sobota 24. května 2014

Úskalí hudební kritiky


Hudební kritika je téma, o němž by se na základě šikovně formulované otázky dalo diskutovat mnoho týdnů. Možná bychom byli překvapeni šíří kontextů a pojetí odborníků včetně názoru, že se dnes už jedná o vyčpělý přežitek.

Celý vědecký výzkum by přitom vyřešila tak prostá věc. Přizvat ke stolu některé tuzemské umělce. Muzikologům by to ušetřilo léta studií a investici do nákladného sborníku. ONI by jim totiž vysvětlili během pár vteřin, jak na to. S matematickou přesností. Ovšem, samozřejmě co se týče jich samotných… Je nasnadě, že by bylo žádoucí přizvat umělce raději postupně pro případ, že by se jejich pravdy náhodou neshodovaly.

Jak se dá tušit, v praxi tahle „církev“ není jednotná. Má své fanatiky, skeptiky, odpadlíky, blouznivce atd. Ať tak či onak, hudební kritik dostává instrukce, požadavky, apely, je kritizován (někdy oprávněně) i vysmíván (bohužel i zde někdy oprávněně). Nechci tu vyvolat dojem, že domácí hudební kritiku považuji za sbor proroků, které nikdo neposlouchá, a přece mají vždy pravdu, ani že jejich úroveň je nepřekonatelná. Přesto by, myslím, stálo za to, podívat se na představu některých našich umělců blíže.

Nuže tedy, napíšete kritiku. Je otištěna a řekněme, že je značně pozitivní. Umělci jsou ale nespokojení a čílí se: „Považujete nás snad za nějaké provinční fidlaly? Vždyť my hrajeme na úrovni těch nejlepších na světě! Klidně nás s nimi srovnejte a uvidíte! Měla jste nás vychválit mnohem víc!“ Jiní na to jdou jemněji a jízlivě se ptají: „A proč jsme nedostali nejvyšší hodnocení, když se Vám to tak líbilo?“

Napíšete kritiku na jiné umělce. Je otištěna. Dotyční se bouří, dští oheň a sýru a snad by na vás seslali i svrab s neštovicemi, kdyby to šlo: „Jak si vůbec můžete dovolit srovnávat nás se světovou špičkou? Víte, v jakých podmínkách pracujeme a jaký máme plat? Co všechno musíme podstoupit? Co si to vůbec dovolujete? Můžete být rádi, že to vůbec děláme!!!“ Inu, podmínky známe, nicméně kritik nechápe, jak souvisí s tím, zda ten či onen hraje mizerně, má nedostatky v pěvecké technice apod.

Opět napíšete kritiku. Se zájmem čekáte, co se bude dít. A je tu kalibr nejvyšší. „Paní, kdybyste byla muž a žila v jiné době, vyzvu Vás na souboj! Nepochopila jste, jak dlouho jsme dílo studovali, nevíte, s kým vším jsme jeho provedení konzultovali a jak úspěšní jsme ve svém regionu!“ Já naopak nechápu, proč ani po všem tom úsilí nebylo sboru rozumět ani slovo, dirigent si neporadil s akustikou, ani proč muzikanti hrají na značně diskutabilní úrovni. Nicméně, mám si sehnat zbrojní pas? Pošle mi někdo mrtvou kočku?

Posléze jdete na koncert renomovaného umělce. Ani netušíte, do čeho se pouštíte. Je celkem zřejmé, že hudebník má nejlepší léta za sebou, a přestože si ho vážíte, jeho provedení vám přijde tak nějak neživotné. Ještě před napsáním textu je vám ovšem v kuloárech doporučeno v žádném případě se o ničem takovém nezmiňovat! Je to nevhodné a neuctivé. Někteří s vytřeštěným pohledem naznačují, že pro vás také nebezpečné. Chvíli váhám, zda jde o vtip, pak přemýšlím, zda píšu o hudbě, nebo odhaluji agenty KGB. Mám sepsat poslední vůli? Opustit domov, skrýt se v indickém klášteře a čekat na osvícení?

Dostanete nahrávku jiného uznávaného umělce. Zjistíte, že v provedení jsou faktické chyby (jednoduše řečeno, výzkum skladby pokročil, byly vydány opravené noty, které jsou bez potíží k dispozici, leč interpret si s tím jaksi nelámal hlavu). V textu se o tom zmíníte. Umělec poté krouží po okolí a proklepává si vás: „Umí ten člověk vůbec na něco hrát? Umí noty? Co je TO vlastně zač?“

Tak bychom mohli pokračovat dál a utápět se v drobných nuancích. Jak snad vyplynulo z výše napsaného, někteří naši hudebníci došli k závěru, že kritika se píše především pro ně. Jsou přesvědčeni, že jen oni mohou posoudit, zda kritik jejich interpretaci pochopil, jen oni mu nejlépe poradí, s kým je může či nemůže srovnávat. Poté přidají, že kritik by měl umět hrát či zpívat přinejmenším na stejné úrovni jako oni (předpokládám, že na všechny nástroje a pěvecky ve všech polohách) a s úšklebkem nadnesou, že tito pisálci jsou stejně jen banda mstících se zapšklounů, jejichž mediální výplody nikoho nezajímají. Jakoukoli kritickou poznámku si tito umělci vyloží jako osobní útok a projev závisti (podle teorie, že hudební kritik je jen zhrzený muzikant, který se nedokázal prosadit…). Ovšem totéž se týká jakékoli pozitivní poznámky na adresu neoblíbených kolegů (Jeho chválíte? Jste hluchá?!) Své požadavky dovrší názorem, že kritika musí být především naprosto objektivní. Eh? Míru objektivity posoudí samozřejmě oni… (Asi týden poté si kdesi stěžují, že se o nich málo píše. Později vám oni nebo jejich agentura vymelou díru do hlavy či kam, jen abyste nějakou reflexi napsali…)