jehož otec Jan patřil k zakladatelům spolku, houslisty a právníka Josefa Sýkory ml. (1804-1838), varhaníka a pedagoga Josefa Cyrila Sychry (1859-1935), který působil v Mladé Boleslavi a ve své době byl považován za nejlepšího žijícího církevního skladatele v Čechách. Dnes jsou i pro domácí publikum tito autoři téměř neznámí, mnohé jejich skladby nebyly dosud otištěny a čekají v archivech na své znovuobjevení.
Velký zásah do bohoslužebného provozu představovala ceciliánská reforma (s Cecilskou hudební jednotou ji pojí pouze pojmenování po sv. Cecilii), která do Čech pronikla kolem r. 1874 a našla svou platformu v časopise Cyril. Ve snaze okleštit a „očistit“ chrámovou hudbu prosazovali zastánci reformy návrat k renesanční polyfonii a gregoriánskému chorálu. Shodou okolností se první česká cyrilská slavnost konala právě v Ústí nad Orlicí. Nenechme se však mýlit, reforma tu našla odezvu jen zčásti. Zpočátku sice způsobila ve spolku rozkol (většina členů cyrilskou slavnost bojkotovala), nakonec ale hudebníci dospěli ke kompromisu: doba adventní a postní bude patřit pouze gregoriánskému chorálu a skladatelům doporučovaným reformou (Claudio Casciolini, G. P. da Palestrina, Franz Xaver Witt), k nimž byli přidáni čeští cecilianští autoři Josef Förster, František Zdeněk Skuherský a J. C. Sychra. Při ostatních příležitostech se hrála vokálně-instrumentální díla dle dřívějších zvyklostí.
Hlavní událostí Cecilské hudební jednoty byl svátek sv. Cecilie, jenž v průběhu let vykrystalizoval v mohutnou třídenní oslavu. O jejím průběhu máme přesnou představu díky zápisům ve spolkové pamětní knize. Slavnost začala v předvečer svátku sv. Cecilie na náměstí u sochy P. Marie, kde se hrály slavnostní intrády či předehry, poté šli hudebníci do místního hostince, kde pronášeli proslovy, přijímali nové členy, hráli komorní hudbu a společně povečeřeli. Následující den ráno se konala slavnostní mše, po níž následoval společný oběd a opět se muzicírovalo (např. předehry, sbory z Haydnových oratorií), k večeru se k oslavám připojily i dámy a tančilo se. Třetí den byl věnován kontrole účetnictví, vybíraly se příspěvky a ještě se společně hrálo a zpívalo. Obzvlášť pečlivě byly vybírány skladby při výročních oslavách, především r. 1903. Tehdy zněla pouze díla ústeckých rodáků: Františka Pecháčka, Leopolda Jansy, Aloise Hniličky, Václava Felixe Skopa, Josefa Cyrila Sychry, Františka Špindlera a nejslavnějšího ústeckého hudebníka, houslového virtuosa Jaroslava Kociana (1883-1950), který vystoupení dirigoval. Celé akci předcházela silná propagace v tisku (zprávy o přípravách vycházely každých 10-14 dnů); v srpnu se konaly tři totožné koncerty (pro místní, přespolní a chudší publikum), oslavy byly ukončeny až koncem listopadu. Cecilská hudební jednota měla tehdy celkem 118 členů, z toho 64 aktivních,  archiv obsahoval téměř 1400 skladeb od 294 skladatelů. Při této příležitosti byly také vydány Paměti Cecilské hudební jednoty v Ústí nad Orlicí od člena CHJ Josefa Zábrodského, mimořádně obsažná kniha, která dodnes slouží badatelům jako cenný pramen.

