sobota 18. února 2017

Zabrzdi si

(c) Dina Šnejdarová



Zní to v dnešní vystylovaně přesportovní době téměř nepatřičně, ale je to tak. Pocházím z nesportovní rodiny. Rodiče knihomolové, obrážeči výstav, muzeí, hradů, zámků a pěstitelé ovocno-zeleninových plantáží se ke sportu stavěli vždy značně zdrženlivě. Nepodařilo se to změnit ani našemu státnímu školství, a že se činilo, seč mohlo. K naší rodinné tradici patří čtyřka ze šplhu, hrazda s odřenýma ušima, práce s míčem průměrná (u mě zcela podprůměrná), běh ucházející.

Jenže letos se to v naší čtyřčlenné jednotce začalo povážlivě překlápět. Jeden vynikající lyžař, jedna mírně pokročilá nadšená lyžařka ve fázi červená sjezdovka-kotva-lanovka, jedna začínající lyžařka, přecházející velmi rychle z fáze boby-sáňky do fáze dětský slalom s prstem v nose, a k tomu já, setrvávající „v zákopech“ ve funkci catering-dokumentarista s termoskou v ruce a zmrzlým nosem. Aniž by na mě byl vyvíjen jakýkoli nátlak, vyjma pošťouchnutí mé starší indické kamarádky, že si zajela do Švýcarska na lyžařský kurz a užila si tam spoustu legrace (such fun!), a fantazírování mých dítek, jak všichni společně sjíždíme kopec, jehož vrchol se ztrácí v oblacích (to určitě…), dospěla jsem k nevyhnutelnému rozhodnutí: na černou to nebude nikdy, dětskou povinně a pak aspoň tu modrou. Zakázala jsem si myslet na úrazy a šla jsem do akce.
 
 
Aby bylo jasno. Jednou už jsem na lyžích stála. Botky pěkně přivázané k lyžičkám, mírný kopeček, pod nímž mě jistil, přesněji řečeno ze zálohy se zájmem sledoval tatínek s nezbytnou fajfkou (výjimečně bez knihy v druhé ruce), abych měla aspoň pocit nějaké opory. Párkrát jsem popojela, párkrát jsem se do lyží zamotala (botky samozřejmě stále přivázané, jiné tehdy nebyly) a bylo po lyžování. Sjezdy mě na lyžařských školních kurzech minuly a o běžkách zase jindy. Stručně řečeno, byla to bída a ponížení, kdo nezažil, nepochopí.

Tentokrát jsem se ale rozhodla pro vítězství, navzdory pobavenému obličeji mladíka z půjčovny. (Doby, kdy mi tohle vadilo, mám naštěstí za sebou.) Nejprve bylo potřeba poprat se s mírnou panikou a návratem emocí ze školních let. Pak nastala další fáze, dostat se s botami-pařezy na nohou na stanoviště nácviku. I to se podařilo. Nasadit lyže s pomocí rytířského manžela a popojet po mírně se svažující cestě. Z jedné strany manžel-učitel, z druhé strany švitořící děti (automaticky bočním pohledem hlídám, aby nepřepadly přes okraj cesty, i když jsem momentálně neschopná jakkoli jim pomoci), na konci cesty zaparkovaný sněžný pluh.

Blížím se k němu a učitel klidným hlasem dí: A teď si zabrzdi.

Já s panikou v očích: Jak?

Učitel: Stromečkem.

Já (sněžný pluh začíná být nebezpečně blízko): Co to je?

Učitel s ledovým klidem předvede stromeček. Já v pudu sebezáchovy okamžitě tvořím stromeček a zastavuji.

Učitel: No, vidíš! Zastavit už umíš, jdeme na dětskou sjezdovku.

Pohyblivý pás zatím odmítám a fiflenovsky nechávám učitele, aby mi vyvezl lyže. V pozici stromeček sjíždím tréninkový kopeček pro mimina a zakončuji fází obloučky, pravá, levá. Nepadám, vítězím. Na druhý den je mi za odměnu přislíbena delší, prý nepatrně ostřejší dětská sjezdovka a pohyblivý pás. Ten, co se zastaví, když na něm někdo spadne, nebo na něj špatně nastoupí. Starší dítko mi dopředu radí, že si u toho mám zpívat. Nebo hvízdat. Prý to pomáhá.

Pohyblivý pás – nejhorší část výcviku. Neumím pořádně nastoupit ani na lanovku vyjma kabinkové, a teď tohle. Sice při každém nástupu zdržuji frontu tří- čtyřleťáků, ale pás jsem ani jednou nezastavila. Vítězství na druhou. Sjíždím silně namrzlou a podle mě solidně ostrou dětskou sjezdovku. Hlídám si rychlost, nic nepřepaluji. Na adrenalin je ještě čas, pokud na něj vůbec kdy dojde. Učitel na mě trpělivě dohlíží a jistí mě. Nepadám, jedu, objíždím krtečka, myšku i zajíčka. Děti jásají, manžel po mě hodí obdivný pohled. Jsem hrdina.

 


 

Žádné komentáře:

Okomentovat