Irena Chřibková a 20 let festivalu Audite Organum

(c) archiv I. Chřibková



Mezinárodní varhanní festival Audite Organum patří ke stálicím pražského koncertního života. Ač se na první pohled může zdát, že jde o akci pro úzce vymezenou posluchačskou komunitu, stoupající zájem o celkem osm recitálových večerů tuto domněnku s úspěchem vyvrací. V publiku se mísí ostrůvky profesionálů, zasvěcených laiků i náhodných, varhanami dosud nedotčených návštěvníků, kteří přicházejí do baziliky sv. Jakuba za zvukem největších pražských varhan. Ojedinělá přehlídka převážně zahraničních interpretů oslaví letos dvacáté výročí, a to už je čas na bilancování. Vyzvala jsem k němu hybnou sílu festivalu, varhanici a ředitelku svatojakubského kůru Irenu Chřibkovou. Rozhovor se uskutečnil, kde jinde než v těsné blízkosti impozantního královského nástroje.
 
Jaké to je, sedávat pravidelně u největších pražských varhan? Vzbuzují v tobě i po letech respekt?
Téměř čtvrtstoletí k nim denně usedám s pokorou. Je to vlastně symfonický orchestr, jehož hlasy se rozeznívají při doprovodu liturgie a koncertech. Přes jejich poměrně pohnutý vývoj od roku 1705 je to nástroj originální a v prostoru baziliky vyznívá jedinečně. Znám všechny jeho přednosti, ale i neduhy, které se tu a tam projeví. V osobě Vladimíra Turnwalda jsem našla výborného varhanáře, který o náš nástroj skvěle pečuje. Těší mě, když se na mě starší kolegové během festivalu obracejí s dotazem, zda jsme nedělali nějaké zásahy do varhan, když znějí tak dobře....
 
Festival jsi založila před dvaceti lety. Vyzvali tě k tomu minorité, kteří spravují baziliku a areál kláštera, nebo jsi ho iniciovala ty?
Po roce 1989 se začaly konat koncerty v mnoha kostelích. Samozřejmě i do baziliky se tlačily různé agentury, někdo sem chtěl dokonce stěhovat klavír… Naštěstí tehdejší představený kláštera minoritů P. Oldřich Prachař, který zde působí dodnes, se zasloužil o to, aby se z baziliky nestala bašta komerčních turistických koncertů. Byl si dobře vědom tradice hudebníků, kteří tudy prošli, počínaje minoritou Bohuslavem Matějem Černohorským, přes Bedřicha Antonína Wiedermanna, až po mého předchůdce Jiřího Ropka. Jeho i mojí snahou bylo, aby koncerty měly duchovní ráz. Zpočátku jsem organizovala spíš nárazové akce, postupně se utvořily koncerty vánoční a velikonoční, až došlo na festival. V Praze vlastně tou dobou nic takového nebylo. Varhanní pondělky v Rudolfinu po revoluci ustaly a recitály ve Smetanově síni Obecního domu také skončily. Publikum přece jen raději chodí za varhanami do kostela. Řekla jsem si tedy, že bychom mohli dát prostor zahraničním varhaníkům právě u sv. Jakuba, který se pyšní výjimečnou akustikou a největšími pražskými varhanami. První ročník festivalu se konal v roce 1996.
 
Název Audite organum, Poslouchejte varhany, jsi vymyslela ty?
Ne, to ne, jeho autorem je P. Oldřich Prachař.
 
Další oddaná duše festivalu…
Rozhodně ano! P. Prachař sem chodíval poslouchat Jiřího Ropka v 50. letech, když byl v Ruzyni na vojně. Po roce 1989 se do Prahy nikdo z minoritů moc nehrnul. Jemu ale řekli, když má hudbu rád, ať jde právě sem, do centra duchovní hudby. Od počátku festivalu a všech cyklů je tento kněz na každém koncertě, zahajuje festival svým slovem a musím říct, že řada mých kolegů ze zahraničí mi to skoro závidí, protože mnohdy se kněz o hudbu ve svém kostele nezajímá, nebo jí v horším případě nepřeje vůbec.
 
Jak si vlastně varhaníky vybíráš?
Mám vcelku přehled o interpretech a jejich výkonech, často je znám osobně. Pomáhá mi i moje koncertní činnost v cizině. V posledních letech stále častěji varhaníci sami projevují zájem vystoupit na našem festivalu. Snažím se také zvát jednoho či dva laureáty mezinárodních soutěží. Samozřejmě k tomu všemu patří také určitá intuice.
 
