J. S. Bach: Goldbergovy variace. Ji.

Říká si Ji (celým jménem Ji-Yong Kim), narodil se v Jižní Koreji, od svých devíti let žije v New Yorku. Jako desetiletý chlapec zvítězil v soutěži mladých umělců Newyorské filharmonie, posléze vystudoval Julliard School. V rodné Koreji na sebe upozornil snahou přinést klasickou hudbu do ulic Soulu, není mu ale cizí ani kupříkladu elektronická taneční hudba. V loňském roce podepsal exkluzivní smlouvu s Warner Classics a debutově u této firmy natočil Goldbergovy variace Johanna Sebastiana Bacha, pouhý rok po Beatrice Rana (recenze v HARMONII 12/2017).

Šestadvacetiletý Ji prezentuje snímek svým způsobem podobně jako italská klavíristka, která ostřížím zrakem sleduje zejména atmosféru jednotlivých variací, jde ale mnohem dál než ona. V průvodním textu vysvětluje, že za svůj úkol považuje „zachovat klasickou hudbu při životě“, což pro něj znamená být současný, zrcadlit nestále se měnící směry ve společnosti, naslouchat hlasu dnešní doby a zároveň věřit, že hudba sama dokáže promlouvat z dávných časů až do přítomnosti. Činí tak neotřele, skrz naskrz originálně, s lehce „přidrzlým“ sebevědomím na jedné straně, oddaností a vášní na straně druhé. Výsledkem jsou Goldbergovy variace, jak je, troufám si říci, příliš, nebo dokonce vůbec neznáme. Naše doba se v nich odráží dosti věrohodně: variace jsou efektní, rychlé, místy neklidné, zábavné, s patrným hledáním dokonalosti. Ji si dovoluje „narušovat“ je vlastním pohledem tak, že je místy skoro až rozbíjí, a přistupuje k nim jako k materiálu, s nímž lze volně pracovat. Neboří, nýbrž tvoří (zvláště ve Variaci XIII), což se projeví například v nápadně synkopických plochách („divoká“ Variace IV), zdobení (se skutečně okouzlujícími nápady) nebo akcentech (Variace II, XII, XXIII).

Nic z toho by ale nefungovalo, kdyby Ji nezasadil hudbu do správného časového rozvržení. A právě v tom vedle svých mladých kolegů vyniká (podobně jako Katia Buniatishvili nebo cembalista Jean Rondeau). Týká se to nejen tempových proporcí mezi jednotlivými variacemi, ale i v průběhu každé variace. (Nad extrémně rychlými variacemi, v nichž interpret neodolal a předvedl svou brilantní prstovou techniku, lze jistě velkoryse přimhouřit oko, protože vzápětí je čas a charakter důmyslně dorovnán.) Jsou to ona drobounká zastavení, rozezpívání jednotlivých hlasů a rozvlnění toku hudby tak, že by se za ně nemusel stydět nikdo z těch, kdo se věnují poučené interpretaci staré hudby. Sólista Ji totiž Bachovu hudbu, snad netušeně, tam, kde to lze, půvabně „inégalizuje“. Vede ho k tomu vrozená vysoká hudební inteligence a tvořivost. Goldbergovy variace se tak mění v neotřelý dialog, jak ostatně výstižně a nepochybně značně směle naznačuje titulek pop-artového bookletu „J(i). S. Bach“.

Tohle spíše nemeditativní pojetí má velkou šanci zaujmout zejména posluchače v nižší věkové kategorii (kéž by) a ty, kteří hledají v klasické hudbě trochu více „vzruchu“ (proč ne). Otázkou je, zda se jim snímek stane jízdenkou i do dalších „levelů“ a zda se posluchači vyrovnají s faktem, že Ji hraje jiný repertoár sice procítěně (někdy možná až příliš), ale ve srovnání s Bachem zcela standardně. To ukáže teprve čas. Jisté je, že by tento poněkud zvláštní strom v hustém klavírním lese mohl vyrůst dost vysoko.

Ji - klavír. Text: A. Nahráno: 8/2017, Fraser Performance Studio WGBH, Boston. Vydáno: 2018. TT: 60:26. 1 CD Warner Classics 0190295719371.

Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie.

www.casopisharmonie.cz