Připoutejte se, prosím, přichází Yuja Wang
![]() |
(c) archive Yuja Wang |
Začalo to v roce 1987 v Pekingu, kdy se do umělecké rodiny tanečnice a hráče na bicí nástroje narodila malá Yuja. Tichá, zakřiknutá dívenka se brzy zamilovala do hudby, nikoli do tance, jak si její rodiče přáli, a tak se začala v šesti letech kromě kaligrafie a malování věnovat i klavíru. Dnes to komentuje s nadhledem: „Byla jsem prostě moc líná, abych se hýbala, a proto se mi asi zalíbil nástroj, u kterého se sedí…“ Ačkoli se jejímu prvnímu učiteli zdálo, že má pro klavírní hru sice šikovné prsty, ale málo síly, po roce se ukázalo, že Yuja je mimořádný talent. Svůj první koncert odehrála v sedmi letech, brzy vystudovala pekingskou Ústřední hudební konzervatoř, a pak přišel první klíčový moment - odjezd do Kanady na letní hudební kurz calgarské Mount Royal College a následné roční studium na konzervatoři Mount Royal. Bylo jí teprve dvanáct let, neuměla anglicky a na škole byla nejmladší, přičemž jediní klavíristé, které v té době znala z nahrávek, byli Maurizio Pollini, Arthur Rubinstein a Jevgenij Kissin.
Návratu zpět už nebylo. Ve čtrnácti
opustila Yuja Wang rodnou Čínu nadobro a zcela sama se vypravila do Filadelfie
na slavný Curtisův hudební institut. Kostky byly vrženy, Amerika se stala jejím
novým domovem. Mnohokrát od té doby odpovídala pianistka na otázku, jestli to
nebylo příliš brzy nebo jak moc pro ni bylo odloučení od rodiny těžké. Pokaždé
na to bez emocí odpovídá, že vše přišlo ve správný čas, protože si připadala
nezávislá a jistá sama sebou: „Byla jsem na to připravená. V dětství jsem
dostala velmi pevné zázemí, s maminkou jsme si byly hodně blízké, a tak
jsem se uvnitř cítila bezpečně.“ Zároveň také přiznává, že na samotu byla
zvyklá, protože doma neměla sourozence - „samozřejmě, jsem přece Číňanka!“
Jediné, o co se musela nově postarat, bylo jídlo a čisté oblečení. Výuku pod
vedením Garyho Graffmana, bývalého žáka Rudolfa Serkina a Vladimira Horowitze,
ukončila ve svých jedenadvaceti letech jako hvězda, protože ještě za studií
vzbudila pozornost v nejvyšších patrech klasické hudby. V 16 letech
debutovala v Evropě s Beethovenovým Klavírním koncertem č. 4 G dur
pod taktovkou respektovaného Davida Zinmana, rok poté začala její spolupráce a
dodnes trvající přátelství s šéfdirigentem Sanfranciského symfonického
orchestru Michaelem Tilsonem Thomasem. Ten ještě dnes s úsměvem vzpomíná
na to, jak za ním přišla drobná nenápadná dívka, kterou na rozdíl od jejích
kolegů nikdo, ani rodiče, učitel, agent nebo novináři, nedoprovázel a řekla
jen: „Ahoj, tak jsem tady! Co budeme hrát?“ Tato bezprostřední přímočarost
v kombinaci s úplnou oddaností hudbě zaujala později také
legendárního dirigenta Nevilla Marrinera.
Tím se dostáváme k další klíčové
kapitole života Yuji Wang, jíž jsou záskoky. Díky své fenomenální paměti a
schopnosti rychle se učit může tato pianistka zahrát v podstatě cokoli.
Zastoupila již mnohé slavné starší kolegy, jako je třeba Murray Perahia nebo
Yefim Bronfman, ale zcela zásadním se pro ni stal záskok v roce 2007 za
Marthu Argerich, kdy na čtyřech abonentních koncertech zahrála
s Bostonským symfonickým orchestrem Čajkovského Klavírní koncert č. 1 b
moll za řízení dirigenta Charlese Dutoita. Kritika chválila její ne-manýrismus,
pružné frázování, nápaditou hru s klavírními barvami, schopnost získat si,
skoro až podmanit posluchače. Nejen svou muzikálností, ale také prezentací na
pódiu, která začala mladou umělkyni vysloveně bavit.
Změnila účes a svůj koncertní oděv
zmodernizovala takovým způsobem, že by s ním mohla bez okolků rozšířit
řady kamarádek novinářky Carrie Bradshaw v populárním americkém seriálu.
