Generální zkouška s Českou filharmonií: mistr tektoniky Semjon Byčkov a ta-která-zahraje-všechno Yuja Wang



(c) Kirk Edwards
 

Středeční dopolední zkouška České filharmonie 6.12., při níž Dvořákova síň Rudolfina praskala ve švech od balkonu až po první řady, představila zcela poprvé Semjona Byčkova v roli šéfdirigenta. Samotnému koncertu předcházel krátký, improvizovaný rozhovor na pódiu, v němž dirigent hovořil o své lásce k české hudbě, o touze zařadit do svého repertoáru české autory 20. století, jako je třeba Miloslav Kabeláč, a vůbec se otevírat i hudbě současné. Zároveň publikum upozornil, že se jedná o zkoušku a že tedy bude orchestr skladby přerušovat a dopilovávat detaily, aby na večerním koncertě zazářil v patřičném světle. Díky tomu jsme mohli být svědky dirigentovy práce a nahlédnout aspoň z části do tajů jeho mistrovství, o němž není pochyb.

 

(c) Chris Christodoulou

 

Nejprve zazněla Čajkovského Symfonie č. 5. V ní jsem snad poprvé slyšela smysluplně vyklenout vstupní klarinetové sólo v podání Tomáše Kopáčka, tak aby se nejednalo pouze o odehrané noty. Totéž by se dalo říci zejména o hře flétnistky Andrey Rysové a v neposlední řadě také sólohornisty Jana Vobořila (týká se celého koncertu, nejen symfonie). Přestože jsme skladbu neslyšeli na jeden zátah, vždy jednotlivé věty, kde se posléze řešily detaily, slyšeli jsme a viděli, že před sebou máme profesionály, kteří dokážou pohotově zareagovat na dirigentovy požadavky, například okamžitě pozměnit artikulaci. Byčkov se opět projevil jako mistr tektoniky, který jde důsledně a nekompromisně po smyslu hudby, přičemž hráče nutí, aby i v tak mohutném zvuku a velkém počtu na sebe reagovali, jako by šlo nikoli o symfonickou, ale o komorní hudbu, aby si navzájem odpovídali, „nahazovali“ si repliky, připravovali jeden druhému půdu pod nohama. Díky tomu se na nás nevalila pouze masa zvuku a melodií a ze symfonie vystupovaly detaily, jichž bychom neměli šanci si všimnout. Zároveň se těmito detaily skladba nedrolila, protože Byčkov umí spolu s orchestrem obsáhnout velké plochy s naprostou přirozeností.



Po přestávce jsme se dočkali sólistky Yuji Wang, jedné z největších klavírních hvězd současnosti. Hned svým příchodem na pódium potvrdila, že spoře šité oděvy už ji opravdu moc nezajímají, ponechala si pouze jehlové podpatky a ke klavíru usedla v kalhotách a tílku. S orchestrem předvedla Prokofjevův Klavírní koncert č. 5, dílo tak komplikované a mnohotvárné, že je více než žádoucí před koncertem si ho aspoň jednou poslechnout, jinak tato dvacetiminutová skladba „profrčí“ člověku před ušima jako asijský rychlovlak.

Yuja je pro mě typ přímočaré umělkyně, která u klavíru nehraje žádná velká divadla. S překvapivě drobnou ručkou uhraje neuvěřitelně komplikované a hráčsky nepříjemné pasáže s obrovským nadhledem. Hraje, jako většina dnešních sólistů, rychle i tam, kde to asi není zapotřebí, ale při takové technice je asi těžké odolat pokušení trochu se neukázat. S Prokofjevem si evidentně vnitřně rozumí a je jí blízký. Z mého pohledu není Yuja moc něžná, ačkoli technicky i hudebně obsáhne skvěle třeba Chopina, dávám přednost kupříkladu poetovi klavíru Ivanu Moravcovi nebo úžasně tvůrčímu Sergeji Rachmaninovovi (v roli pianisty je vskutku neodolatelný). Nechci tím ale říct, že by tato pianistka postrádala hudební cit nebo inteligenci, to by vůči ní bylo nespravedlivé a nebylo by to ani přesné. Yuja Wang je obdivuhodná svou pohotovostí, brilantní prstovou technikou, fenomenální pamětí. Talent je bezesporu mimořádný a své místo na hudebním výsluní se zaslouží.

 

Portrét této pianistky je k přečtení v Magazínu České filharmonie.

 

© Dina Šnejdarová