Za celou historii festivalu se tu vystřídala celá řada významných umělců...
Francouzská varhanice Marie-Claire Alain odehrála na našem festivalu ve svých 81 letech úžasný koncert! Nahrávka, která vznikla, byla vůbec poslední v jejím životě. Tato fenomenální umělkyně během své kariéry uskutečnila na 2000 sólových vystoupení v celém světě, natočila přes 200 LP desek a 100 CD a získala řadu ocenění. Hudební kritika ji označila za „varhanní legendu našich časů“. Velmi úspěšný byl koncert Oliviera Latryho, titulárního varhaníka z pařížské katedrály Notre-Dame, stejně jako nevidomého Jeana-Pierra Leguaye, taktéž titulárního varhaníka z Notre-Dame, který se jako šestasedmdesátiletý představil též jako originální skladatel a výtečný improvizátor. Několikrát jsme měli možnost slyšet i Susan Landale. Hrál zde Thierry Escaich, varhaník od sv. Eustacha v Paříži, dále třeba Daniel Roth, varhaník pařížského chrámu sv. Sulpicia nebo Lionel Rogg spolu s Guy Bovetem ze Švýcarska a Julian Gembalski z Katowic, jehož koncert byl ryze improvizační. Mimořádný byl také John Scott, původem Angličan, nyní varhaník u sv. Tomáše na Páté Avenue v New Yorku, který se přátelil s Jiřím Ropkem. Stejně nezapomenutelný byl James Kibbie, laureát Pražského jara, v současné době profesor varhanní hry na Michiganské univerzitě. Zajímavá byla vystoupení varhanního dua manželů Lebrunových z Paříže stejně jako manželů Crozierových z Montréalu. Stále častěji k nám přijíždějí umělci z asijských zemí, jako je Japonsko či Jižní Korea. Samozřejmě zde účinkovala i řada českých varhaníků, třeba Jan Hora, Jiří Ropek, Věra Heřmanová, Jaroslav Tůma, Kamila Klugarová.
 
Vidím jasnou převahu francouzských varhaníků. Čím jsou zrovna oni pro tebe tak zajímaví?
Můj zájem o francouzskou varhanní hudbu probudil zřejmě prof. Milan Šlechta v době mých studií na AMU. Sám tuto hudbu hodně hrál, měl spoustu not i desek, které si dovezl ze svých koncertních cest. Nastudovala jsem u něj mnoho francouzských autorů od baroka až po hudbu 20. století. Tehdy jsme samozřejmě vše hráli na nástroje, které této literatuře zvukově úplně neodpovídaly. Toužila jsem objevovat francouzské varhany, jejich sytý a barevný zvuk a zahrát si na ně. To se mi nakonec díky stipendiu podařilo a musím říct, že na ty úžasné nástroje, s nimiž jsem se ve Francii setkala, nikdy nezapomenu. Později, když jsem se ocitla u svatojakubských varhan, které svou velikostí přímo vybízejí k interpretaci skladeb francouzských autorů, samozřejmě to jen posílilo a utužilo můj zájem o Francii. Velkým oceněním pro mne bylo, když mi moje bývalá profesorka Susan Landale napsala, že po poslechu mého CD Hudba pařížských chrámů skoro nevěřila, že snímek nebyl natočen ve Francii na Cavaillé-Collových varhanách…
U francouzských varhaníků je obdivuhodná tradice „trojí“ kariéry, a to varhaníka, improvizátora a skladatele, snad častější než jinde. Toho si velice cením. Tito umělci jsou zvyklí hrát na velké nástroje, tudíž nemají nejmenší potíž naregistrovat koncert na našich velkých varhanách. Jejich výkony patří jednoznačně k tomu nejlepšímu, co jsme kdy na festivalu slyšeli.
 
Jak přistupuješ k dramaturgii festivalu?
Festival je složen jen z recitálů. Pouze při mých některých koncertech uvádím i skladby se zpěváky, instrumentalisty, sborem a orchestrem. Takto zazněla Symphonia gregoriana Petra Ebena, Koncertantní symfonie Jana Hanuše, Otče náš od Leoše Janáčka, 3. symfonie F dur od Miloslava Kabeláče, 3. varhanní koncert Jiřího Reinbergera a další díla. Chci, aby každý ročník, pokud jde o dramaturgii, měl svoji hlavní myšlenku. V posledních letech má i každý koncert tematické zastřešení. Ráda bych také, aby náš festival posluchače vychovával, což se nám, myslím, daří.
 
