Angela Hewitt: V mé cestě s Bachem se zrcadlí můj život
 |
| (c) Peter Hundert |
Angela Hewitt má svou osobní „betlémskou“ hvězdu. Jmenuje
se Johann Sebastian Bach a prozařuje život této pianistky snad již od kolébky,
odkud ji neochvějně dovedla až na úroveň jedné z nejpřednějších bachovských
interpretek. Angela Hewitt nahrála veškeré dílo Johanna Sebastiana Bacha pro
klávesové nástroje včetně vlastních transkripcí jeho skladeb, iniciovala také bachovský
projekt soudobé hudby. Šíře jejího „nebachovského“ repertoáru se rozpíná od
francouzských barokních skladatelů, přes mistry 18. a 19. století až po hudbu
Oliviera Messiaena. K tvorbě svého kmenového autora přistupuje
s neúnavností archeologa, který věří, že na daném území jsou
k nalezení další skryté vrstvy. V Praze předvedla tato kanadská pianistka
v rámci cyklu FOK Světová klavírní tvorba své jedinečné pojetí
Goldbergových variací. Ohniskem následujícího dálkového rozhovoru tedy nemohl
být nikdo jiný než Johann Sebastian Bach.
Bylo báječné vyrůstat s varhanami a naslouchat jim, zvlášť když na ně hrál můj otec, který je dokázal proměnit ve velmi expresivní a dramatický nástroj. Bylo také výborné učit se hrát na housle, zobcovou flétnu, zpívat, tančit… Byl to ale vždy klavír, v němž jsem vynikala a který mi také připadal nejsnazší. Tím nechci říct, že by šlo u klavíru všechno lehce, spíš bylo jasné, že moje nadání tkví právě ve hře na tento nástroj. Mohla jsem se samozřejmě věnovat varhanám - hodně jsem si s tou myšlenkou pohrávala -, ale myslím, že dokonce i můj otec tušil, že s klavírem mě čeká větší budoucnost. Zpětně jsem moc ráda, že jsem se seznámila s tolika nástroji, protože mi to hodně pomáhá, když diriguji. Rozumím například smykům a vím, kdy a kde se potřebují nadechnout hráči na dechové nástroje. Při nácviku skladeb si také vždy zpívám. Kdykoli hraji, myslím víc na všechny tyto věci než na samotnou hru na klavír, který je sám o sobě bicí nástroj.
Zahrajete si ještě někdy na flétnu nebo na housle?
V posledních
letech si příležitostně vezmu do ruky housle, třeba o Vánocích. Své vlastní
housle jsem už před lety věnovala dceři svého producenta.
Mluvila jste o dirigování. Jak dlouho už se mu věnujete?
Diriguji více než
dvacet let, ale vždy od klavíru nebo cembala. Například vloni na podzim jsem
řídila smyčcový orchestr na Lucernském festivalu v úžasné místní koncertní
síni KKL. V jednom večeru jsme hráli dva Bachovy a dva Mozartovy koncerty.
Bylo to nádherné. Také moje první nahrávka Mozarta byla pořízena bez dirigenta,
stejně tak Bachovy koncerty, ačkoli v obou případech mi byly velkou oporou
první housle. V současné době nikdy nehraji Bachovy koncerty
s dirigentem. Orchestru dávám vždy své vlastní party s vypracovanými
smyky a poznámkami, což je skvělé, protože to hodně šetří čas. Jediná skladba,
kterou jsem kdy pouze dirigovala, byla Bachova kantáta „Ich habe genug“. Stalo
se to před mnoha lety na italském Hudebním festivalu Trasimeno, jehož jsem
zároveň uměleckou vedoucí. Dirigovat a současně hrát je mi ale skutečně
příjemnější. V nejbližší době se tedy nechystám na Beethovenovy symfonie!
Vraťme se k Johannu Sebastianovi Bachovi. Co pro vás
jeho hudba znamená, co je podle vás její esencí?
Pro odpověď na tuto
otázku bych potřebovala mnohem víc času, než teď mám! Samozřejmě pro mě Bachova
hudba znamená mnoho, protože jsem věnovala spoustu času jejímu studiu,
interpretaci a nahrávání. Nikdy bych tohle nepodstoupila, kdybych ji hluboce
nemilovala a také ji nectila. Je tak složitá! Bach je základ všeho a
k tomu, aby člověk jeho dílo dobře zahrál, potřebuje jednak velkou
disciplínu, jednak výraznou hudební inteligenci. A navíc dobrý vkus. Mě vždycky
bavilo zabývat se složitostmi, a ty pak srozumitelně předávat posluchačům.
