sobota 26. listopadu 2016

András Schiff a jeho absolutní koncentrovanost v Rudolfinu


(c) Nadia F. Romanini



 
Pianista András Schiff je neobyčejný umělec. Mimořádný pianista, v pravém slova smyslu intelektuál, filozof. Ve vnějším projevu je natolik uměřený a koncentrovaný, až skoro vzbuzuje obavy, že jeho interpretace bude kvůli tomu příliš abstrahovaná, akademická, nebo dokonce odtažitá. V sobotu 26. 11. jsme se mohli přesvědčit, že opak je pravdou, že András Schiff umí své nitro, emoce, myšlenky, dojmy a představy vložit do hry s téměř nadlidskou intenzitou a že jeho vnitřní svět je dostatečně bohatý na to, aby měl posluchačům co dát. Vystoupením ve Dvořákově síni Rudolfina zakončil 4. ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, který uvádí Pražské jaro (koncert se konal ve spolupráci s Koncertním jednatelstvím FOK).  

Na programu byl repertoár, na nějž se Schiff v poslední době nejvíce zaměřuje: poslední sonáty skladatelů 1. vídeňské školy a Franze Schuberta. V první polovině večera zazněla Sonáta č. 18 D dur KV 576 Wolfganga Amadea Mozarta (1756—1791) a Sonáta č. 21 B dur D 960 Franze Schuberta (1797—1828). Spojení to bylo ideální, Mozart jako by svou geniální vycizelovaností struktury, zpěvností a nádechem melancholie otevřel dveře intimnímu, leč zároveň kompozičně vizionářskému Schubertovi. S Mozartem si Schiff patřičně vyhrál po úhozové i artikulační stránce, pro mě však přišel vrchol až v Schubertovi. Jeho poslední sonáta je z mnoha důvodů pozoruhodné dílo, a to nejen pro svou délku (může trvat až 40 minut i víc). Podíváme-li se na její stavbu a obsah, slyšíme zde Schuberta – mistra písní, Schuberta – harmonického dobrodruha, Schuberta – geniálního architekta, Schuberta – bytost, toužící po životě, jež mu pomalu uniká. (Sonáta vznikla v září roku 1828, v listopadu téhož roku skladatel zemřel. Pět let před tím se nakazil tehdy neléčitelnou syfilidou.) Schiff nejenže sonátu vystavěl tak, aby si udržel pozornost posluchačů, ale dokázal se plně vcítit do jejího obsahu. Nádherná melodická linka zněla skutečně jako slova písně, melancholie byla temná až svíravá, odlehčená místa sice hravá, ale s ostnem skryté bolesti. Tím je pro mě Schiff jedním z ideálních schubertovských interpretů, protože ti dva spolu tvoří ideální pár, spojený zvláštním přátelstvím napříč časem. Myslím, že málokdo rozumí Schubertově klavírní tvorbě právě tak jako on.  


 

Druhá část recitálu patřila autorům, kteří se dožili vyššího věku než třicátníci Mozart a Schubert, přičemž se opět jednalo o vhodně zvolené spojení. Dobrosrdečný „papá“ Joseph Haydn (1732—1809) se ve své poslední Sonátě č. 62 Es dur Hob. XVI:52 (napsal ji v Londýně v letech 1794—1795) „vylil“ z kompozičních břehů tak silně, jak bychom to od něj asi nečekali. Sólista skladatelův záměr tlumočil s neutuchající jistotou a předestřel před nás Haydnův půvab i šarm, který nám může někdy v Mozartově stínu unikat. Díky za to. Sonáta č. 32 c moll op. 111 Ludwiga van Beethovena (1770—1827) má pouze dvě věty, ale v rozsahu téměř půlhodinovém. Co jiného čekat od tohoto autora než výbojnou kompozici, v níž nás bude neustále překvapovat. První věta s polyfonními prvky jako by byla odrazem předbachovských varhanních preludií. Nedalo se při tom nemyslet na střídající se plochy v preludiích Dietricha Buxtehudeho (1637—1707) a zejména na „Velké“ Preludium e moll jeho žáka Nicolause Bruhnse (1665—1697), dílo, v němž tento originální skladatel vytvořil quasi operní dramatickou scénu. Beethoven dosahuje podobného účinku pomocí totožných, podobných a zčásti již zcela odlišných vyjadřovacích prostředků. Ve druhé variační větě jako by se klavír proměnil v orchestr, což sólista díky své instrumentační představivosti skvěle vystihl, a skladba končí perlivým „flétnovým“ sólem. Schiff, který měl svůj recitál promyšlen od první noty Mozartovy sonáty až po poslední výdech v sonátě Beethovenově, zde svůj program vygradoval, přičemž potvrdil i své strategické schopnosti. Pokud jsme až do té chvíle slyšeli spíše měkčí fortissima (s vědomím toho, že Schiff upřednostňuje maximální úhozovou kultivovanost), tady zcela cíleně zněly tóny ostré (nikoli hrubé a ještě ne tak ostré jako ve skladbách 20. století), beethovensky „zamračené“. Je třeba podtrhnout též sólistovu pedálovou „magii“, jež v této skladbě vyvrcholila.

Ptáme-li se, nakolik umí tento pianista reagovat na publikum, atmosféru v sále, není na to zcela jednoznačná odpověď. Zdálo se mi, že ve snaze udržet pozornost a zamezit nepříjemným zvukovým doprovodům posluchačů hrál věty téměř bez výdechu, jak se říká na jeden zátah. Tím se mu skutečně podařilo přenést do auditoria něco ze své soustředěnosti a ke konci už měl v sále poslušné beránky, kteří v tichém úžasu vyslechli gejzír pěti přídavků. První byla Aria Goldbergových variací BWV 988 J. S. Bacha (1685—1750) - nemohl chybět, je to Schiffův životní autor. Následovalo Schubertovo slavné Impromptu č. 2 Es dur D. 899 op. 90 (1827). Schiff mu dodal nejen perlivost, ale pohrál si s ním do takových nuancí a dodal mu takovou vnitřní sílu, až z toho šly slzy do očí. Dalšími dvěma přídavky byly dvě části z cyklu Po zarostlém chodníčku 1 JW 8/17 Schiffova taktéž oblíbeného autora Leoše Janáčka (1854—1928). Pokud se nepletu, byla to Frýdecká Panna Maria a V pláči. V kontextu večera pojal Schiff skladby meditativně, mlžně a křehce. S publikem se rozloučil okouzlující interpretací Mozartovy Sonáty č. 16 C dur K. 545 (Facile), s půvabným dozdobením. Dlužno dodat, že po každé skladbě sólista lehkou úklonou „pozdravil“ svého partnera Steinwaye, při hraní se často zasněně usmíval a na pódiu působil stále svěže. Myslím, že nebýt pokročilé hodiny, seděli bychom ve Dvořákově síni mnohem déle...