Laickou i odbornou veřejnost tím rozproudila k mnoha bouřlivým diskusím o
délce jejích šatů a výšce jejích podpatků. Sama k tomu před třemi lety
řekla: „Vůbec se nesnažím otřást světem klasické hudby. Lidé si to myslí, což
je v pořádku, ale já mám prostě ráda módu. Jsem holka, mám ráda boty a
pěkné oblečení. Lidé chtějí na pódiu vypadat dobře a myslím, že by tu nemělo
být žádné pravidlo, jako že k tomu patří jen dlouhé šaty a elegance. Podle
mě mému tělu sluší víc krátké šaty, tak je prostě nosím.“ Dnes to sice zpětně hodnotí
jako již překonanou životní fázi, ale přesto věnuje vizuální složce svého
projevu stále značnou pozornost. Krom toho se s designem přátelí i mimo
pódium, osm let je kulturní ambasadorkou značky Rolex a byla také přizvána
k představení otevřené ženské platformy Sì Giorgia Armaniho, v níž ženy
různých oborů z celého světa sdílejí své životní příběhy o tom, jak řekly
své „sì“ lásce, dobrodružství a vášni.
Vrátíme-li
se zpět do roku 2007, Yuja Wang vtrhla do prvních řad klavírních sólistů
s achilleovskou razancí. Ve dvaadvaceti podepsala exkluzivní smlouvu
s firmou Deutsche Grammophon, za své debutové album Sonatas & Etudes získala prestižní Gramophone Award v kategorii
Mladý umělec roku, dva roky poté byl její snímek Rachmaninovova Klavírního
koncertu č. 2 a Paganiniho Rapsodie s Mahlerovým komorním orchestrem a
Claudiem Abbadem nominován na Grammy® v kategorii Nejlepší klasické
instrumentální sólo. Kritici nemohli opomenout, že se v mladé pianistce,
jíž prsty běhají po klávesách jako drobnokřídlí motýlci, skrývá navzdory
nízkému věku nečekaná hloubka. Je to další tvář umělkyně, která na jedné straně
téměř nedá svůj iPod z ruky, ráda si projde módní salón a rozehrává se na
písničkách Rihanny, na straně druhé se s chutí začte třeba do Goethova
Fausta nebo se ponoří do studia taoismu. Díky podnětné spolupráci s mnoha
skvělými dirigenty, vlastní houževnatosti a píli rozšiřuje zkrátka nejen své
interpretační obzory do všech potřebných směrů.
Jádro
Wangina repertoáru tvoří ruští autoři. S Čajkovským se cítí jako doma,
Rachmaninov konvenuje jejímu nitru, k Prokofjevovi má blízko pro jeho
„neposlušnost a sarkasmus v kombinaci s dráždivými, svůdnými
barvami.“ Mozartovy koncerty zvládá s krystalickou průzračností, minulý
rok si troufla na Beethovenovu „Hammerklavier“ sonátu, dílo, které je
považováno za jedno z nejkomplikovanějších a interpretačně
nejnáročnějších. Hrála ho trochu jinak, po svém, svěže a lehce. U kritiků
obstála.
Od
velkých romantických gest se v posledních pár letech obrací Yuja Wang k hudbě
poněkud zemitější a zároveň niternější. Věnuje se více Brahmsovi, komornímu partnerství
mimo jiné s barytonistou Matthiasem Goernem, perkusistou Martinem
Grubingerem, jejím častým spoluhráčem je Leonidas Kavakos, jehož jsme
v letošní filharmonické sezoně nedávno slyšeli. Na otázku, co dál,
odpovídá Yuja, že ji baví vyučovat. V pedagogické činnosti vidí
příležitost obohatit sebe sama, předat zkušenosti a také setrvat na jednom
místě déle než pár dnů. Práci pedagoga si zatím vyzkoušela na mistrovských
kurzech v Tel Avivu a na Manhattanské hudební škole v New Yorku, ve
městě, které je momentálně jejím zázemím, ovšem pouze asi na měsíc v roce
- zbylý čas tráví pianistka na cestách.
V letošní
sezoně pokračuje Wang ve spolupráci s dirigenty Michaelem Tilsonem
Thomasem, Valerijem Gergijevem, Jaapem van Zwendenem, Yannickem Nézet-Séguinem,
Gustavem Dudamelem, v listopadu absolvovala turné po Číně a Japonsku s Berlínskou
filharmonií a Sirem Simonem Rattlem. Sama si vyzkouší dirigování od klavíru s Mahlerovým
komorním orchestrem a Evropským komorním orchestrem, po pražském vystoupení ji
čeká recitálové turné s Leonidasem Kavakosem (mimo jiné Musikverein,
Wigmore Hall, Concertgebouw), na jaře recitál v Carnegie Hall. Jak rychle
hraje, tak rychle žije, přechází plynule a bez obtíží od Bartóka
k Mozartovi, od Beethovena k Prokofjevovi. Interpretaci chápe jako
velmi osobní výpověď o tom, co pro ni daná skladba znamená, jako sdílení svého
života a zároveň snahu vykreslit skladatelův záměr. A na dlouhé sukně je prý
čas ve čtyřiceti…
Publikováno s laskavým svolením Magazínu České filharmonie 5/2017
Komentáře
Okomentovat