Adventní koncert České filharmonie a Manuel López-Gómez
Cyklus České filharmonie (ČF) Objevy si klade za cíl představovat mladé
talentované dirigenty a sólisty. Na programu bývá povinně Beethovenova symfonie,
sólový koncert a k tomu většinou některá z operních předeher nebo
suit. Jako první „vykopával“ v prosinci loňského roku venezuelský dirigent
Manuel López-Gómez, spolu s ním vystoupil debutově
s ČF houslista Jan Mráček. Odpolední
koncerty byly tentokrát dva, standardně sobotní (17. 12.) a navíc nedělní, v rámci
filharmonické adventní řady (18. 12.). Kromě Mozartova houslového koncertu
zařadil dirigent na program díla, navozující předvánoční atmosféru. A nebyla to
zrovna trefa do černého.
Manuel López-Gómez je absolventem
venezuelského hudebně-vzdělávacího programu El Sisterna, projektu, jež zahrnuje
31 symfonických orchestrů, dohlíží na 125 orchestrů mladých a řídí vzdělávací
programy pro děti. Byl také asistentem Gustava Dudamela a houslistou Orchestru
Simona Bolívara, má za sebou spolupráci třeba s Los Angeles Philharmonie,
Orchestre Philharmonique de Radio France a San Francisco Symphony. V Praze
se rozhodl uvést suitu z opery Noc
před Vánocemi Nikolaje Rimského-Korsakovova a hudbu (nikoli suitu)
z baletu Louskáček Petra Iljiče
Čajkovského. Koncert trval s přestávkou skoro dvě a půl hodiny, což není
zrovna málo. Dalo by se to zvládnout, kdyby provedení bylo strhující,
dechberoucí, omračující a podobně. Sobotní koncert, soudě podle kritiky pana
Libora sen. Nováčka takový byl, autor textu ho dokonce označil za „andělsky krystalický debut", nedělní, podle mého názoru, měl do andělského povznesení daleko.
Opravdu hodně daleko.
Všichni, doufám, víme, že Česká
filharmonie je skvělý orchestr a umí zahrát tak, že člověku běhá mráz po
zádech. Zde se však nic takového nekonalo, alespoň z mého pohledu. Ruská
hudba se asi dirigentovi López-Gómezovi líbí, to mně také, což ale ještě
neznamená, že si s ní dirigentsky poradil. Začneme-li Korsakovem, suita
z opery Noc před Vánocemi je
skladba, v níž se často mění charakter, obsahuje odkazy na ruský folklor,
tance, slovanské pohanské zvyky a symboly. S Vánocemi má dílo společné hlavně
časové umístění, příběh samotné opery byl inspirován stejnojmennou povídkou
Nikolaje Vasiljeviče Gogola z cyklu Večery
na samotě u Dikaňky a je spíše fantaskní než pokojně vánoční. Na posluchače
by tedy měla dýchnout především atmosféra, dále síla Rimského instrumentačního
mistrovství, s přidanou hodnotou zdůraznění těch míst, která anticipují
skladatelovy následovníky, jako byl třeba Igor Stravinskij. Toho jsem se nedočkala.
Obraz mrazivé vánoční noci, svit měsíce, divoký rej čarodějnic nebo třpyt
královského paláce carevny Kateřiny Veliké, téměř nic z toho ve mně hra
orchestru nevyvolala. Přitom kupříkladu palácová polonéza se může směle zařadit
vedle známějších polonéz, Čajkovského z Evžena Oněgina a Dvořákovy z Rusalky
– jenže by se musela zahrát jinak, majestátněji, velkolepěji. Postrádala jsem
skutečná pianissima, charakteristické tance nebyly rytmicky dostatečně
precizní. Dirigentovi se sice dařilo klenout melodie, suita se mu nerozpadla
pod rukama na tisíc kousků, jenže to nestačilo. Výsledkem pro mě byla pouze
odehraná partitura, ať už se hráči snažili sebevíc. Škoda, protože Rimského
suitu u nás neslýcháme zrovna často a je mnohem zajímavější, než jak ji dirigent
López-Gómez pojal - tu snová, tu démonická, urputná a nesmlouvavá, místy
pichlavá, melodicky originální.
V podstatě
totéž by se dalo říci o Louskáčkovi,
kterého mi bylo docela líto. Mohutné obsazení orchestru mohlo sice vyznít
efektně, ale, a nerada to říkám, Orchestr Národního divadla hrává tento balet
lépe (ověřeno i z reprízových provedení). Čekala jsem, co nového zde
vyvstane, když nebude hudba spojena s tancem, zvlášť při vědomí toho, že
původní suita při premiéře zaujala publikum mnohem víc než samotný balet, avšak
nevyvstalo mi nic než zklamání. Rytmus mnohdy zbytečně utíkal na úkor
srozumitelnosti, dirigent opět zazářil jen v klenutí melodií, chyběla křehkost,
šarm i Čajkovského sladkobolná lyrika.
Venezuelský
dirigent jako by k ruské hudbě nenašel klíč. Jeho gesta byla sice příjemně
uměřená, ale necítila jsem za nimi nějakou jasnou koncepci. Osobně bych raději vánoční
ladění oželela, pokud by se mi dostalo posluchačsky sytého zážitku. Držet se
tématu křečovitě za každou cenu se zde skutečně nevyplatilo. Z hráčů
v orchestru bych vyzdvihla harfistku Janu Bouškovou, celestu
obsluhoval výtečný pianista Václav Mácha,
tympány chirurgicky přesný Michael
Kroutil. Jako vždy nezklamala vynikající dechová sekce, z hráčů
orchestrální akademie klarinetista Libor
Suchý, který se snažil fráze zajímavě vypointovat, a fagotistka Martina Bálková.
Hvězdou tohoto
koncertu se pro mě stal jednoznačně houslista Jan
Mráček. Jeho interpretace Houslového
koncertu č. 3 G dur KV 216 W. A. Mozarta byla brilantní, výrazově vřelá,
lehká a srdečně zemitá (nikoli zatěžkaná!). Sólista hraje s velkou chutí, přirozenou
hudební inteligencí, vyzařuje z něj pohoda a radost. S orchestrem se
snaží komunikovat a vést dialog. Je to nesporně velký talent, který rozšiřuje nemalou
řadu současných úspěšných českých houslistů. Určitě stojí za to si jeho jméno
zapamatovat. Nečekanou autenticitu, tak trochu naruby, přineslo v této skladbě
samo publikum, které nadšeně tleskalo po každé větě jak v 18.
století. Inu, proč ne…
