Adam Viktora. Nechci omílat pořád dokola známé skladby

(c) Vojtěch Vlk

 

Před pár dny proběhl už popáté Zelenka Festival Praha - Drážďany. Pořádá ho český soubor Ensemble Inégal, jehož uměleckým vedoucím je Adam Viktora, varhaník, dirigent a také amatérský archeolog.
Následující rozhovor je sice staršího data, ale na obsahu se, myslím, tolik nezměnilo, předestírá historii ansámblu, festival, názory a vize. Proč si je tedy s odstupem času nepřipomenout?

Kdy začal varhaník Adam Viktora snít o tom, že bude mít vlastní soubor, s nímž se bude věnovat zejména hudbě Jana Dismase Zelenky?

Dříve než jsem začal o vlastním souboru snít, už jsem ho měl. Všechno proběhlo docela prozaicky. Od svých čtrnácti let jsem měl možnost vést několik různých sborů, s nimiž jsem se věnoval tomu, co mi připadalo lákavé a důležité, a chtěl jsem v tom pokračovat dál. Při provedení Rossiniho La petite messe solennelle v roce 2000 jsem potkal sopranistku Gabrielu Eibenovou, která se pak stala mou ženou. Začali jsme okamžitě plánovat, co a jak bychom chtěli v budoucnu realizovat, a brzy jsme společně založili Ensemble Inégal. Tehdy jsme ještě netušili, že se naším stěžejním autorem stane Jan Dismas Zelenka. 

Název vašeho souboru jsi vymyslel ty, nebo Gabriela?

Gabriela. Název „inégal“ znamená „nestejný“ a má poukazovat na to, že od nás nelze čekat hudbu pouze jednoho či dvou stylových období a že vystupujeme v nejrůznějších podobách vokálně-instrumentálního obsazení, konkrétně od tří do 60 hudebníků. Od začátku jsme věděli, že nebudeme hrát jen starou hudbu a výrazem inégal, který jsme převzali z francouzské barokní hudební terminologie, jsme chtěli dát našemu souboru do vínku také vynalézavost a nonkonformní přístup k hledání interpretačních i dramaturgických hodnot.

Zmínil jsi své sbormistrovské zkušenosti. Než si začneme podrobněji povídat o Zelenkovi, zeptám se, jak se stalo, že jsi začal s dirigováním tak brzy?

Byl jsem prostě a jednoduše hozen do vody. Ve čtrnácti jsem nastoupil na plzeňskou konzervatoř a chodil jsem cvičit do jednoho evangelického kostela. Tam byl úžasný, neuvěřitelně hudebně vzdělaný farář, který mě přesvědčil, že zvládnu vést jeho pěvecký sbor, přestože nevím, jak se to dělá. Učil jsem se tedy za pochodu. Později jsem se stal v Plzni sbormistrem jak sboru katedrálního, tak známého amatérského sboru Česká píseň, což je asi čtyřicetičlenný ansámbl s docela dlouhou tradicí - jeho prvním sbormistrem se stal v roce 1954 významný český skladatel Zdeněk Lukáš.

Co ti tahle zkušenost dala?

Toho je hodně. Poznal jsem různá prostředí i lidi, prošel jsem repertoárovým mišmašem od husitského chorálu přes barokní hudbu, Franze Schuberta, Leoše Janáčka, Benjamina Brittena, až po geniální úpravy lidových písní Zdeňka Lukáše a Jaroslava Krčka. Všechno to pro mne tehdy bylo úplně nové, a protože jsem na to byl v podstatě sám a bez zkušeností, nebyla tam ani jakákoliv zátěž interpretační tradice. Možná i díky téhle zkušenosti netíhnu k tomu, abych omílal pořád dokola známé skladby.

První nahrávka Ensemble Inégal je Mše D dur op. 86 „Lužanská“ Antonína Dvořáka. Pak vaši diskografii ovládla převážně hudba starších období. Proč jste začali zrovna s Dvořákem a touto skladbou?