 
Vstup do nejistoty
A právě zde, na prahu 20. století, se Cecilská hudební jednota začala zcela zásadně proměňovat. Svou roli zde sehrál zejména rozvoj továrního průmyslu a také klesající prestiž katolické církve. Z pohledu současníků bylo najednou na mimopracovní aktivity mnohem méně času, členská základna nerostla, zájem o spolek ochaboval. Nedostatek finančních prostředků způsobil zkrácení každoročních cecilských oslav na dva dny, zpřísnila se pravidla docházky a z nutnosti byla také zavedena povinnost zaplatit hudebníkům za hraní na pohřbech zemřelých členů. Oporou Jednoty byl v té době učitel, vášnivý divadelní ochotník a zastánce ceciliánské reformy Jan Mazánek (1851-1937), který inicioval vznik pěveckého spolku Lukes a obětavým opisováním výrazně rozmnožil notový archiv, dále varhaník a regenschori – a Mazánkův žák - Petr Kocian (1864-1931), který na kůru působil úctyhodných 40 let, a sluší se také zmínit historicky první ústeckou varhanici Annu Heranovou (1880-1927), která vedla ve městě klavírní školu.
Nelze s jistotou říci, do jaké míry se na dění v CHJ odrazil zlomový rok 1918, kdy skončila první světová válka, zaniklo Rakousko-Uhersko a byl vyhlášen vznik Československa (ČSR). Římskokatolická církev se v novém demokratickém státu dostala do složité situace. Lidé ji vnímali jako prodlouženou ruku nepopulární habsburské moci (např. už týden po vyhlášení republiky byl v centru Prahy na Staroměstském náměstí stržen Mariánský sloup, z mnoha škol se vynášely kříže apod.), uvnitř církve se nedařilo prosadit katolický modernismus a zavedení češtiny do liturgie, až nakonec došlo k odštěpení a r. 1920 ke vzniku národní Československé církve (nyní Církev československá husitská). Nastal velký odliv katolíků. Ústí nad Orlicí patřilo do diecéze, jejíž biskup Josef Doubrava byl v roce 1918 velkým příznivcem nového státu. Na jeho příkaz se sloužily slavnostní bohoslužby ke vzniku ČSR, a tak Cecilská hudební jednota, která byla vždy vlastenecká, česky mluvící, účinkovala 10. 11. 1918 při mši za blaho Československého státu, při níž zazněla Mše d moll Václava Emanuela Horáka (1800-1871), Modlitba za český národ na text básníka Josefa Václava Sládka s hudbou Františka Špindlera a nyní oficiálně uznaná státní hymna Kde domov můj. Přes veškeré snahy vedoucích osobností však spolek v dalších letech spíše přežíval, v roce 1928 měl celkem 57 členů, z toho 21 aktivních. Činnost se omezila výhradně na chrámovou hudbu (figurální mše se hrály jen o výročích a větších svátcích) a již skromněji pojaté cecilské slavnosti. Péči o veřejné koncerty převzal ve městě sbor Lukes a nově založené Volné orchestrální sdružení (VOS), v němž působili i členové CHJ. Po Petru Kocianovi se ujal vedení kůru vynikající hráč na dechové nástroje Norbert Fišer (1882-1956), varhaníkem byl ředitel místní spořitelny Jaromír Lahulek (1892-1959), jeden z nejaktivnějších občanů ve městě (trenér atletiky, divadelní ochotník, režisér, příležitostný dirigent, iniciátor stavby nového divadla, externí učitel na hoboj a fagot, plodný skladatel). Jako svěží vítr vstoupil roku 1934 do dějin ústecké farnosti nově jmenovaný děkan Václav Boštík (1897-1963). Podobně jako kdysi první děkan Jan Mosbender byl mužem velkých vizí i jejich realizací. Měl jasnou představu o tom, jaká hudba by měla znít v kostele, a velice aktivně začal na uskutečnění svých představ pracovat. Už tři roky po nástupu do funkce předsedal schůzi Jednoty (r. 1945 byl jmenován čestným členem), inicioval opravu varhan, podílel se také na politickém životě ve městě. Své aktivity však nemohl nikdy zcela rozvinout. Poprvé je přerušil rok 1939: na jaře došlo k okupaci Československa, byl zřízen Protektorát Čechy a Morava, na podzim začala druhá světová válka. Boštík se stal členem místní odbojové organizace, která byla naneštěstí roku 1942 odhalena a děkan byl postupně vězněn v Pardubicích, Drážďanech, Praze, Terezíně a v koncentračním táboře Flössenburg. Na jaře roku 1945 byl s ostatními vězni hnán do Dachau, cestou prožil osvobození americkou armádou a konec války. Do Ústí se vrátil v květnu 1945 jako hrdina a vážený občan. CHJ mezitím důstojně oslavila své 140. výročí. Československý rozhlas o ní odvysílal roku 1943 pořad podle námětu ústecké spisovatelky Marie Rollerové (dcery někdejšího regenschoriho Petra Kociana), v pořadu zazněla také hudba v podání spolku, jenž při této příležitosti dokonce nahrál gramofonovou desku. Děkan Boštík byl po návratu z vězení opět aktivní, občasné ho zvolili členem Městského národního výboru a městské rady (odstoupil až po výzvě biskupů k apolitičnosti kléru), spolupracoval s vynikajícími architekty a také docházel do zkoušek Jednoty. Prakticky se stal jejím patronem a mecenášem (na jeho náklady byl např. uspořádán a rozšiřován notový archiv). Jak uvádí oddaná farní kronikářka Ludmila Ehlová, Boštíkovým snem bylo uvedení myšlenek ceciliánské reformy do praxe, čímž ovšem u mnoha členů spolku narazil. Opět se hledal kompromis, z něhož tentokrát vyšla „poraženě“ instrumentální hudba. V adventní a postní době měly nástroje mlčet úplně (včetně varhan), ve zbylých částech liturgického roku se ordinarium zpívalo jednohlasně, proprium vícehlasně, s výjimkou tradičních vánočních koled, nástroje zněly jen při zvláštních příležitostech. Tím jako by se Cecilská hudební jednota z větší části vrátila k původní literátské tradici.


