Nejlepší Louskáček

Louskáček, nejvánočnější balet, který při premiéře propadl, zatímco hudba se líbila. Balet, jemuž podle tehdejšího publika chybělo drama a dostatek sólových výstupů pro primabalerínu. Balet, který mnoho lidí považuje za kýč, a současní lovci hyperkorektnosti v něm nacházejí kdovíco. Balet, který byl a jistě ještě mnohokrát bude přetaven fantazií choreografů do nejrůznějších podob. A také balet, kvůli němuž Petr Iljič Čajkovskij upadal do depresí.

Rok co rok uvádějí „louskáčkový“ příběh divadla po celém světě a suitu z baletu nejedno koncertní pódium. Není snad v lidské moci poznat všechny choreografické verze, ale zdá se, že skrytá síla tohoto vánočního příběhu a především skrytá síla Vánoc samotných dosud nikomu nedovolily, aby inscenátoři s příběhem naložili až příliš svévolně, jako se to děje třeba s Mozartovými operami, u nichž se snad nikdo neštítí ničeho a snad jediné, co ještě žádný režisér doposud nevyužil, je zvracení v přítomnosti publika. (Jinak už asi bylo vyčerpáno vše včetně znásilnění.) Avšak i Louskáček byl již zpracován netradičně, třeba v hiphopové úpravě, v New Yorku v roce 2015. - De gustibus non disputandum est.

Takže který je nejlepší? Petipa, Balanchine, Nurejev, Neumeier, Zuska, Vàmos, Béjart, Simonov…? Podíváme-li se na souvislosti, pak pro mě ten, který nesmazává podstatné prvky: tajemno, proměny, sen, dobrodružství, opojení ze sladkostí, návrat do řádu a bezpečí. Podíváme-li se aspoň letmo na okolnosti vzniku tohoto díla, Čajkovskij se při psaní potýkal s pochybnostmi o sobě samém, jak trpce poznamenal v dopise milovanému synovci Bobu Davydovovi (25.6./7.7. 1891, Maydanovo): „Starý muž nevyhnutelně upadá. Nejenže jeho vlasy slábnou a bělají, nejenže mu zuby vypovídají poslušnost a odmítají žvýkat jídlo, nejenže mu slábne zrak a rychle se unaví, nejenže se jeho nohy spíše vlečou, než chodí, ale jeho jediná zbývající dovednost se začíná vytrácet a mizí.“ Psát o království sladkostí skladatele deprimovalo a říká se, že silným podnětem k dokončení baletu se stala smrt milované mladší sestry Saši (Bobovy matky), jejíž rodina se stala Čajkovskému útočištěm a zázemím. Proč si tedy nepředstavit, že hrdinka baletu Klárka je malá Saša a že jejím prostřednictvím jednapadesátiletý skladatel vzpomíná na své dětství? A proč by on sám nemohl být škádlícím bratrem Fritzem či raněným Louskáčkem? Tím by se pro mě stal balet nejen pozvánkou do světa dětské fantazie, ale také pozvánkou do světa vzpomínek, případně též idylických představ o vlastním nenaplněném dětství. Proto, ač ctím Maurice Béjarta, neuráží mě temně fantaskní Kirill Simonov (Zuskova Myšáka Plyšáka jsem neviděla), dávám přednost těm inscenacím, které jádro příběhu nezamlžují, neředí, ani nezdrsňují na základě klišé, že dnešní děti jsou otrlé a jinak by je to nebavilo. Naopak, oceňuji toho, kdo jde vstříc baletní křehkosti a nestydí se ukázat něhu, kterou v sobě Louskáček má. To se, myslím, povedlo Yourimu Vàmosovi skloubením příběhu s Dickensovou Vánoční povídkou, ač pekelnou pasáž bych klidně vypustila. Okouzlující je také drážďanská inscenace v choreografii Aarona S. Watkina a Jasona Beecheye (s Jiřím Bubeníčkem coby partnerem Víly Dražé). 
 
 
Letos uvádí Louskáčka v premiéře britský choreograf Christopher Wheeldon (The Joffrey Ballet), jehož Popelka, v součinnosti s výtvarníky, je podle mě úchvatná (Holandský národní balet, s dokonalým párem Anna Tsygankova, Matthew Golding), a mohla by tedy být také tato inscenace.





(Mimochodem, nejlepší Louskáček se může odehrát ve vaší fantazii třeba při pohledu na zimní hvězdnou oblohu. Já sama mám několik vlastních soukromých verzí včetně jedné hodně „ulítlé“…)

Co se suity z baletu týče, odmyslet si hudbu od tance zvládne zřejmě jen ten, kdo balet ještě nikdy neviděl, nebo ne tolikrát. Dirigent má možnost buď vazbu s baletními kroky nenarušovat a dopřát posluchačům, aby si tanec představovali v duchu, anebo se pokusit vytáhnout z partitury detaily, jichž si kvůli vizuálním vjemům třeba nevšimneme. Z mnoha mistrovských nahrávek (seznam viz níže) mě zaujala verze rumunského dirigenta Sergia Celibidacheho s Londýnskými symfoniky (nahráno 1946, 1948, Documents 221914). Je spontánní, svěží a k charakteristickým tancům vstřícná (pochod není úprk, trepak má říz atd). Překračuje taneční rámec, ale zároveň ho, myslím, nenarušuje. Jedná se o originální a zároveň vysoce inteligentní pojetí.
 
 
 
Mým druhým favoritem se stalo provedení Mstislava Rostropoviče s Berlínskými filharmoniky (Deutsche Grammophon 00028944972627). Je to verze, která má obrovský šmrnc a kde každý tanec má svou jasnou pointu, což se týká obzvlášť tance Víly Dražé. Rostropovič si tuhle část jaksepatří vychutnal a dal jí, alespoň pro mě, neodolatelnou podobu. Nepřebije ji ani skvostný Herbert von Karajan s Vídeňskými filharmoniky. U ostatních snímků jsem vždycky narazila na jednu nebo více částí, které mě něčím neuspokojily, někdy to bylo kvůli zrychlenému galopovému pochodu, jindy kvůli slité celestě, středně rychlému trepaku nebo poněkud nudnému valčíku.

 

Seznam nahrávek ke srovnání:

TCHAIKOVSKY, P.I.: Symphonies Nos. 2 and 5 / The Nutcracker Suite (Celibidache Maestro Profondo, LSO, Sergiu Celibidache, 1946, 1948, Documents 221914)

TCHAIKOVSKY, P.I.: Ballet Suites (Berlin Philharmonic, Mstislav Rostropovich, DG 00028944972627)

TCHAIKOVSKY, P.I.: Ballet Music (New York Philharmonic, Leonard Bernstein, Sony Classical 074644763621)

TCHAIKOVSKY, P.I.: Symphony No. 1, "Winter Daydreams" / The Nutcracker Suite (Chicago Symphony, Claudio Abbado, Sony Classical 074644805628)

TCHAIKOVSKY, P.I.: Nutcracker Suite (The) / The Sleeping Beauty Suite / Swan Lake Suite (Vienna Philharmonic,  von HerbertKarajan, DG 0289 478 3366 6)

TCHAIKOVSKY, P.I.: 1812 Festival Overture / Capriccio Italien / The Nutcracker Suite / Marche slave (Montréal Symphony, Charles Dutoit, Decca 00028946641927)

TCHAIKOVSKY, P.I.: Ballet Suites (Vienna Philharmonic, James Levine, DG 0028943780629)

Oblíbené příspěvky