Česká filharmonie ve formě s Manfredem Honeckem
(c) Petra Hajská |
Mozart jako „Wiener Melange“,
Strauss jako víno, Dvořák jako dotyk věčnosti. A může za to Manfred Honeck s Českou filharmonií (ČF). Orchestr byl prostě
o pátečním večeru 24. března okouzlující a v té nejlepší formě.
Přiznám se, že Mozartova
hudba se mi většinou víc líbí v pojetí HIP (Historically Informed
Performance), tedy na takzvané staré nástroje. Mívá to švih, lehkost a zajímavější
barvy než moderní nástroje, na druhou stranu, jsou lidé, kteří dokážou
Mozartovi dodat neodolatelný půvab třeba i na kazoo nebo na skleničky. Záleží
zkrátka na přístupu a daru shůry. Nic tedy proti standardnímu orchestru. Manfred
Honeck mi při našem osobním setkání (rozhovor k přečtení zde) poměrně podrobně vysvětlil, jak vnímá souvislost mluveného jazyka s hudbou
a jaký charakter se skrývá především za vídeňskou němčinou. Viděno z tohoto
pohledu, Mozarta bychom měli spojit s němčinou salcburskou, přestože
nemáme asi úplnou jistotu, že současná salcburská mluva = mluva 18. století
(míním zde např. tempo, způsob vyslovování apod.). Na druhou stranu, spojitost
mezi hudbou a jazykem už máme dnes vědecky dokázanou (hudbu a jazyk
zpracovávají zčásti stejné oblasti mozku). Pro nerodilé mluvčí možná postačí
plus minus představa rakouské němčiny, která je i rodným jazykem Manfreda
Honecka. Každopádně se mi jeho Mozart v podání České filharmonie asi
poprvé doopravdy líbil. Zvláště krajní věty měly švih, velmi svižné tempo a
zároveň příjemnou houpavou ležérnost. Jen Menuet
byl na můj vkus trochu moc zatěžkaný a „nájezdy“ ve smyčcích mi připadaly z mého
místa na balkoně poněkud slité. Pomíjím však tuto drobnost a říkám: Více
Mozarta s Českou filharmonií a s Manfredem Honeckem! (škoda, že už to nepůjde s Harnoncourtem),
protože to nebyla suchá klasicistní forma naplněná notami, ani těžkooděná nuda
k uzoufání, ale skutečný tepající život. A že ho byl Mozart plný, o tom
není pochyb. Čili bravo a velká poklona.
(c) Gisela Schenker |
V německy mluvící
oblasti jsme zůstali dál, ale posunuli jsme se až do roku 1948 k Richardu Straussovi,
do doby, kdy mu bylo 84 let. Jeho Čtyři poslední
písně (nejedná se o jeho poslední dílo) jsou kontemplací zrodu a umírání, naděje
a smíření. Manfred Honeck si pro jejich interpretaci vybral mladou sopranistku Christiane Karg, k jejímž přednostem,
jak mě upozornil, patří lehkost hlasu ve vysokých polohách. Asi nepřekvapí, že
to tak skutečně je. Slýcháváme mnohdy s velkým orchestrem hutné wagnerovské
hlasy, ale tady najednou zazvonil zerlinovský komorní soprán, který se v barvě
výtečně pojí s orchestrem, nepovyšuje se nad něj, nepřebíjí ho, ani v něm
nezaniká (opravdu ne, slyšela jsem nahoře všechno a dobře). A, málo naplat, je
znát, když pěvec pěje ve svém rodném jazyce. (Díky také ČF za texty
písní s překladem muzikoložky Vlasty Reittererové.) Bylo to poetické snění
stárnoucího muže, který si s klidným svědomím může dovolit trochu
sentimentu. Bravo a velká poklona podruhé, i k sólům koncertního mistra Josefa Špačka a hornisty Ondřeje Vrabce.
Vrcholem koncertu se
stala Symfonie č. 8 G dur op. 88 Antonína
Dvořáka. Dá se samozřejmě tušit, že ČF zahraje tohoto autora
vždycky dobře, ale tohle bylo provedení navýsost skvělé a mně
vrtala hlavou otázka, kterou mi dirigent Honeck vsadil do hlavy, jak moc souvisí
čeština s Dvořákovou hudbou (do jaké míry, v jakých souvislostech…).
Hráči ze sebe „vymáčkli“ snad víc než to nejlepší, jednotlivě i jako celek:
koncertní mistr Josef Špaček,
výtečná flétnistka Andrea Rysová,
skvostné klarinety Tomáše Kopáčka a Jana Brabce, lesní roh Ondřeje Vrabce - celá dechová
sekce jako vždy nadprůměrná. Symfonie plynula od začátku do konce s vervou,
živelně, přesto organizovaně, s optimismem a dvořákovskou
zemitostí, jejíž temná místa jsou úplně jinak temná než třeba u Beethovena (nejsou
ani zoufalá, ani děsivá, protože nikdy nepostrádají naději). Pianissima byla
skvostná, téměř neslyšitelná. (V poslední větě se těsně před
návratem úvodního tempa mihne ve smyčcích - pod flétnou - postup, který,
nemohu si pomoci, mi připomněl začátek lidové písně Když jsem já ty koně pásal. Je to velmi subjektivní, nevědecké, protože
se jedná o vývoj motivické práce, a nemusíme z toho dělat žádné velké
závěry.)
Příroda, víra, naděje a
láska prorůstaly celou partiturou a zahalily Dvořákovu síň do oblaku věčnosti.
Manfred Honeck dirigoval zpaměti, s obrovskou chutí, nadšením a radostí.
Bravo a hluboká poklona celému orchestru potřetí. Máme být na co hrdí.