Bach Complete Keyboard Works. Zuzana Růžičková
 |
| (c)CTK |
První dáma nejen českého cembala, Zuzana Růžičková, slaví v letošním roce velké životní jubileum. Při této příležitosti byl vydán komplet dvaceti remasterovaných snímků s dílem Johanna Sebastiana Bacha, jak jej tato interpretka nahrála v letech 1965—1974 (původně vyšly v roce 1975 na LP). Ve své době vzbudil projekt značný mezinárodní ohlas (Grand Prix de l’Académie Charles Cros), přispěl k renesanci cembala jako sólového nástroje a zařadil se do první linie počinů propagujících provozování staré hudby. Jeho opětovné vydání má smysl a opodstatnění hned z několika důvodů: 1. je dokumentem, pramenem, jež může sloužit ke zkoumání různých interpretačních přístupů určitého časového úseku, 2. vydává svědectví o výrazné osobnosti české hudby, navíc z doby, kdy byla již vyzrálou interpretkou, 3. je poctou nejen hlavní protagonistce, ale i dalším, kteří v oblasti interpretace staré hudby vyšlapávali cestu, 4. v neposlední řadě je milým připomenutím pro posluchače, kteří s těmito snímky vyrůstali.
Přistupovat k předkládaným nahrávkám z přísného hlediska historicky poučené interpretace a současného stavu poznání o Bachově hudbě bylo by poněkud krátkozraké, na druhou stranu myslet si, že pojetí Zuzany Růžičkové tak, jak je zde zachyceno, dnes neobstojí, bylo by značně nepřesné. Tato interpretka realizovala všechny skladby se zcela jasnou představou o každé frázi, o každém tónu, promýšlela je nejen z hlediska hudebního, ale i literárně-filozofického a nepochybně současně s tím zpracovávala vlastní dramatické zážitky. Neumím si představit, že by se tak silná výpověď ani v jedné ze svých poloh posluchače nijak nedotkla.
Průvodce kompletu, cembalista Mahan Esfahani, trefně označuje cembalistku za „posledního romantika“ mezi interprety Bachovy hudby. Nepředstavujme si však pod tímto pojmem hru rozněžnělou, nebo snad dokonce emocionálně rozbředlou, tempově rozvleklou či zvukově příliš hutnou. Naopak, Růžičková je ve svém projevu matematicky pregnantní, zvukově vynalézavá a s emocemi zachází šetrně. (Místa, kde jim dává větší prostor, každý neomylně pozná, protože míří přímo k srdci.) Tempa jsou sice někde pomalejší, než jsme dnes zvyklí, ale ne vždy a také, myslím, ne ke škodě hudby.
Většina skladeb byla pořízena na moderní nástroje (Neupert, Ammer), z čehož se vymyká pouze provedení preludií, invencí, sinfonií, Suity Es dur BWV 817 a dalších drobných skladeb (CD 6, 14, 15), které byly nahrány na dvoumanuálové nástroje stavitele Johanna Heinricha Hemsche z roku 1754 (v době vzniku nahrávky v majetku stavitele Clauda Merciera-Ythiera, dnes v Bavorském národním muzeu v Mnichově) a 1761 (Musée de la Musique, Paříž). Myslím, že i to je důvod, proč tyto tři desky jinak vynikající zbytek o něco převyšují. Bachova hudba tu přece jen vynikne ještě lépe.
Zapomenout bychom tu neměli na mimořádné hudební partnery Zuzany Růžičkové, jejichž umění stojí za to připomínat a jež bych označila za trio lyriků a mistrů tónomalby: houslistu Josefa Suka (Sonáty pro housle a cembalo BWV 1014-1019, Koncert pro flétnu, housle, cembalo a smyčce a moll BWV 1044), violoncellistu Pierra Fourniera (Sonáty pro violoncello a cembalo č. 1-3 BWV 1027-1029) a flétnistu Jeana-Pierra Rampala (Koncert pro flétnu, housle, cembalo a smyčce a moll BWV 1044). Díky za tento příval hudební poezie.
Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie 4/2017.
Komentáře
Okomentovat