Daniil Trifonov, Daniele Gatti, Royal Concertgebouw a naši studenti na Pražském jaru - slunce, romanopisec a mezigenerační jiskření

(c) Borggreve





Pražské jaro, 15. 5., Smetanova síň Obecního domu

Royal Concertgebouw Orchestra z Amsterdamu patří jednoznačně k těm nej-orchestrům. Před deseti lety ho časopis Gramophone označil za absolutní „number one“, očekává se od něj tudíž prvotřídní kvalita, více než stoprocentní výkon, zkrátka dokonalost.

Poslední dva roky se o své kvality dělí speciálním způsobem: koncertuje ve všech zemích Evropské Unie, kde se k němu v jedné skladbě připojí místní mladí hudebníci. U nás to byl Symfonický orchestr Pražské konzervatoře, těleso, jehož tradice sahá až do počátků 19. století, dokonce více než sedmdesát let před vznik orchestru amsterdamského. Studenti čtvrtých, pátých a šestých ročníků se představili po boku zkušených kolegů ve svižné, efektní a hráčsky náročné předehře k opeře Euryanthe Carla Marii von Webera, již s nimi nastudovala jejich dirigentka Miriam Němcová. Obstáli skvěle a bylo hezké vidět, jak je starší kolegové povzbuzují slovem, pohledem nebo přátelským plesknutím do zad. Za svůj mimořádný výkon si pražští hráči určitě zasloužili mnohem větší ovace, mnohem větší projev naší hrdosti a Miriam Němcová se měla objevit na pódiu, vychutnat si spolu se svými svěřenci pár vteřin zasloužené slávy, dostat pořádnou květinu a podobně. Za omluvu přijímám pouze závažnou nemoc, hospitalizaci a podobně.

(c) Dario Accosta DG
 

Pak už vplul na pódium „lesní muž“ Daniil Trifonov, aby se chopil Prokofjevova Klavírního koncertu č. 3. Není to dílo zrovna snadné, jak po myšlenkové, tak technické stránce. Autor na nás rozpustile vystrkuje růžky, šklebí se, zároveň z něj ale tryská ona široká ruská duše. Trifonov s ničím z toho nemá problém. Jakmile usedne ke klavíru, zapouzdří se do sebe a jako by nevnímal ani publikum, ani orchestr. Ač se zdálo, že mezi sólistou, dirigentem a spoluhráči neprobíhá žádný kontakt, sólista reagoval na všechno, co se kolem něj hudebně dělo, a souhra byla mikroskopicky precizní.

Před pěti lety jsem nevěřícně zírala na datum Trifonova narození (1991) v domnění, že poslouchám přinejmenším třicetiletého, životem ostříleného muže, tentokrát jsem měla dojem, že je mu skoro padesát. Právě obrovská vnitřní hloubka a zralost činí z Trifonova zcela výjimečný úkaz na klavírním nebi. Ani na vteřinu nepropadá pokušení předvést se, žije hudbou, žije klavírem ve svém bohatém vnitřním světě, jenž dokáže při koncertech otevřít i druhým. V tom se mu nikdo z jeho vrstevníků nepodobá, linku vidím jen napříč nástroji k cembalistovi Jeanovi Rondeauovi (poznávací znamení: vousy a rozcuch na hlavě). Pláčeme-li po silných osobnostech, zde máme rovnou dvě. Nepochybuji, že Trifonov dojde ve svém zrání dál, než si kdokoli z nás umí představit, už teď jako by se stával sluncem, jež zastíní mnohé.. A nechci psát, že je to nový Gould, Horowitz a podobně. Je to zkrátka úplně nový originál Trifonov.

Orchestr předvedl Prokofjeva spolehlivě, přiznám se ale, že tady jsem čekala trochu víc a že mě i rušila Gattiho snaha neustále dílo odlehčovat (z empory jsem pěkně viděla jeho mimiku), což mi s tímto skladatelem příliš neladí. Tady bych asi raději viděla hypnoticky soustředěného Christopha Eschenbacha nebo „plovoucí ručku“ Valerije Gergijeva. Gattiho „rossiniovský“ úsměv mě spíš dráždil a výrazově jako by v tomhle případě nesouzněl s projevem sólisty. Co se naopak povedlo, byly velké melodické fráze, zejména smyčce se už tady mohly blýsknout a navnadit na Mahlera, který následoval. Dechová sekce zní u tohoto orchestru jinak, než jak ji známe od České filharmonie, která je zvláště ve dřevech vřelejší, měkčí, oblejší.

Po burácivých ovacích směrem k Trifonovi zahájil První symfonii Gustava Mahlera proud opožděných příchozích do sálu po přestávce. Celé to trvalo nevhodně dlouho, dirigent a orchestr museli počkat, netrpělivci volali „fuj“, „hanba“ a celé to bylo více než trapné. Festivalové publikum je zkrátka jiné než standardní koncertní abonenti.

Mahler je pro Concertgebouw „majstrštykem“, ve své historii se může pyšnit prvním mahlerovským festivalem na světě i spoluprací s autorem samotným na počátku 20. století. V tomto směru hráči nijak nezklamali a podali skutečně struhující výkon. Velkou devizou tohoto tělesa je smyčcová skupina, v níž snad není jediný slabší článek. Hraje jako jeden muž, zvuk je kompaktní, zní jako vyrovnaná komorní hudba, dynamicky se rozpíná od téměř neslyšitelného pianissima až po hutné fortissimo. Slyšeli jsme každý detail, každou notičku jak v průzračném klasicismu. Co se dechů týče, nemohu si pomoci, ač byli skvělí, mému srdci je bližší frajerský zvuk českých hráčů, a chyběla mi účast první flétnistky orchestru Emily Beynon, na kterou jsem se moc těšila. Její kolega Kersten Mc Call sice nezaostává, jenže Emily je prostě Emily. Každé její sólo je z hlediska vedení fráze naprostá lahůdka. Uměla bych si představit i jednolitější zvuk klarinetů s hoboji, ale tyto mikrodetaily zanikají v tom, jak byla celá symfonie pojata.

Daniele Gatti dirigoval symfonii zpaměti, s obrovským zaujetím a vystavěl tuto obří skladbu jako spletitý, bravurně napsaný román. Nebylo tu prázdných frází, zbytečných slov, zvláště závěr se všemi svými předěly a zdánlivými vrcholy se vydařil excelentně. Tady jsme, myslím, dostali přesně to, co jsme dostat měli. Něhu, lyriku, sladkobol, ironii, obraz neustálého vnitřního zápasu člověka. Před takovým výkonem nelze než hluboce smeknout.

© Dina Šnejdarová