Dvořákova Mše D Dur pro mne byla takřka iniciační, mám k ní velmi osobní vztah. Její přídomek „Lužanská“ je nesmírně důležitý, protože ji Dvořák zkomponoval pro vysvěcení nové kaple na zámku v Lužanech kousek za Plzní, tedy pro konkrétní místo, pro několik plzeňských zpěváků a pro konkrétní malé varhany, které tam dodnes stojí. Potvrzuje to i jeho dopis majiteli zámku Josefu Hlávkovi, ve kterém píše, že dílo zkomponoval na míru tomuto prostoru. Jako student jsem měl možnost koncertovat na varhany v lužanské kapli a když mi bylo asi osmnáct, nastudoval jsem zmíněnou mši s katedrálním sborem v Plzni. Lužanský genius loci mne při návštěvě tohoto místa silně okouzlil. Zámecká kaple má rozměry velkého pokoje, kam se na kůr nevejde víc než čtrnáct zpěváků, na zámku jsou pokoje dodnes zařízeny stejně, jako v době, kdy zde býval Antonín Dvořák hostem. Když na  takovém místě strávíte noc, zanechá to ve vás nesmazatelnou vzpomínku. Proto bylo pak mé studentské pojetí totálně ovlivněno znalostí lužanských reálií i notnou dávkou „autenticky“ romantické imaginace. Je to intimní duchovní hudba, a to jsem chtěl posluchačům předat.
Jenže jsem nejprve začal tím, že jsem si poslechl desku a vyvalil se na mě monumentální zvuk, patetické pojetí s operním nátěrem. Zděsil jsem se. Byl to první náraz na interpretační tradici, která vznikla někdy začátkem 2. poloviny 20. století a která na sebe každým taktem prozrazovala, že její interpreti nikdy v Lužanech nebyli, netuší, jak velké těleso se do kaple vejde, nemají ponětí o akustice prostoru ani o možnostech Dvořákových varhan, zkrátka vůbec neví, o co jde. S hrůzou i s nadšením jsem pak začal zjišťovat, že podobný osud poznamenal prakticky jakoukoliv hudbu, do jaké jsem se pustil. Z toho důvodu jsem se k téhle mši pak vrátil a nahrál ji s Ensemble Inégal přímo v lužanské kapli. 

 

 

Před dvěma lety jste „Lužanskou“ mši provedli znovu, a to ve Dvořákově síni Rudolfina v Praze, protože ses dostal k verzi, která se považovala za ztracenou. O jakou verzi se jedná a kolik jich vlastně je?

Historických verzí je několik. První z roku 1887 je jen s varhanami, tiskem byla vydána až v roce 1963, další počítá místo varhan s použitím harmonia, violoncella a kontrabasu a poslední, tedy orchestrální z roku 1892 vypracoval Dvořák jen proto, že ji v její varhanní podobě nechtělo žádné nakladatelství vydat. Jenže existuje ještě verze pro varhany, violoncella a kontrabasy, kterou sám Dvořák považoval za nejlepší. Známý badatel David Beveridge objevil před několika lety v archivu londýnského nakladatelství Novello & Company Dvořákův rukopis této podoby díla, a protože znal naši nahrávku z Lužan, obrátil se na mě a umožnil mi seznámit se s originálními Dvořákovými party pro violoncello a kontrabas. Ony totiž nejsou vedeny tak, že by jen zdvojovaly varhanní part. Občas se od něj odkloní a vytvářejí ve skladbě úžasnou barvu. Je to detail, ale podstatný. Tuto verzi jsme tedy provedli v Praze v novodobé premiéře.

Čtyři roky po Dvořákovi jste jako své třetí CD vydali ve světové premiéře oratorium Bronzový had českého barokního skladatele Jana Dismase Zelenky. Od té doby přibylo dalších osm snímků se skladbami tohoto autora ve světové premiéře, tři ročníky zelenkovského festivalu a dvě mezinárodní vědecké konference, zaměřené na tuto osobnost. Vaše webové stránky uvozuje věta „Objevte Zelenku s Ensemble Inégal“. Takže, proč právě Zelenka?

Na to je úplně jednoduchá odpověď. Jan Dismas Zelenka je pro mne nejlepší barokní skladatel, představuje naprosto svébytnou a s ničím ani s nikým srovnatelnou hodnotu. Tak ho vnímám, a proto se mu tolik věnuji. Jeho řeč je mi nejbližší, jeho energie mě zvedá ze židle, hloubka jeho myšlenek mě povznáší na duchu a jeho kompoziční umění mě absolutně uzemňuje. Pak jsou tu ještě emoce a o těch se špatně mluví.

