Ravelovská plavba s Borisem Krajným

(c) Dina Šnejdarová
 

 

Pianistu Borise Krajného snad netřeba představovat. Zkušený, úspěšný umělec, k jehož největším přednostem patří schopnost zprostředkovat posluchačům hudbu Maurice Ravela, Clauda Debussyho a salonního Fryderyka Chopina. Letos slaví tento umělec 70. narozeniny, a tak byl právě jeho recitál prvním koncertem cyklu FOK Světová klavírní tvorba (17.10., Rudolfinum). Navíc si publikum mohlo připomenout, že od prvního koncertu Krajného s orchestrem FOK uplynulo již 46 let.

Ravelově hudbě byla vyhrazena až druhá polovina večera, zatímco v první zazněly Busoniho úpravy skladeb J. S. Bacha, Beethovenova „Valdštejnská“ sonáta (č. 21 C dur op. 53) a Chopinova Fantazie f moll op. 49. Musím přiznat, že právě dramaturgie večera ve mně vzbudila rozpaky. Je škoda, když pianisté, jejichž doménou je očividně hudba období romantismu a mladší, začínají svůj recitál některou z Beethovenových sonát. Většinou by se publikum bez tohoto „úvodu“ obešlo. Proč například nezařadit do první poloviny recitálu Chopinovy valčíky nebo kombinaci Smetanovy a Dvořákovy hudby, jež by se dala ještě vyšperkovat Bohuslavem Martinů? Myslím, že by to Krajnému slušelo mnohem víc. V jeho pojetí Beethovena pro mě bylo příliš mnoho pedálu, příliš málo perlivosti, málo výrazových odstínů. Chopinova Fantazie f moll už byla přece jen o něčem jiném, přesto, kombinovat heroického Beethovena s heroickým Chopinem také nepovažuji za nejšťastnější volbu.

Vrcholem večera byl bezesporu Maurice Ravel a tři brilantní přídavky skladeb z děl Chopina a Debussyho. Boris Krajný jako by se stal kapitánem, který publikum provází na cestě rozbouřenými, mírnými i dovádivými proudy vod v mírně tanečním rytmu. Vynikla zde pianistova výborná technika a pevný, drsně mužný úhoz. Boris Krajný prokázal, že je stále v té správné impresionistické formě a neztratil nic ze své svěžesti.