Přesně to je třeba dělat s Bachem. Jeho hudba je navíc neuvěřitelně působivá
a krásná. Ona tančí a zpívá! Snad právě ve způsobu, jímž Bach dokázal za pomoci
tanečních rytmů vyjádřit hlubokou duchovnost, spočívá tajemství jeho hudby…
Vzpomínáte si na své první setkání s Bachovou
hudbou? Bylo spíš nenápadné, nebo jste prožila něco jako „velký bachovský
třesk“?
Žádný velký třesk se
nekonal. Bach je prostě můj přítel od chvíle, kdy jsem slyšela svého otce hrát
Toccatu a fugu d moll a Fantasii a fugu g moll. To byl dostatečně velký třesk!
Milovala jsem způsob, jímž se vyvíjely fugy od začátku do konce skladby, harmonické
změny, které při tom probíhaly, načasování toccatových a fantazijních částí,
dramatické pauzy. Měla jsem velké štěstí, že jsem to všechno slyšela už jako
malé dítě.
Bachova hudba je „denní chléb“ všech varhaníků. Platí
podle vás totéž i pro pianisty, nebo je tím „denním chlebem“ něco jiného?
Bachova hudba by měla
být denní stravou každého hudebníka, nejen varhaníků. Bylo by chybou, kdyby se začínající
pianista Bacha neučil. Nikdy by pak dobře nezahrál další repertoár. Učte se
harmonii, frázování, správnému úhozu, rozvíjejte krásu tónu, učte se artikulaci,
hudebnímu směřování, zvýraznění různých hlasů - naučte se to s Bachem,
použijte to na vše ostatní a budete mít dobré výsledky!
Co ještě potřebuje ten, kdo chce hrát dobře Bachovu
hudbu?
Potřebuje rozumět
dobovému stylu, vědět, co bylo vkusné, a co nikoliv. Potřebuje nastudovat
zdobení, různé tance, potřebuje zpívat ve sboru, aby porozuměl polyfonii, potřebuje
toho opravdu moc!!! Dobrý bachovský styl využívá moderního klavíru, aby hudbu
rozezpíval a roztančil, ale stále tak, jako byste hrála třeba na smyčcové
nástroje. Hudba musí znít zřetelně, bez zatížení pedálem.
Mohla byste otázku pedálu trochu rozvést?
Pedál by se měl
použít skutečně jen tam, kde je to nezbytné. Legato tvoří prsty, ne nohy. Pokud
narazíte na místo, které chcete spojit legatem, a prsty to nejde, pak si můžete
zlehka pomoci pedálem. Anebo ho použít z „akustických“ důvodů jako například
v Goldbergově 29. variaci.
Jak jste sama zmínila, je mnoho věcí, které je třeba při
interpretaci Bachovy hudby propojit: artikulaci, dynamiku, zvuk, tempo,
frázování… Jak se vyhnout tomu, aby se skladba nerozpadla do mikrofrází, aby se
hráč ve všech těch nezbytných detailech neztratil?
Detaily jsou
důležité, to ano, ale vždycky musíte mít na paměti hlavní směr a stavbu. Ano,
nikdo neřekl, že je to snadné! To musí člověk cítit. Stavba je také úzce
spojena s emocí a výrazem. U nadaného hudebníka se mnohé z toho dostaví
zcela přirozeně.
Bachovu klávesovou hudbu jste nahrávala celkem 11 let.
Jak moc vás to změnilo?
Zaměřila jsem se tím
ve své kariéře na jednu věc, což není špatné, protože tohle je ta největší
hudbu, jaká tu existuje. Změnilo mě nejen 11 let nahrávání, ale hlavně těch 50
let, co tuto hudbu hraji. V mé cestě s Bachem se zrcadlí můj život, což
je úžasné. Tyto dvě skutečnosti jdou ruku v ruce. Zároveň ale zůstávám tím,
kým jsem byla na začátku. Poslouchám-li sama sebe, jak coby čtyřleté dítko
hraji Bacha - mám schovanou nahrávku -, slyším to tam. Už tehdy je patrná
pozornost k detailu, za což vděčím především pedagogickému vedení svých rodičů.
Dobře temperovaný klavír jste nahrála dokonce dvakrát.
Poprvé v letech 1998-1999, druhý snímek vyšel v roce 2008. Co vás vedlo
k tomuto návratu?