Zleva: Antonin Malátek, Jaromír Lahulek, Václav Boštík, Antonin Šimeček (c) CHJ
 

Od totality ke svobodě
Druhé přerušení přišlo v únoru 1948 po komunistickém puči. Pro Československo to znamenalo konec demokracie, a to až do „sametové revoluce“ v listopadu 1989. Církve, zvláště katolická, byly komunistickou diktaturou de facto odsouzeny k zániku. Zpočátku byl postup nové moci brutální (vykonstruované procesy, tresty smrti, věznění, nucená izolace, zrušení katolického tisku, eliminace církevních škol atd.), po roce 1953 zvolila vláda taktiku mírnější, avšak o to zákeřnější: vyvíjení trvalého tlaku na jednotlivce. Kněží se stali státními zaměstnanci, směli pracovat pouze se souhlasem státu, který je neustále kontroloval pomocí nově zřízených úřadů, církevní život byl zcela vytlačen z veřejného prostoru a prezentován jako odumírající nepotřebná starožitnost. Cecilská hudební jednota přežila toto období jednak díky tomu, že se nikdy nestala spolkem v právním slova smyslu (nepotřebovala tedy od komunistů žádné „razítko“ pro další činnost), jednak díky děkanu Boštíkovi, který nad veškerým děním v kostele držel ochrannou ruku. Chrámový sbor, pokud fungoval za zdmi kostela, vedení města tolerovalo, potíže nastaly až u regenschoriho Antonína Šimečka, který byl zároveň ředitelem místní hudební školy. Vedl kůr částečně tajně, až nakonec v roce 1959 z existenčních důvodů rezignoval. Dva roky poté, překvapivě v době, kdy v Československu mírně povolily komunistické otěže, byl děkan Boštík zbaven státního souhlasu k vykonávání duchovní služby (na základě smyšleného obvinění ze špatně vedeného účetnictví). Jeho nástupce se o hudbu nezajímal a pro CHJ nastalo kritické období. I to však spolek přestál, prošel generační výměnou a začal se věnovat závěrům II. Vatikánského koncilu. Od roku 1972 směly být do spolku přijímány ženy. Další vzpruhu přinesl Jednotě opět nový duchovní. V roce 1978 přišel do farnosti třicetiletý kněz Josef Kajnek (dnes královéhradecký pomocný biskup), který byl jednoznačným zastáncem koncilních liturgických změn. V této souvislosti přivedl CHJ ke knězi a skladateli Josefu Olejníkovi (1914-2009), významnému autorovi české liturgické hudby a znalci gregoriánského chorálu. Spolupráce s touto osobností se stala pro další vývoj CHJ klíčovou. Rozvinula se především díky novému vedení, jež představovali manželé Oldřich a Marie Heylovi (Josef Kajnek přišel o státní souhlas v roce 1984). Houslista, violista a varhaník Oldřich Heyl (1952-2010) byl velkým propagátorem Olejníkových zpěvů, pracoval na aktivním zapojení věřících do bohoslužby, sbor, oblečený do bílých rouch, přesunul z kůru k bočnímu oltáři. Po převratu v roce 1989 začala CHJ opět vystupovat i mimo kostel. Pokračovala ve spolupráci s J. Olejníkem, jehož díla prováděla ve světových premiérách, a navázala spolupráci s dalším významným autorem liturgické hudby Petrem Ebenem (1929-2007). Založila nové tradice jako týdenní letní soustředění sboru a Festival duchovní hudby svaté Cecilie pro chrámové zpěváky a varhaníky. V roce 2002 vydala CHJ nahrávku Via Crucis s pásmem velikonočních zamyšlení a hudby. Jubilejní 200. výročí oslavila CHJ bohoslužbou a koncertem, jehož vrcholem se stala Slavnostní mše Jaroslava Kociana, ve spolupráci s městem se uskutečnila také výstava o historii CHJ a vědecká konference o hudební tradici v Ústí nad Orlicí. V roce 2007 převzala vedení Jednoty varhanice, sbormistryně a absolventka hudební vědy Cecilie Pecháčková, která je členkou CHJ již od roku 1985. Sbor se věnuje především zpěvu při nedělních bohoslužbách a církevních svátcích, mimo Českou republiku vystupoval doposud např. v partnerském městě Massa Martana v Itálii a při Národní pouti do Svaté země v roce 2013. V jeho repertoáru převažují skladby a cappella, mezi nimiž nechybí kromě J. Olejníka a P. Ebena také díla Jaroslava Kociana či dalšího čestného člena CHJ Josefa Bohuslava Foerstera (1859-1951). Spolek se řídí novelou původních stanov z r. 1995, v současné době má 22 účinkujících. Je opět nedílnou součástí kulturního života v Ústí nad Orlicí, pravidelně vystupuje před plným kostelem v aktivní, živé farnosti, kde se může svobodně rozvíjet.


Cecilská hudební jednota v roce 2010 (c) Archiv CHJ

 

 Publikováno s laskavým svolením časopisu Czech Music Quaterly 4/2014.