čtvrtek 5. ledna 2017

Můj hudební rok 2016

Nebyla jsem všude, nestihla jsem všechno, mnohé mi uniklo. Ale na vyčerpávající shrnutí toho, co se v klasické hudbě v uplynulém roce stalo, jsou tu jiní...

Můj hudební rok se nesl především ve znamení rozhovorů, které se kvůli časovým harmonogramům děly většinou na dálku. Více než s umělci samotnými jsem se potkávala se zástupci koncertních agentur, někdy s úspěchem, několikrát i s elegantním odmítnutím. Těžko říci, nakolik kolem sebe čeří vlny interpreti samotní a nakolik jejich agenti. (Někdy si říkám, jak by to bylo jiné, kdyby v hlavičce mého e-mailu stálo Gramophone, Diapason nebo Norman Lebrecht…) Tak či onak, opět jsem si uvědomila, že jednou z největších vzácností dnešní doby je osobní setkání, někdy už i dokonce to, že si někdo sedne k počítači a po stodvacáté odpovídá na ty stejné otázky, nebo se snaží upřímně zamyslet nad těmi méně obvyklými a šťouravějšími.

V tomhle směru si vážím Angely Hewitt, která s pečlivostí sobě vlastní odpověděla detailně úplně na všechno, na co jsem se jí zeptala, a dokonce z mých otázek intuitivně uhádla, který hudební nástroj ke mně patří. Byla to krásná příležitost setkání s někým, kdo žije dlouho a velmi intenzivně s hudbou Johanna Sebastiana Bacha.

Milým překvapením byl Peter Eötvös, který si člověka rychle získá svou vřelostí a pozitivním přístupem, zároveň osobitými názory, které umí precizně zformulovat. Kombinace inteligentního dirigenta se skladatelem, s velkou dávkou pokory. Jednou z hřejivých vzpomínek je fakt, že si udělal čas, aby si prohlédl výsledný text, jemuž nemohl rozumět, „přeskočil“ agenturní zeď a napsal mi osobní poděkování. Koho by to nepotěšilo…

Zcela mimořádné bylo setkání s varhaníkem Lászlem Fassangem, tichým, soustředěným umělcem, který se za varhanami mění v krále. Jeho skromnost a uctivost je odzbrojující. Přijel do Prahy, strávil celé odpoledne u varhan baziliky sv. Jakuba, poté mi asi hodinu trpělivě vysvětloval, co je to vlastně improvizace a jak je to s varhanami v Maďarsku, až mě zdvořile vyprovodil s tím, že by se přece jen ještě rád navečeřel. Další ukázka umělce, který s naprostou samozřejmostí studuje prameny, čte odbornou literaturu atd. Rozhovor s ním vyšel v HARMONII 1/2017.

Pianistu Louise Lortieho sleduji dlouho a vždycky se mi líbil jeho nenucený projev. Vydyndala jsem si rozhovor, který se nakonec vyvinul úplně jinak, než jsem čekala. Dostala jsem limit 20 minut a pan Lortie nebyl tak epický, jak jsem si myslela, že bude. Jeho odpovědi ale sršely upřímností, byly trefné a bylo z nich take patrné, že mluvím s umělcem, který není jedním z mnoha, nýbrž jedním z mála, a proto si může dovolit notnou dávku velkorysosti.

Z koncertních zážitků bez rozmyšlení vyzdvihuji trojici Hvorostovskij – Schiff – Luks. Dmitrij Hvorostovkij s Dinarou Alievou nám věnovali tříhodinový koncert, který šel na plný plyn. Publikum vřelo jako nikdy, z jeviště to jiskřilo a já na to nikdy nezapomenu. Vzhledem k jeho momentálnímu zdravotnímu stavu, kdy byl nucen pozastavit své divadelní aktivity, se připojuji k těm fanouškům, kteří mu přejí zdraví, sílu a pokoj v duši.

András Schiff může leckomu připadat jako podivín, což asi trochu je, ale jeho osobní vibrace se někde protkávají s těmi mými, a tak je to pokaždé přímý zásah do srdce. Přiznávám, že mnohdy na kapesníček.

Mariánské nešpory Claudia Monteverdiho v podání Collegia 1704. Silný duchovní zážitek, který se směle rovnal bohoslužbě, v níž ve skladatelově geniálním zpracování kázalo samo Boží slovo. Vzpomínám na dobu, kdy Václav Luks připravoval svůj první koncert s nově založeným ansámblem, v publiku se lidé podivovali, kdo je to Hana Blažíková, a navzdory skvělé interpretaci reagovali hezky česky odměřeně. Od té doby se mnohé změnilo a mě těší, že se Václavovi Luksovi podařilo zrealizovat své plány a snad i něco víc.

K tomu přece jen pár dodatků: 1. Večer na Contempulsu, kde jsem se ocitla téměř omylem, ještě zpracovávám. Příval soudobé hudby mě smetl jako lavina, což nemyslím negativně. S tím se budu muset ještě nějak popasovat. 2. Igudesman & Joo živě = splněný sen. Nezklamali. 3. Ivan Mládek s Czech Philharmonic Jazz Band. Kupodivu mé první live setkání s Ivanem Mládkem. Skvělé adventní poveselení na vysoké úrovni + několik nekorektních vtípků, to vše v důstojném neorenesančním prostranství Sukovy síně. Ať žijí paradoxy. 4. Prokofjevův balet Romeo a Julie v choreografii Goya Montera a v podání Teatro Real Madrid na Mezzu. Ačkoli nejsem „igelitový“ typ, tahle produkce mě zaujala (a igelity tam nebyly, aby bylo jasno). Velkou měrou za to stejně může úchvatná Prokofjevova hudba, která jednak snese mnoho, jednak je plná něhy, která je moderním produkcím skvělým kontrapunktem. (Ovšem úplně jinak než Čajkovskij. Na něj se musí jinak.)

 A za mé ratolesti: Šíma a Lupi rulez!

 
(c) Morris Media

 

Žádné komentáře:

Okomentovat