středa 29. července 2015

Úchvatná Maria João Pires a zpívající orchestr

V dokonalém souznění se publiku Pražského jara (29.5.) představila jedna z největších osobností klavírní hry Maria João Pires a vynikající Budapešťský festivalový orchestr, který už třicet let vede dirigent a zakladatel tohoto tělesa Iván Fischer.

Nejprve zazněla ve Smetanově síni Obecního domu Mozartova předehra ke Kouzelné flétně. Orchestr ji přednesl v sympaticky homogenním zvuku a s propracovanými změnami nálad. Slyšeli jsme důstojnost, břitkost, lyriku i skladatelův šarm, svěží allegrová část se odvíjela v ostrém tempu, které slýcháme spíše u souborů staré hudby, srozumitelně a s pečlivou artikulací. Po slavnostním úvodu v Es dur jsme se z roku 1791 přenesli do dob, kdy byl Mozart teprve jednadvacetiletý mladík a stvořil právě jedno ze svých prvních zralých děl. V interpretaci sedmdesátileté Marie João Pires šlo o mimořádný zážitek. Klavírní koncert Es dur KV 271 se pod jejíma rukama a ve spolupráci s orchestrem proměnil v působivý příběh o hrdinství, křehkosti, žalu a vznešenosti. V heroicky podané první větě na sebe orchestr a sólistka velmi citlivě reagovali, přičemž orchestr zároveň, vedle dialogu s klavírem, vedl dialog mezi nástrojovými skupinami a upozorňoval na zajímavá místa promyšlenými detaily ve výrazu i dynamice. Vrcholem skladby se pro mě jednoznačně stala druhá věta, v níž vynikla schopnost pianistky proměnit tóny v řeč a zahrát bolest. Celá tato ariózní část zněla jako píseň beze slov, do níž si každý může dosadit vlastní text a zcela v duchu dávné, nejen hudební tradice dospět až ke katarzi. V kontrastu s tím menuetová část třetí rondové věty nepostrádala patřičnou taneční lehkost, rychlé pasáže pak svěží brilanci.

Maria João Pires je dnes už víc než „jen“ interpretkou. Je spíše poslem či vyslankyní, nese v sobě moudrost, vnitřní klid, vyrovnanost a obrovskou vnitřní koncentraci, díky níž se každé její vystoupení stává jakousi očistnou meditací. Hudbě dává tato umělkyně plný prostor, sama stojí v pozadí, zároveň však, aniž by o to usilovala, je zcela originální a výjimečná. Fascinující je i naprostá úspornost jejích pohybů, skoro až minimalistický vnější projev. Přídavek, Schumannův Pták prorokLesních scén, už byl v podstatě přenesením do jiné dimenze, kamsi mimo čas a prostor…

Pakliže Mozartův koncert lze vnímat jako beethovenskou předzvěst, Brahmsova Symfonie č. 1 c moll op. 68, jíž patřila druhá polovina večera, na velkého skladatele vědomě navazuje. Brahms v pojetí Ivána Fischera vynikal do široka rozezpívanými, velkoryse klenutými frázemi, mužnou něhou a pro mě neodolatelnou, typicky brahmsovskou vřelostí. Na geniálně promyšleném půdorysu skladatelovy partitury vystavěl orchestr s velkým zaujetím monumentální stavbu, epické dílo s blýskavě optimistickým vrcholem. (Chybělo mu podle mě jediné: dechová sekce České filharmonie.) Je znát, že Fischer se v posledních letech věnuje také komponování, sám nedávno prohlásil, že to zcela změnilo jeho pohled na hudební interpretaci, v níž teď mnohem víc hledá obsah a náladu než dokonalé provedení. Po oprávněně bouřlivém aplausu, kdy se zdálo, že výsledný dojem nemůže už nic přebít, se orchestr přeskupil a zcela nečekaně zazpíval (!) Brahmsův půvabný sbor Es geht ein Wehen durch den Wald op. 62 č. 6. Nejen tím se celý večer stal událostí, na kterou se nezapomíná.
 
Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie 7/2015