pátek 1. května 2015

Salonní Gerstein

(c) Marco Borggreve


Pianista Kirill Gerstein přijel do Prahy – a málem jsme ho vůbec neslyšeli. Z důvodu zdravotní indispozice uvažoval interpret o zrušení recitálu (stejně jako v Ostravě 18. 2.), nakonec se ale rozhodl uskutečnit ho alespoň v „nouzovém“ režimu (23. 2., Rudolfinum). Místo Bachových Tříhlasých invencí BWV 787-801 zazněl v první polovině večera Schumannův Karneval op. 9, dílo, které má Gerstein už dlouho v repertoáru a v minulém roce jej vydal také na CD. Podle plánu pak uvedl sólista Lisztovy Transcendentální etudy S. 139 (výběr z Bartókova Mikrokosmu byl kvůli délce programu vyškrtnut s avizovaným předstihem). Koncert se tím proměnil v návštěvu dvou světů hudby 19. století: intimního salonu a blýskavě virtuózního pódia.

Po prvních minutách bylo jasné, že právě prolínání světů je Gersteinovým velkým bohatstvím, a to nejen v rovině klasické interpretace. Kořením jeho projevu je znalost jazzové hudby (na jazzu Gerstein vyrostl díky svým rodičům, ve 12 letech se stal nejmladším studentem slavné Berklee College of Music v Bostonu), což se promítá hlavně do mimořádného citu pro rytmus. Některé části Karnevalu zněly téměř jako momentální pianistův nápad, drobná improvizace pro daný okamžik. To se ale dělo s maximálním respektem k danému stylu. Karneval měl vše, co má mít: křehkost, lehkost, intimitu, měkká pianissima a přiměřenou energii. Gersteinovy pohyby byly příjemně neokázalé, téměř minimalistické, koncentrované. S tím souvisí Gersteinův přirozený pohodový projev, díky němuž v tomto případě skvěle vynikla a jako by se zpřítomnila poetika romantického salonu. Byl to zkrátka Schumann „par excellence“.

Lisztovy Transcendentální etudy jsou jiný svět. Svět zkoumání a zkoušení technických prvků za účelem co nejvirtuóznější prezentace sólisty, svět adrenalinu, vášně a velkého zvuku. Tady jako by se Gersteinovi nedostávalo potřebné vervy. Nedokážu posoudit, nakolik za to mohla indispozice (jistě na tom měla svůj podíl), protože jeho živá vystoupení tak dobře neznám. Nemluvím zde o technice, kterou Gerstein nepochybně má a také to dokázal, ale o výrazu. Samozřejmě, vždy si zaslouží obdiv ten, kdo tyto etudy v jednom večeru vůbec zahraje (navíc zahrát je, když se člověk necítí dobře, o tom se mnohým může jen zdát). Přestože se vlastně jedná o Lisztovu „zjednodušenou“ verzi, stále jde o jedny z nejobtížnějších skladeb klavírní literatury. Neobejdou se však bez dravosti a vášně, v nejlepším případě ještě o drobné finesy, aby valící se masa zvuku posluchače neunavovala. (Neodolatelně to dokázal György Ciffra.) V Gersteinově provedení mě obzvlášť upoutaly lyrické pasáže, do nichž probleskovala chopinovská křehkost. Pianista sám se nijak netají tím, že se v jeho interpretaci mísí různé styly, nebrání se tomu a vlastně nám tak ukazuje, jak se mohli skladatelé vědomě či podvědomě navzájem ovlivňovat. Pražská „manýra“ standing ovations zde byla zcela namístě, přídavek z pochopitelných důvodů odpadl.

Byl to večer, jakých bychom si přáli zažít víc, ne jeden z mnoha, ale jeden z mála. Palec nahoru České filharmonii za tento mimořádný koncert a zejména Kirillu Gersteinovi, že to nevzdal. O hodně bychom přišli. Doufejme, že brzy dojde i na Bacha…

 Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie 4/2015