Veškerá organizace leží jen na tobě?
Zpočátku se konal festival pod patronací kláštera, což bylo organizačně i právně složité. Proto jsem založila agenturu Svatojakubské Audite Organum. Komunikace s varhaníky leží skutečně jen na mně, jsou to moji kolegové, někdy i známí, většinou lidé přátelští, vstřícní a bezproblémoví. Na reklamu a PR mám svou manažerku, v průběhu festivalu pomáhá 7-10 dobrovolníků, přátel, kteří zajišťují vše potřebné: prodej vstupenek, video, ubytování umělců, odvoz z letiště, rozvoz letáků, registraci, občerstvení… Varhaníci bydlí v klášteře velmi blízko varhan, což jim poskytuje klid a pohodu na přípravu svého výkonu.
 
Před šesti lety jsi koncerty obohatila o videoprojekci. Co tě k tomu vedlo?
Setkala jsem se s tím v zahraničí, kde už je to zcela běžné. Opatřili jsme tedy plátno i kamery, a jeden z mých žáků videoprojekci připravuje a obsluhuje. Kamery jsou statické a interpreta neruší. Posluchači na plátně v bazilice sledují v detailech interpreta během celého koncertu.
 
Nevadí varhaníkům, že je tímto způsobem kamery „odhalují“? Neruší se tím trochu dojem jistého posvátna?
Jak sami varhaníci potvrzují, jakmile začnou hrát, přestanou kamery vnímat… Samotné plátno je umístěné mimo hlavní loď, je viditelné, ale neruší. Kdo nechce, videoprojekci sledovat nemusí. Ohlasy posluchačů jsou však vesměs kladné, pro mnohé jde ve spojení s hudbou o mimořádný zážitek. Mnozí moji kolegové varhaníci dokonce vyhledávají místa, ze kterých mohou dobře pozorovat dění u varhan.
 
Svatojakubské varhany prošly před čtyřmi lety modernizací hracího stolu. Paměťové datové zařízení umožňuje vytvořit a uchovat až 4000 kombinací. Je to ve srovnání se zahraničím ojedinělé, nebo naopak běžné?
U velkých nástrojů, jakými jsou i naše svatojakubské varhany, je zcela běžné zařízení typu SETZER, které dovoluje uložit registraci celého koncertu. Celá příprava i pak následně koncert se tak stává snadnější a varhaník je soběstačný. Nám se podařilo vše uskutečnit i díky velkému příznivci našich varhan Jiřímu Valentovi, klávesistovi ze skupiny Olympic, který dovedl opatřit téměř jeden milion korun, nutný k modernizaci hracího stolu.
 
Jak bude vypadat letošní jubilejní ročník?
Letošní ročník je především oslavou svatojakubských varhan. V tomto roce uplynulo 310 let, kdy původní nástroj postavil mistr Abraham Stark z Lokte. Dodnes můžeme obdivovat krásnou barokní skříň, která hrdě vévodí celému kůru. Varhaníci vytvořili své originální programy s ohledem na svou repertoárovou specializaci nebo i s ohledem na zemi, z níž přijíždějí. Mohou tak skvěle ukázat celé zvukové bohatství našeho nástroje. Zároveň reflektujeme letošní dvojité výročí J. S. Bacha, životní výročí Jiřího Temla a také deset let od úmrtí Jiřího Ropka. Je velice zajímavé, jak každý umělec vnímá naše varhany jinak. Někdy jsem i já sama překvapena, jakých barevných možností je na ně ještě možné dosáhnout. K letošnímu výročí vyjde také kompaktní disk se sedmi vybranými skladbami uplynulých let. Křest CD bude při zahajovacím koncertě ve čtvrtek 6. srpna.
 
Takže i po dvaceti letech přistupuješ k festivalu se stejným elánem?
Ano! Jsem přesvědčená, že je to smysluplná a nadějeplná akce, která má zpětnou vazbu, tedy publikum, které festival vyhledává a počítá s ním. Mě samotnou festival velice obohacuje. S varhaníky si navzájem vyměňujeme zkušenosti jak z oblasti interpretace, organologie, tak i pedagogiky. Jsou to podnětná setkání. Pak je tu skutečnost, že sv. Jakub je mojí srdeční záležitostí. Jsem tady moc ráda a jsem vděčná Bohu, že mě sem povolal, ač jsem na to nikdy ani nepomyslela.
 
Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie 8/2015.
 
 


Oblíbené příspěvky