Zelenku stavíš i nad hudbu Johanna Sebastiana Bacha?
Vůbec ne. Není to tak, že bych Bacha považoval za horšího a Zelenku za lepšího skladatele. Bach mě fascinuje, ale sám za sebe musím říct, že pokud si mohu vybrat, vybírám si Zelenku. Ostatně, sám Bach považoval Zelenku za jednoho z nejlepších skladatelů, s jejichž hudbou se kdy setkal, a Zelenkův žák Johann Gottlob Harrer se stal Bachovým nástupcem u sv. Tomáše v Lipsku.

Čím konkrétně je podle tebe Zelenkova hudba tak zajímavá a přitažlivá?

Pro náročného posluchače je Zelenkova hudba zjevením, protože v ní může objevit nové a neznámé dimenze barokní hudby. Pro toho, kdo už má nějaké zkušenosti s barokní hudbou a troufne si srovnávat, to bývá Zelenkova originalita, nezvyklá nápaditost a také dech beroucí kompoziční mistrovství, jež ho nadchnou. Hledá-li někdo v duchovní hudbě také duchovní hloubku, je u Zelenky na té nejlepší adrese. No a ten, kdo s poslechem klasické nebo barokní hudby teprve začíná, bude stejně jako i všichni výše zmínění unesen silným proudem citu a emocí, které ze Zelenkovy hudby tryskají.

Pamatuješ si, kdy ses se Zelenkovou hudbou setkal poprvé?

Bylo to ještě na konzervatoři, aniž bych ale tehdy tušil, že jde o Zelenku. Většina českých varhaníků se dříve či později seznámí s Fugou a moll českého skladatele 1. poloviny 18. století Jana Zacha, která je pokládána za jedno z nejkrásnějších barokních děl české provenience. Teprve o několik let později jsem zjistil, že působivé originální fugové téma i nekonečný chromatický labyrint si Zach vypůjčil z Kyrie Zelenkovy mše Missa Sanctissimae Trinitatis.

Vedle vašeho cyklu České hudební baroko – objevy a překvapení jsi založil ještě Zelenka Festival Praha - Drážďany a k tomu inicioval konání vědecké konference. Jaká je za tím vize?

Také už jsi zaslechla, že je v Česku „přezelenkováno“? Zajímalo by mě, jestli někdy někdo v Německu vyslovil myšlenku o „přebachování“. Ano, hovoříme o dvou totálně nesrovnatelných aspektech současné středoevropské kultury. Nejenže Zelenka není žádný český Bach, což je dnes oblíbená a poněkud nemotorná nálepka - stejně jako Bach není německým Zelenkou -, ale míra poznání jejich hudby je fatálně různá. Podle našeho vlastního průzkumu nemá naprostá většina české populace ani ponětí o tom, kdo byl Jan Dismas Zelenka, a jaká je jeho hudba. Vzhledem k tomu, že se u nás ročně uskuteční jen několik zelenkovských koncertů, na rozdíl od stovek koncertních produkcí hudby Bachovy v Německu, přičemž propastný rozdíl vychází i ve srovnání podle počtu obyvatel, je také v okruhu znalců poznání Zelenkovy hudby kusé. Rámcové vzdělávací programy pro základní školy neobsahují žádný doporučený výčet skladatelů, o nichž by měl mít základně vzdělaný člověk povědomí a na podpůrném Metodickém portálu těchto programů nenajdete Zelenkovo jméno ani v jednom z doporučovaných indexovaných materiálů. Pro srovnání, Smetana se zde vyskytuje sedmkrát, Dvořák pětkrát a Bach s Händelem třikrát. V kontextu toho, že se Zelenka dnes hraje více v zahraničí než doma, že dokumentace jeho tvorby a většina notových edic vyšla také v zahraničí a že veškeré teoretické poznatky coby východiska pro nás interprety přicházejí výhradně ze zahraničí, považuji aktuálně výraz „přezelenkováno“ za úplnou hanebnost.
Protože vůči Zelenkovu odkazu cítím silný závazek spolu s vděčností za radost, kterou mi jeho hudba přináší, odhodlal jsem se k založení mezinárodní muzikologické konference. Ta se stala novou platformou pro zveřejňování výsledků práce současných zelenkovských badatelů. Zároveň se má stát impulsem a inspirací pro dosud stagnující zelenkovský výzkum v Čechách. Doslova převratné výstupy z prvního ročníku jsou volně přístupné v online vydání na stránce Clavibus Unitis a staly se také východiskem pro nový článek o Zelenkovi a jeho díle v The New Grove Dictionary of Music and Musicians.
Patronkou obou těchto projektů je australská muzikoložka Janice B. Stockigt, autorka monografie Jan Dismas Zelenka (1679—1745), A Bohemian Musician at the Court of Dresden, a také vůdčí osobnost současného zelenkovského výzkumu ve světě. Kuriózní je na celé věci skutečnost, že díky jejímu bývalému učiteli hry na hoboj, českému emigrantovi, který si kdysi přivezl do Austrálie také Zelenkovy triové sonáty a získal pro Zelenku její srdce, se její působiště, Univerzita v Melbourne, stala líhní nové generace zelenkovských badatelů.

