 |
(c) Dina Snejdarova |
Stalo se to vloni. Naše starší dítko mladšího
školního věku si usmyslelo, že překoná sebe sama a podstoupí výpravu o délce 19
km, do výšky 1424 m. Získat pro tento nápad jednoho z rodičů bylo snadné,
a tak se v manželově doprovodu uskutečnila navzdory chladu, mlze a
mrholení dobrodružná cesta vzhůru. Ačkoli nahoře na hoře neviděli nic, stejně
to bylo vítězství.
Letos dcerka nelenila a s nakažlivým entuziasmem
dlouho dopředu básnila o zvonku vousatém, lánech vřesu, tunách borůvčí, čiré
vodě... Chtěla si to zopakovat a já, přestože nejsem žádný velký chodec,
nemohla odolat. Ostatně, jak říká náš kamarád profesionální turista, do 10 km
je to jen vycházka. Teprve až sejdeme dolů, můžeme mluvit o výletu. (Na túru zapomeňme,
ta je nad dvacet.) Vyhlédly jsme si teplý, téměř bezoblačný den. Nespěchaly
jsme. Řeka byla toho rána obzvlášť krásná, chlad i ticho lesa osvěžující.
 |
(c) Dina Snejdarova |
 |
(c) Dina Snejdarova |
Pečlivě jsme pročítaly tabule naučné stezky, malá
foto-dokumentaristka se činila, seč mohla, a já se jako vždy snažila z velkého
množství informací zapamatovat alespoň něco. S tím je vždycky potíž. Jak dojde
na věty o geomorfologickém vývoji, vybaví se mi odpudivé plastové modely z hodin
zeměpisu a mozek se automaticky vypíná, jak dojde na popis místní flory a
fauny, nadšeně se rozhlížím a nenajdu ani nevidím většinou nic. Ani tady jsme
nedopadly lépe. Květiny byly zřejmě po odkvětu nebo rostly mimo značené
turistické trasy, kam se v národní přírodní rezervaci nesmí, vzácné
kapradiny ani mech jsme jakožto zcela laické botaničky neidentifikovaly.
Netopýři i noční ptáci spali, datlové jsou příliš plaší a hlodavci zahrabaní. Na
muflony či kamzíky jsem si ani netroufla pomyslet.
Prvních 4,5 km jsme ušly jakoby nic, ovšem pak
se cesta rozdvojila a já nevěřícně zírala na strmý úhyb vpravo. Ano, bylo to
tak, na rozkošném smrčku nám v ústrety svítila „naše“ žlutá.
 |
(c) Dina Snejdarova |
To byl náš
směr a já věděla, že s mými mírami 90-60-90 (záda 90 let, kyčle 60 let,
kolena 90 let) se tělo druhý den výrazně ohlásí. Zimní, lehčí variantu, jsme jednohlasně
zavrhly, přece se nevzdáme. Čekalo nás 5,5 km pěkného stoupání. Pro povzbuzení
k nám přilétlo slunéčko sedmitečné, jako malované, sentimentální to
vzpomínka na dětství, kdy jsme ještě neznali žádné asijské vetřelce, za odměnu
jsme před vrcholem narazily na jednu malou krasavici a hejno krkavců. Návnadou
byl nádherný výhled.
 |
(c) Dina Snejdarova |
 |
(c) Dina Snejdarova |
 |
(c) Dina Snejdarova |
Těsně před vrcholem jsme se osvěžily vodou z pramene,
a pak už nás čekaly lány vřesu, krásné scenérie a hlavně dobrý pocit, že jsme
to zvládly.
 |
(c) Dina Snejdarova |
 |
(c) Dina Snejdarova |
 |
(c) Dina Snejdarova |
Cestou zpět jsme trochu bloudily (navzdory manželově několikerému
připomenutí, že ta odbočka na most je opravdu špatně vidět), trochu jsme se
brodily, hodně si povídaly a vzpomněly si i na Marii, jejíž nanebevzetí se ten
den slavilo.
 |
(c) Dina Snejdarova |
 |
(c) Dina Snejdarova |
 |
(c) Dina Snejdarova |
Na Pradědu jsem byli před třemi měsíci. Těsně před Vánocemi jsem vzala přítele a prošli jsme si pár českých vrcholků. Bylo to krásné vyplnění předvánočního stresu. Na horách si člověk opravdu odpočine. Na Vánoce ode mne našel přítel něco jako je crossbody ledvinka a už se moc těší, jak si zase někam vyšlápneme a budeme trávit čas jen my dva. Je to kouzelné.
OdpovědětVymazat