Úchvatná Maria João Pires a zpívající orchestr
V dokonalém souznění se publiku Pražského jara (29.5.) představila
jedna z největších osobností klavírní hry Maria João Pires a vynikající Budapešťský
festivalový orchestr, který už třicet let vede dirigent a zakladatel tohoto
tělesa Iván Fischer.
Nejprve zazněla ve Smetanově síni Obecního domu Mozartova předehra ke Kouzelné flétně. Orchestr ji přednesl
v sympaticky homogenním zvuku a s propracovanými změnami nálad.
Slyšeli jsme důstojnost, břitkost, lyriku i skladatelův šarm, svěží allegrová
část se odvíjela v ostrém tempu, které slýcháme spíše u souborů staré
hudby, srozumitelně a s pečlivou artikulací. Po slavnostním úvodu
v Es dur jsme se z roku 1791 přenesli do dob, kdy byl Mozart teprve jednadvacetiletý
mladík a stvořil právě jedno ze svých prvních zralých děl. V interpretaci
sedmdesátileté Marie João Pires šlo o mimořádný zážitek. Klavírní koncert Es dur KV 271 se pod jejíma rukama a ve spolupráci
s orchestrem proměnil v působivý příběh o hrdinství, křehkosti, žalu a
vznešenosti. V heroicky podané první větě na sebe orchestr a sólistka velmi
citlivě reagovali, přičemž orchestr zároveň, vedle dialogu s klavírem,
vedl dialog mezi nástrojovými skupinami a upozorňoval na zajímavá místa promyšlenými
detaily ve výrazu i dynamice. Vrcholem skladby se pro mě jednoznačně stala
druhá věta, v níž vynikla schopnost pianistky proměnit tóny v řeč a zahrát
bolest. Celá tato ariózní část zněla jako píseň beze slov, do níž si každý může
dosadit vlastní text a zcela v duchu dávné, nejen hudební tradice dospět
až ke katarzi. V kontrastu s tím menuetová část třetí rondové věty
nepostrádala patřičnou taneční lehkost, rychlé pasáže pak svěží brilanci.
Maria João Pires je dnes už víc než „jen“ interpretkou. Je spíše poslem či
vyslankyní, nese v sobě moudrost, vnitřní klid, vyrovnanost a obrovskou
vnitřní koncentraci, díky níž se každé její vystoupení stává jakousi očistnou
meditací. Hudbě dává tato umělkyně plný prostor, sama stojí v pozadí,
zároveň však, aniž by o to usilovala, je zcela originální a výjimečná. Fascinující
je i naprostá úspornost jejích pohybů, skoro až minimalistický vnější projev. Přídavek,
Schumannův Pták prorok z Lesních scén, už byl v podstatě
přenesením do jiné dimenze, kamsi mimo čas a prostor…
Pakliže Mozartův koncert lze vnímat jako beethovenskou předzvěst, Brahmsova
Symfonie č. 1 c moll op. 68, jíž
patřila druhá polovina večera, na velkého skladatele vědomě navazuje. Brahms
v pojetí Ivána Fischera vynikal do široka rozezpívanými, velkoryse
klenutými frázemi, mužnou něhou a pro mě neodolatelnou, typicky brahmsovskou vřelostí.
Na geniálně promyšleném půdorysu skladatelovy partitury vystavěl orchestr
s velkým zaujetím monumentální stavbu, epické dílo s blýskavě
optimistickým vrcholem. (Chybělo mu podle mě jediné: dechová sekce České
filharmonie.) Je znát, že Fischer se v posledních letech věnuje také
komponování, sám nedávno prohlásil, že to zcela změnilo jeho pohled na hudební
interpretaci, v níž teď mnohem víc hledá obsah a náladu než dokonalé
provedení. Po oprávněně bouřlivém aplausu, kdy se zdálo, že výsledný dojem nemůže
už nic přebít, se orchestr přeskupil a zcela nečekaně zazpíval (!) Brahmsův půvabný
sbor Es geht ein Wehen durch den Wald op.
62 č. 6. Nejen tím se celý večer stal událostí, na kterou se nezapomíná.
Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie 7/2015
