úterý 3. února 2015

Flautas de Colores: Pall Mall. Nahrávka, která by neměla (nesmí!) zapadnout

Zleva: Martina Komínková, Pavla Ryšavá, Helena Smékalová, Anna Todorová (c) Viktor Šulc

 
 
Začalo to fotkami. Zaujaly mě hned. Barvami, neotřelostí, s níž se v klasické hudbě často nesetkáme, půvabem. Jenže takových už bylo, co investovali do exteriéru, aby zakryli nekvalitní obsah. Nevyhnutelně se tudíž blížil okamžik nenalíčené pravdy: poslech.
Bingo!
A nastal údiv.
 
------
 

Na počátku byla Martina Komínková. Původně hráčka na příčnou flétnu se jednoho dne, téměř náhodou, rozhodla změnit směr a začít si „jen tak pískat.“ Na zobcové flétny. Učila se tomu dlouho, pečlivě (mj. v Utrechtu, Hamburku a Krakově) a naučila se to skvěle. Dnes je interpretačně vyzrálou umělkyní, jejíž hra oplývá krom vysoké technické úrovně také lehkostí, jistotou a pokorou. Svému nástroji, lépe řečeno nástrojům, neporoučí, dýchá s nimi, a proto zní její hra tak přirozeně, jako by si jen zpestřovala čas při hlídání oveček… O získané zkušenosti se Martina dělí se studenty na Konzervatoři Brno a ZUŠ Brno Veveří. Právě tady objevila tři nadané dívky, z nichž sestavila kvarteto Flautas de Colores (Barevné flétny). Soubor funguje od roku 2010 ve složení: Pavla Ryšavá, Helena Smékalová, Anna Todorová, Martina Komínková.
Triu flétnistek se pod vedením své kantorky podařilo už dvakrát získat absolutní vítězství v celostátní soutěži ZUŠ v Liberci v oboru komorní hra, koncem minulého roku vydalo kvarteto své první CD Pall Mall. Nejedná se o provozní promo album pro rodiny a blízké přátele, ani o památeční vzpomínku typu suvenýr po vystoupení, aby se neřeklo, nýbrž o nahrávku na profesionální úrovni. Krabičkou počínaje, interpretací konče (nebo naopak, chcete-li). Snímek je natolik profesionální, že jsem si během poslechu musela několikrát připomínat, že ve studiu natáčela pouze jedna profesionálka a tři žákyně z hudebky. Mimořádné žákyně z hudebky, nutno podotknout. Ony totiž hrají právě ty nejtěžší party, nikoli jejich vedoucí, jak by možná posluchač čekal.
CD obsahuje ve shodě s názvem hudební pel mel, zároveň také skladbu téhož jména z taneční sbírky ze 17. st. Repertoár je vkusně poskládán z hudby od renesance po současnost, která dostala na desce sympaticky velký prostor (včetně úvodní improvizace). Ve všech případech se jedná o skladby okouzlující a dobře stravitelné – nikoli podbízivé! Největší radost mi udělalo zpracování středověkého mariánského hymnu Beata Viscera od současného italského autora Fulvia Caldiniho (nar. 1959). Zahrát meditativní (téměř šestiminutové) dílo tak, aby každá fráze měla svůj logický vývoj a zároveň se skladba nerozpadala, není snadné ani pro hráče s dvacetiletou praxí. Kvartetu se to bezesporu podařilo, což – vzhledem k jejich krátkodobým zkušenostem - považuji za mimořádné (totéž se týká i Caldiniho minimalistického Christe). Naopak, v barokních skladbách mají interpretky ještě rezervy (zejména Vivaldiho Largo e spiccato Koncertu d moll op. 3 č. 11 RV 565), ovšem zde očekávám rychlý vzestupný vývoj. Posluchačským objevem by mohla být německá skladatelka Nicola Termöhlen (Létající ryby) a Balkanology Jana Rokyty (nar. 1969), příjemně efektní je Kadanza Willema Wandera van Nieuwkerk (nar. 1955). Ozdobou snímku je zpěv hráček v taneční melodii ze 17. st. On the Cold Ground, CD je šarmantně zakončeno aranží Take Five amerického jazzového saxofonisty a skladatele Paula Desmonda (1924-1977).
Flautas de Colores  jsou pro mě jednoznačně jedním z velkých objevů minulého roku. Po návštěvě jejich živého vystoupení mohu dodat, že je skutečně radost je poslouchat. Bez uzardění je řadím do kategorie „most recommended“ a „must hear“.