Beatrice Rana. J. S. Bach: Goldbergovy variace


(c) Marie Staggat
 
Beatrice Rana – klavír. Text: I, A, F, N. Nahráno: 11/2016, Teldex Studios, Berlín. Vydáno: 2017. TT: 77:45. 1 CD Warner Classics 0190295880187.

Goldbergovy variace BWV 988 se v poslední době dočkaly několika výrazných klavírních interpretací: v roce 2015 je opětovně nahrála Angela Hewitt (Hyperion CDA68146) a na BBC Proms je neopakovatelným způsobem provedl András Schiff, v roce 2016 vyšlo CD Igoru Levitovi s následným oceněním časopisu Gramophone (Sony Classical 886445404166). Letos do této silné sestavy vplula čtyřiadvacetiletá italská pianistka Beatrice Rana (Podrobný portrét pianistky je k přečtení na webu časopisu Harmonie). Naskýtá se otázka, zda se jedná o smělost hraničící s troufalostí, anebo naprostou pošetilost. Vždyť Hewitt s Schiffem již dávno vstoupili do pomyslné Bachovy svatyně a třicetiletý Levit kráčí zřejmě stejným směrem. Co k tomu chce Beatrice Rana už tak brzy dodat? Něco neotřelého, originálního, anebo se chce pod rouškou promo vábení odlišit za každou cenu? Na tyto otázky si můžeme odpovědět zatím jen do určité míry, neboť kariéra této umělkyně se teprve rozvíjí a na svém kontě má doposud pouze jeden „regulérní“ snímek, nepočítáme-li dva záznamy ze soutěžních vystoupení. Jedním si ale můžeme být jistí už teď: Beatrice Rana nedělá neuvážené kroky, a pakliže se rozhodla představit veřejnosti svoje pojetí této skladby, dobře věděla proč.

Stejně jako Rafał Blechacz se také ona zaštiťuje dlouholetým silným osobním vztahem k Bachově hudbě, přičemž jako svůj inspirační zdroj udává Glenna Goulda, který shodou okolností nahrál Goldbergovy variace poprvé ve třiadvaceti letech. Tato inspirace je na snímku italské pianistky patrná zvláště v Árii, jež jako by byla hrána extrémně pomalu právě na Gouldovu počest (5:06), a tu a tam probleskne v ostřejším úhozu nebo svižném tempu (Variace V: Gould 0:35, Rana 1:04, Hewitt 1:32, Levit 1:20, Perahia 1:25). Gouldovo umění se ale stalo sólistce skutečně pouze odrazovým můstkem, podhoubím, z nějž vyrůstá pečlivě promyšlená koncepce, a v té jde na prvním místě o atmosféru jednotlivých variací. Rana k tomu využívá poměrně často jako výrazový prostředek levý pedál, jímž ozvláštňuje zejména téměř celou Árii a který i jinde slouží pro vykreslení jakéhosi zamlžení, jež se postupně mění v obraz jasných kontur (např. Variace XIX, XXII). Mohli bychom to nazvat mírnou „romantizací“ Bacha, která jistě mnohé posluchače překvapí. Myslím, že to je zásadní moment, jímž se zde pianistka skutečně odlišuje od ostatních. Jedinou výhradu bych měla k Variaci X, kde mě u Fughetty „rozmazaný“ začátek úplně nepřesvědčil, a zcela rušivá, skoro až strukturálně tříštivá, je pro mě náhlá změna artikulace tématu. (Zde se, myslím, lépe dařilo Igoru Levitovi, který základní artikulaci „narušuje“ méně nápadně.) Vedle této stínohry (snad v podvědomé inspiraci svého oblíbeného Caravaggia) staví interpretka úhoz naopak pregnantní, non legatový, v němž jde až do krajnosti ve Variaci XI. K tomu přidává skvostné, téměř bezkonkurenčně brilantní ozdoby, maximální tónovou kontrolu, zvukovou představivost a vnímavost k jednotlivým hlasům. Nad tím a nad tak vysokou hudební inteligencí nelze než žasnout.

Ze hry Beatrice Rany čiší nadšení, v průběhu skladby jako by se nechávala stále více strhávat emocemi, aby se zase vzápětí pokusila dosáhnout usebrání. Výsledkem jsou Goldbergovy variace plné života, dychtění a úžasu. Je to mladistvé vlnobití, které nepochybně mnoho posluchačů zaujme. Je-li nahrávka směrována především k těm, kdo s klasickou hudbou teprve začínají, což by potvrzoval i text bookletu se základními „wikipedickými“ informacemi a osobním vyznáním hlavní protagonistky, pak by mohla padnout na úrodnou půdu a stát se třeba jednou ze vstupních bran do Bachova světa. Pokročilejším posluchačům a znalcům by tento snímek mohl přinést příjemné osvěžení.

Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie. 
 

Oblíbené příspěvky