Cítila jsem prostě,
že to dokážu zahrát lépe… Myslím, že ta druhá verze je barevnější, svobodnější,
radostnější a hlubší. Je výsledkem dalších deseti let zkušeností s tímto
dílem a mnoha jeho interpretací. Navíc podruhé jsem Dobře temperovaný klavír nahrála
na vlastní nástroj značky Fazioli, který má velké rozpětí barev a úhozových
možností. Proto jsem teď také znovu, po 16 letech, nahrála na tento nástroj Goldbergovy
variace.
Proč je podle vás lepší hrát Bachovu hudbu, která se
původně hrála na cembalo nebo na klavichord, právě na klavír?
Protože na klavíru ji
můžete rozezpívat. Udržíte hlavní linii, dodáte různé barvy různým hlasům. Na
cembalo nemůžete zahrát jednou rukou dva hlasy a každému dát odlišnou barvu.
Můžete s ním zpívat, ale ne s kadencí lidského hlasu. Nelze na něm
zahrát dva tóny tak, že ten druhý bude měkčí, což je základní hudební gesto,
které lze vyjádřit zpěvem, houslemi či hobojem. Proč tedy nemít klávesový
nástroj, s nímž by to také šlo? Proto, díky Bohu, vznikl klavír!
Není přece jen těžší vystavět klavírní recitál
s Bachovou hudbou na rozdíl třeba od varhanního recitálu, kde jsou
k dispozici různé rejstříky?
Ne. V Bachově
klavírní hudbě je velká variabilita. Pokud zní nudně, může za to jen
klavírista!
Někteří pianisté preferují komorní hudbu nebo hru
s orchestrem, protože je jim nepříjemná samota na pódiu. Jak je to u vás?
Veškeré formy
provozování hudby, ať už jsou to sólové koncerty, komorní hudba nebo recitály,
jsou skvělé, ale… samozřejmě, pokud jsem na pódiu sama, mohu skutečně ukázat,
co chci a bez kompromisů. K publiku pak mluví jeden člověk, který vypráví určitý
příběh. Nikoli 100, ani dva lidé, kteří se k sobě třeba vůbec nehodí. Recitál
je samozřejmě mnohem intimnější prožitek.
Mohla byste říci něco k více k projektu soudobé
hudby s názvem „Bachova klavírní kniha Angely Hewitt“?
Podnětem mi byla „Bachova
kniha pro Harriet Cohen“, kterou sestavilo nakladatelství Oxford University
Press (12 transkripcí Bachových skladeb,
které ve 30. letech 20. st. napsali pro renomovanou anglickou pianistku
tehdejší britští soudobí skladatelé. Pozn. dš). Oslovila jsem tedy šest skladatelů z celého světa s tím,
aby napsali krátkou skladbu inspirovanou Bachovou hudbou. K novým dílům
jsem přidala vlastní transkripce Bachových chorálů, které už jsem nahrála, a
několik skladeb, které napsali pro Harriet Cohen její přátelé Herbert Howells a
William Walton. Myslím, že se to moc povedlo. V knize, která tím vznikla,
je velké stylové rozpětí. Je důležité objednávat nová díla, ačkoli já sama mám
velice málo času na to, abych se tomu věnovala. Jaké jsou vaše další, nejen bachovské, plány?
Dokončit studium a nahrávku všech Beethovenových sonát – zbývá mi jich už jen devět – a pokračovat se Scarlattim, ale ne všech 555 sonát! K tomu mnoho koncertů po celém světě. Zcela určitě tedy budu hodně cestovat!
Angela Hewitt pochází z hudební rodiny. Na klavír začala hrát ve třech letech, na veřejnosti vystupovala poprvé o rok později a v pěti letech již získala své první stipendium. Svůj první sólový recitál absolvovala na Královské konzervatoři v Torontu coby devítiletá dívka. Poté studovala na Univerzitě v Ottawě u Jeana-Paula Sevilly. Její sólovou dráhu odstartovalo vítězství v Mezinárodní Bachově klavírní soutěži v Torontu v roce 1985. Proslavila se především svým monumentálním cyklem nahrávek klávesových děl J. S. Bacha. Od roku 2005 řídí vlastní festival v italském Trasimenu. V letech 2007-2008 provedla Bachův Dobře temperovaný klavír ve všech velkých městech celého světa. K tomu se váže i lektorské DVD „Interpretace Bacha na klavír“, kterou vydal label Hyperion. O pět let později realizovala Hewitt turné s Bachovým Uměním fugy. V posledních letech nahrává na vlastní koncertní křídlo značky Fazioli F278 se čtyřmi pedály. Je rytířem Řádu Kanady, důstojníkem Řádu britského impéria (OBE), držitelkou čestných titulů několika kanadských a britských univerzit. Žije v Londýně.
Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie 3/2016
www.casopisharmonie.cz
www.angelahewitt.com
