Ohlédnutí za Klavírním festivalem Rudolfa Firkušného 2018
 |
| (c) Tadas Mikuckis |
Pro letošní ročník měla festivalová
dramaturgie velmi šťastnou ruku. V sérii šesti koncertů včetně jednoho
jazzového jsme vyslechli širokou škálu klavírního umění od začínajícího talentu
Yekwona Sunwooa z Jižní Koreje až po nadpozemského Grigorije Sokolova. Co
se dalších sólistů týče, Piotr Anderszewski je pro mě hvězdou už od jeho
prvního pražského vystoupení v roce 2005, hraje stále lépe a jeho osobitý
projev je obohacen o životní zkušenosti i hloubku. Má dar hrát tak, jako by
skladby právě komponoval, což dodává skladbám specifický náboj. Náš Miroslav
Sekera se představil ve skvělé formě, naplnil Dvořákovu síň radostí, lehkostí
ze hry, v níž mu sluší zejména křehčí salonní kusy. Díky také za jeho
provedení Smetanovy hudby, jež by na koncertních pódiích mohla znít častěji. Nakonec
nám předvedl Paul Lewis zcela ohromující dynamickou škálu, pevné mužné hraní,
díky němuž jsme slyšeli, co vše lze zvukově z klavíru vytáhnout. Snad to nebyl jeho první a poslední pražský koncert.
Co se množství recitálů týče, myslím, že
číslo šest je asi maximum a může být i pět či čtyři, hlavně, když se pořádajícímu Pražskému jaru podaří udržet vysokou hráčskou
kvalitu a zastoupení českých autorů. V roce 2019 a 2020 se více než nabízí
Bohuslav Martinů (nejlépe v extravagantně extrovertním pojetí, jež kupříkladu výtečně splňuje už od studentských let pedagožka Matyáše Nováka Jitka Fowler Fraňková), kéž by se někdo odvážil představit Dvořákovy Poetické nálady, připomněl nám Josefa Suka a Vítězslava Nováka. Mnozí zahraniční interpreti se připravují na beethovenské
výročí v roce 2020, letos jsme slyšeli hodně Beethovena a Bacha, obrazně
řečeno jsme četli samotnou klavírní bibli a té není nikdy dost.
U klavíristů je vždy z čeho vybírat a
bylo by pěkné, kdybychom se v dalších ročnících dočkali třeba Chopina s Ericem
Luem, Katie Liu nebo Rafałem Blechaczem, s pečlivou a muzikální Beatricí Rana,
vždy překvapujícím Igorem Levitem, zopakovali si v Praze Benjamina
Grosvenora nebo Daniila Trifonova, zajímavý by mohl být i korejský pianista Ji, nejnovější hvězda z Islandu
Víkingur Ólafsson, který vyvolává v publiku silné emoce, ze zkušenějších
sólistů třeba Louis Lortie, Alexandre Tharaud, Stephen Hough, Sergej Babayan, Arkadij Volodos a tak dále a
tak dále. Uvidíme, čím nás festival překvapí.
©Dina Šnejdarová
