Igor Levit. Life

(c) Robbie Lawrence


Igor Levit (nar. 1987) vydal po třech letech nové dvojalbum s jednoduchým názvem Life. Podnětem k jeho vzniku se stala tragická událost, smrt pianistova nejlepšího přítele, umělce Hannese Malte Mahlera při autonehodě v roce 2016. Levit věnoval snímek přítelově památce a doprovodil svůj úmysl dlouhým poetickým vyznáním v bookletu, jež zakončil slovy: „Každou notu, každou frázi, každou myšlenku tohoto programu věnuji Tobě.“ Současně s tím zdůraznil, že se nejedná o nahrávku terapeutickou, ale o momentální, hluboce osobní výpověď. Právě tak je dobré ji vnímat. Jako pozvání vydat se spolu s klavíristou na cestu do nejhlubších míst duše, kam chodíváme jen zřídka nebo raději vůbec, protože tam na nás číhají otázky až příliš existenciální. Je to cesta intenzivní, ne nepodobná lkání biblických žalmů, v nichž po bouři upřímných emocí přichází často pokoj v srdci, radost a chvála. Tak velký oblouk sice Levit nedělá, přesto však postupně dochází k vnitřnímu smíření. Výběr skladeb je těmto myšlenkám zcela podřízen. Můžeme je vnímat třeba jako vyprávění ztrápené duše hledající klid, epický příběh nebo meditaci. Sám interpret je označuje jako „hymnus na život v mnoha různých obměnách“.



Nejprve zazní Fantasie podle J. S. Bacha BV 253 Feruccia Busoniho, jež vznikla v roce 1909 v reakci na smrt skladatelova otce. Volná transkripce (první z Busoniho Nachdichtungen) se skládá z improvizační introdukce a zpracování tří Bachových děl: chorální partity Christ, der du bist der helle Tag BWB 766, chorálu Gottes Sohn ist kommen BWV 1073 (známého jako In dulci jubilo) a chorálního preludia Lob sei dem allmächtigen Gott BWV 602 Orgelbüchlein. Hned tady nám Levit ukazuje všechny své přednosti, k nimž se řadí zejména mimořádný cit pro tektoniku. Kromě toho, že skladba zcela přirozeně dýchá, sólistovi nástroj pod rukama také krásně zpívá, dynamika se rozpíná od velkého kultivovaného fortissima až po téměř neslyšná, měkká pianissima. Současně s tím neustále, od prvního tónu vnímáme, že interpret odhaluje sám sebe a neostýchá se být osobní.
Následující Chaconna z Partity pro sólové housle č. 2 d moll BWV 1004 J. S. Bacha v transkripci Johanessa Brahmse patří k Levitovým mistrovským, léty vypilovaným interpretacím. Vstupujeme s ní do téměř čistého kontrapunktu s jen nejnutnějším využitím pedálu, do vnitřní ukázněnosti, neokázalosti. Co promlouvá, je pouze hudba. Poté se z Bachova světa přesouváme ke křehké melancholii Roberta Schumanna a jeho vůbec poslednímu dílu před odchodem do sanatoria. Geistervariationen nebo také Téma s variacemi Es dur WoO 24 z roku 1854 jsou poznamenány autorovým pokusem o sebevraždu – poslední variace vznikla až po této smutné události. Je to líbezný, jemný hymnus, jenž Levit představuje s náležitou úctou a v němž opět stojí za zmínku skvělá práce s dynamikou. Interpretace téhle skladby bude určitě ještě v klavíristovi uzrávat, už teď ale velmi dobře obstojí i vedle mistrovského provedení o osmnáct let staršího Piotra Anderszewského (Warner Classics, 2017).




První část programu uzavírá bluesově ukolébavková, impresionistická skladba A Mensch klavíristova oblíbeného autora Frederica Rzewského (nar. 1938) ze čtyřdílné řady Dreams. Toto dílo vzniklo v inspiraci na stejnojmenný film Akiry Kurosawy z roku 1990 (Sny Akiry Kurosawy), část A Mensch je věnována památce Rzewského přítele, herce a básníka Steva ben Israela (1938-2012). Mensch znamená v jidiš dobrého, bezúhonného člověka, jímž se Igor Levit snaží podle vlastního vyjádření také být.
Citově zjitřenější je druhé CD tohoto alba, jehož střed tvoří Busoniho fantazijní práce. Po Lisztově poněkud pesimistické transkripci Slavnostního pochodu ke Svatému grálu z Parsifala S 450, v nichž si sólista znovu vynalézavě pohrává se zvukem a barvou, zazní náročná a málo hraná Busoniho úprava Lisztovy Fantasie a fugy na chorál Ad nos, ad salutarem undam S 259 (předlohou se stala varhanní skladba, v níž Liszt vyšel z chorálu opery Prorok Giacoma Meyerbeera). Více než půlhodinová virtuózní smršť na hranici hratelnosti dosahuje v Levitově podání dechberoucího výsledku. Je to gejzír techniky, dynamiky všech myslitelných rozměrů, dramatu, vášně, zároveň aristokratické jemnosti. Sólista dokáže rozbouřit nástroj jako mořský příboj a vzápětí ho zkrotit do úplného klidu, probudit v něm lva i beránka.
Lisztova Isoldina smrt z lásky z Tristana a Isoldy S 447/R 280 není už v projevu tak vypjatá, jak bychom možná čekali, což je, myslím, zcela logicky dáno kontextem s předešlou hudbou. Kdo chce toto dílo slyšet v asi nejdokonalejším provedení, jaké doposud bylo natočeno, nechť si poslechne Vladimira Horowitze (Sony Classical 1990), který ji krátce před smrtí nahrál v neuvěřitelně mladické síle.
Celé album končí, zůstaneme-li u obrazu moře, jako poklidný odliv. Busoniho Berceuse Elegií BV 249 vystřídá jazzová improvizace Billa Evanse Peace Piece. Můžeme jen tiše žasnout nad Evansovým kompozičním mistrovstvím, ozvěnami Chopinovy Berceuse Des dur op. 57, nad otisky Satieho a Debussyho. Evansova improvizace je ve zvuku ostřejší, místy syrovější (album Everybody Digs Bill Evans, 1958), Levit jí dává katarznější rozměr a zvukově učesanější, kultivovanou podobu klasicky školeného interpreta, který ji pouze jemně rozvlní. Lépe svůj snímek nemohl zakončit.


Igor Levit tímto počinem ukázal, že zůstává o krok napřed před mnoha svými kolegy. Ne tolik hráčskou technikou, v níž jsou dnes síly mezi těmi nejlepšími klavíristy vyrovnané, jako spíš přístupem a uměleckými vizemi. Velký romantický repertoár je bezesporu jeho parketou, věřím tedy, že dalším snímkem nás opět mile překvapí.



Igor Levit – klavír. Text: A, N, F. Nahráno: 5/2018, Jesus-Christus Kirche, Berlin-Dahlem. Vydáno: 2018. TT: 114:43. 2 CD Sony Classical 88985424452.


Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie
Časopis Harmonie

Oblíbené příspěvky