Jak vyhrát hudební soutěž, aniž bychom ji skutečně vyhráli

 
A jak se holedbat tím, u koho jsme studovali, přestože nás viděl sotva jednou v životě, nebo nesdělit plný název školy, abychom udělali lepší dojem.
Biografie umělců napříč světem se množí informacemi, které někdy bývají nepřesné či neúplné. Snahou je, aby z toho daný umělec vyšel co nejlépe a jeho marketingové šance se zvýšily. Často to umělcům vychází. Zčásti i proto, že se jich nikdo na nic neptá, nikdo si nic neověřuje a jen se slepě opisují nepřesnosti a nepravdy. Šikovně naformulovat tiskovou zprávu, a tak trochu si vymýšlet, je tak trochu přece jen něco jiného, ať už to jakkoli eufemisticky změkčíme. Jistě, spoléháme na pravdivost údajů, leč alespoň pořadatelé by měli vědět, koho zvou a také komu vyplácejí honorář.
Dočteme se tedy třeba, že umělec vystupoval v USA, v Japonsku, nebo v západní Evropě, ale už se nedozvíme, jestli to bylo v prestižním sále, nebo v sále druhořadém, třetiřadém či na ulici. Přece jen je rozdíl mít koncert v dětském oddělení státní knihovny a stát na podiu Smetanovy síně. Obojí se ale může uskutečnit v Praze. Název „sálu“ vynecháme, město či země zůstanou a výsledek je zaručen. Pak si přečteme, u koho všeho umělec či umělkyně studovali, ale netušíme, zda to bylo jedno odpoledne, jeden semestr nebo pět let.
Oblíbené je i zmatení ohledně pařížských konzervatoří, které by nebylo zmatením, kdyby umělci uváděli v biografiích název školy přesně. Jakmile dotyčný/á uvedou, že studovali na pařížské či Pařížské konzervatoři, znalcům hned naskočí jména, jako je Hector Berlioz, Antonín Rejcha, Luigi Cherubini. Jenže v Paříži je konzervatoří víc a ta nejslavnější a nejstarší je prostě jen jedna: Conservatoire National Supérieur de Musique et de Danse de Paris.
Nakonec se dostáváme k soutěžím, u nichž mi nepřesné uvedení výsledku vadí nejvíc. Jsou-li uděleny všechny tři ceny, nic se neděje. Ani nemůže. Aspoň doufám. Jakmile ale nastane „škvíra“ mezi 1. a 2. místem, tedy jakmile 1. cena není udělena, dějí se divy. Ti, kteří dostali 2. cenu, bez skrupulí do své biografie napíší, že v soutěži zvítězili. Přitom by stačilo do závorky dodat, že 1. cena nebyla udělena a pochlubit se titulem laureáta, který medailistovi právem přísluší. Jistě, můžeme si o výsledcích soutěže myslet cokoli, můžeme pochybovat o objektivitě, být nespokojeni, ale nerespektovat rozhodnutí poroty a v biografii ze sebe udělat vítěze, už je pro mě za hranicí etiky. Ačkoli se to neděje jen u nás, těší mě, že tu máme umělce, kteří se k výsledkům soutěže staví čelem, jako třeba houslistka Hana Kotková, klarinetistka Ludmila Peterková nebo trombonista Lukáš Moťka - všichni získali 2. cenu v Mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro při neudělení 1. ceny a nijak se tím netají.
V Bibli se praví, že „žeň je hojná a dělníků málo“. Na poli klasické hudby je to naopak. Proto jsou někteří dravými štikami, jakkoli to není fér vůči jejich kolegům, kteří si třeba poctivě „odkroutili“, případně i zaplatili víceleté studium v zahraničí, kteří skutečně získali 1. cenu a kteří se představili na „známé“ koncertní adrese, i vůči publiku, které je tak nevhodně balamuceno.

 

Oblíbené příspěvky