sobota 28. ledna 2017

Adventní koncert České filharmonie a Manuel López-Gómez


Cyklus České filharmonie (ČF) Objevy si klade za cíl představovat mladé talentované dirigenty a sólisty. Na programu bývá povinně Beethovenova symfonie, sólový koncert a k tomu většinou některá z operních předeher nebo suit. Jako první „vykopával“ v prosinci loňského roku venezuelský dirigent Manuel López-Gómez, spolu s ním vystoupil debutově s ČF houslista Jan Mráček. Odpolední koncerty byly tentokrát dva, standardně sobotní (17. 12.) a navíc nedělní, v rámci filharmonické adventní řady (18. 12.). Kromě Mozartova houslového koncertu zařadil dirigent na program díla, navozující předvánoční atmosféru. A nebyla to zrovna trefa do černého.

Manuel López-Gómez je absolventem venezuelského hudebně-vzdělávacího programu El Sisterna, projektu, jež zahrnuje 31 symfonických orchestrů, dohlíží na 125 orchestrů mladých a řídí vzdělávací programy pro děti. Byl také asistentem Gustava Dudamela a houslistou Orchestru Simona Bolívara, má za sebou spolupráci třeba s Los Angeles Philharmonie, Orchestre Philharmonique de Radio France a San Francisco Symphony. V Praze se rozhodl uvést suitu z opery Noc před Vánocemi Nikolaje Rimského-Korsakovova a hudbu (nikoli suitu) z baletu Louskáček Petra Iljiče Čajkovského. Koncert trval s přestávkou skoro dvě a půl hodiny, což není zrovna málo. Dalo by se to zvládnout, kdyby provedení bylo strhující, dechberoucí, omračující a podobně. Sobotní koncert, soudě podle kritiky pana Libora sen. Nováčka takový byl, autor textu ho dokonce označil za „andělsky krystalický debut", nedělní, podle mého názoru, měl do andělského povznesení daleko. Opravdu hodně daleko.

Všichni, doufám, víme, že Česká filharmonie je skvělý orchestr a umí zahrát tak, že člověku běhá mráz po zádech. Zde se však nic takového nekonalo, alespoň z mého pohledu. Ruská hudba se asi dirigentovi López-Gómezovi líbí, to mně také, což ale ještě neznamená, že si s ní dirigentsky poradil. Začneme-li Korsakovem, suita z opery Noc před Vánocemi je skladba, v níž se často mění charakter, obsahuje odkazy na ruský folklor, tance, slovanské pohanské zvyky a symboly. S Vánocemi má dílo společné hlavně časové umístění, příběh samotné opery byl inspirován stejnojmennou povídkou Nikolaje Vasiljeviče Gogola z cyklu Večery na samotě u Dikaňky a je spíše fantaskní než pokojně vánoční. Na posluchače by tedy měla dýchnout především atmosféra, dále síla Rimského instrumentačního mistrovství, s přidanou hodnotou zdůraznění těch míst, která anticipují skladatelovy následovníky, jako byl třeba Igor Stravinskij. Toho jsem se nedočkala. Obraz mrazivé vánoční noci, svit měsíce, divoký rej čarodějnic nebo třpyt královského paláce carevny Kateřiny Veliké, téměř nic z toho ve mně hra orchestru nevyvolala. Přitom kupříkladu palácová polonéza se může směle zařadit vedle známějších polonéz, Čajkovského z Evžena Oněgina a Dvořákovy z Rusalky – jenže by se musela zahrát jinak, majestátněji, velkolepěji. Postrádala jsem skutečná pianissima, charakteristické tance nebyly rytmicky dostatečně precizní. Dirigentovi se sice dařilo klenout melodie, suita se mu nerozpadla pod rukama na tisíc kousků, jenže to nestačilo. Výsledkem pro mě byla pouze odehraná partitura, ať už se hráči snažili sebevíc. Škoda, protože Rimského suitu u nás neslýcháme zrovna často a je mnohem zajímavější, než jak ji dirigent López-Gómez pojal - tu snová, tu démonická, urputná a nesmlouvavá, místy pichlavá, melodicky originální.

V podstatě totéž by se dalo říci o Louskáčkovi, kterého mi bylo docela líto. Mohutné obsazení orchestru mohlo sice vyznít efektně, ale, a nerada to říkám, Orchestr Národního divadla hrává tento balet lépe (ověřeno i z reprízových provedení). Čekala jsem, co nového zde vyvstane, když nebude hudba spojena s tancem, zvlášť při vědomí toho, že původní suita při premiéře zaujala publikum mnohem víc než samotný balet, avšak nevyvstalo mi nic než zklamání. Rytmus mnohdy zbytečně utíkal na úkor srozumitelnosti, dirigent opět zazářil jen v klenutí melodií, chyběla křehkost, šarm i Čajkovského sladkobolná lyrika.

Venezuelský dirigent jako by k ruské hudbě nenašel klíč. Jeho gesta byla sice příjemně uměřená, ale necítila jsem za nimi nějakou jasnou koncepci. Osobně bych raději vánoční ladění oželela, pokud by se mi dostalo posluchačsky sytého zážitku. Držet se tématu křečovitě za každou cenu se zde skutečně nevyplatilo. Z hráčů v orchestru bych vyzdvihla harfistku Janu Bouškovou, celestu obsluhoval výtečný pianista Václav Mácha, tympány chirurgicky přesný Michael Kroutil. Jako vždy nezklamala vynikající dechová sekce, z hráčů orchestrální akademie klarinetista Libor Suchý, který se snažil fráze zajímavě vypointovat, a fagotistka Martina Bálková.

Hvězdou tohoto koncertu se pro mě stal jednoznačně houslista Jan Mráček. Jeho interpretace Houslového koncertu č. 3 G dur KV 216 W. A. Mozarta byla brilantní, výrazově vřelá, lehká a srdečně zemitá (nikoli zatěžkaná!). Sólista hraje s velkou chutí, přirozenou hudební inteligencí, vyzařuje z něj pohoda a radost. S orchestrem se snaží komunikovat a vést dialog. Je to nesporně velký talent, který rozšiřuje nemalou řadu současných úspěšných českých houslistů. Určitě stojí za to si jeho jméno zapamatovat. Nečekanou autenticitu, tak trochu naruby, přineslo v této skladbě samo publikum, které nadšeně tleskalo po každé větě jak v 18. století. Inu, proč ne…