Mluvil jsi o tradovaných nesmyslech v literatuře. Je pravda, že Zelenkovu osobnost jako by obklopovala jistá mlhavost, například se často uvádí, že po studiích na jezuitské koleji Klementina v Praze odešel za záhadných okolností do drážďanské dvorní kapely nebo že druhá polovina jeho života byla plná zklamání.

Na české wikipedii se můžeme dočíst o tajemných souvislostech Zelenkova odchodu do Drážďan, o jeho nešťastném osudu, velkém zklamání a kariérním neúspěchu. Vznikly i další mýty o jeho samotářství, izolovanosti, údajné homosexualitě a spáchaném zločinu, z něhož se prý po celý život kál. V Zelenkově díle se nám ale zachoval otisk jeho charakteru v docela jiné podobě. Každý, kdo se zabývá interpretací Zelenkovy hudby, má co do činění s excentrickým skladatelem hýřícím sebevědomím, rafinovanou vynalézavostí, hlubokým duchovním poznáním, neutuchající radostí i smyslem pro humor. Zahraniční muzikologové již léta argumentují novými poznatky, jimiž do základu vyvrací zmíněné smyšlenky, a představují Zelenku jako úspěšného hudebníka, jehož respektovali a uznávali hudební současníci jako například Bach a Telemann, i jako centrální osobnost hudebního života na drážďanském královském dvoře. Drážďany té doby byly evropským hudebním centrem prvořadého významu a vysněnou metou nejlepších hudebníků 1. poloviny 18. století.

Proč si podle tebe Zelenka přidal ke svému jménu Dismas, tedy jméno lotra, který visel na kříži po Ježíšově pravici?

Tomuto lotrovi Ježíš na kříži před smrtí slíbil: Amen, pravím ti, ještě dnes budeš se mnou v ráji (Lukáš 23,43). Dismas se tak stal jediným člověkem v historii, kterému bylo zde na zemi z Božích úst potvrzeno Království nebeské. Říká se, že jméno Dismas si Zelenka vybral na znamení kajícnosti, protože spáchal nějaký hrozný čin. Jenže k tomu neexistují žádné doklady. Osobně si myslím, že to není projev sebemrskačství, ale naopak jisté dávky sebevědomí, které tento skladatel, myslím, opravdu nepostrádal.

Repertoár Ensemble Inégal není jen Zelenka a expanduje všemi směry, které z vašich nezelenkovských projektů bys vyzdvihl?

Teď aktuálně je to například Requiem Alfreda Schnittkeho, novodobá premiéra prvního českého písňového cyklu Loutna česká Adama Michny, pak další dosud takřka neznámý český barokní génius Samuel Capricornus, dětské divadelní představení s loutkami a barokní hudbou nebo česká premiéra 3. symfonie Philipa Glasse.   

Zdá se to skoro nemožné, že kromě vedení Ensemble Inégal vystupuješ ještě jako sólista na varhany, vyučuješ hru na tento nástroj na Konzervatoři v Plzni, řídíš varhanní festival. Dá se to vůbec všechno skloubit a sladit s rodinným životem?

Nesnáším, když v rozhovorech s umělci čtu o tom, jak je to všechno těžké skloubit, ale oni to zvládají a proto jsou tak dobří a obdivuhodní. Myslím, že skloubit a sladit to nejde, respektive já to neumím. Buď se věnuji varhanám a Zelenkovi, nebo rodině, nebo archeologii. Někdy mám pocit, že se z toho všeho zblázním, ale naštěstí na to nejsem sám. O práci i rodinné radosti se dělíme s manželkou, máme tři děti, a když jsme byli dnes se synem bruslit, musel Zelenka, vyúčtování sedmi grantů i tenhle rozhovor počkat.

 

© Dina Šnejdarová

Publikováno s laskavým svolením časopisu Czech Music Quaterly 1/2017.

www.inegal.cz
http://www.zelenkafestival.cz/