Mitsuko Uchida: Energická dáma se srdcem plným hudby
 |
| (c) Decca, Justin Pumfrey |
Ačkoli na fotografiích působí Mitsuko Uchida jako éterická dáma zádumčivé povahy, opak je pravdou. V komunikaci je energická, rychlá a přímá, náročná k sobě i druhým, na pódiu maximálně koncentrovaná a před autory, jež provádí, až nadpozemsky pokorná. Před vystoupením dodržuje pravidelný rituál: dopoledne zkouška, k obědu velký steak, odpoledne spánek a nakonec hodně čokolády s mátou. Pak už stačí jen vplout na pódium a stát se nástrojem svého nástroje.
Jak se stalo, že se japonská dívka, která ve dvanácti letech přijela do Vídně, v patnácti vyhrála první hudební soutěž a ještě o šest let později si nebyla úplně jistá svým nadáním, proměnila v klavírní superstar? Stačil jí k tomu talent? Nebo to byla píle, bez níž se žádný talent neobejde? Na tuto mnohokrát kladenou otázku si Mitsuko Uchida sama odpověděla před čtyřmi roky v rozhovoru pro Borletti-Busoni Trust, organizaci, jež podporuje rozvoj mladých interpretů a v jejíž správní radě je i tato umělkyně: „Stačí talent? Ne! Ale co je to vlastně hudební talent? Za prvé je to hluboce zakořeněná neodbytná touha vyjádřit své pocity skrze hudbu a nic jiného. (…) Bod číslo dvě je pro mě určitá dávka intelektuálních schopností. Bez nich nelze zvládnout hudbu od Johanna Sebastiana až třeba po Pierra Bouleze. Nejenže je dobré je mít, ale nazvala bych je dokonce nezbytnými. Za třetí je to technická dovednost, o níž se v poslední době mluví stále víc. Přidala bych ale ještě čtvrtý bod, o kterém jsem dříve tolik nepřemýšlela, a to je charisma. Charisma je součástí talentu. Všechny tři prvky, vyjma prvního, je možné si vypěstovat, například skrze postupné pronikání do smyslu skladeb. (…) Potřebujete ale také charakter. Teprve s ním se ze zázračného dítěte stává pravý hudebník. Charakter je určitý morální střed člověka. Možná, že charakter je dokonce ještě důležitější než body, které jsem zmínila. A nakonec musíte mít štěstí, což je něco, co si sami dát nemůžete…“
V osobnosti Mitsuko Uchidy se bezesporu vzácně spojují všechny prvky, o nichž po své více než čtyřicetileté kariéře promluvila. Hudební talent se u ní projevil velice záhy, zřejmě už v batolecím věku. Jako první si nadání malého děvčátka všimla učitelka klavíru jejího staršího bratra. Ten navštěvoval od čtyř let společné lekce se synem své kantorky, která nakonec prohlásila, že na klavír by se měla učit spíše dvouletá Mitsuko, protože ji hudba evidentně zajímá mnohem víc než oba chlapce dohromady. A tak začala ve třech letech, jak sama říká, „klimpat“ na klavír. O devět let později odjela s maminkou a dvěma staršími sourozenci do Vídně za otcem, který zde pracoval v diplomatických službách, a zanedlouho vstoupila na Vídeňskou hudební akademii.
Na pedagogy měla vysloveně štěstí. Studovala u Richarda Hausera, jednoho ze zakladatelů vídeňské Beethovenovy klavírní soutěže, u klavíristy, varhaníka a skladatele Wilhelma Kempffa, který se proslavil mimo jiné nahrávkami kompletních sonát Ludwiga van Beethovena a Franze Schuberta, a k jehož přednostem patřil lyricky zpěvný tón v kombinaci se spontaneitou. Jejími dalšími učiteli byli Stefan Askenase, vynikající interpret skladeb Fryderyka Chopina, Wolfganga Amadea Mozarta a Josepha Haydna, a také jedna z nejvyhledávanějších pedagožek druhé poloviny 20. století Maria Curcio (jejími žáky byli mimo jiné Pierre-Laurent Aimard, Martha Argerich, Myung-Whun Chung a Leon Fleisher). Jakkoli však mohli být všichni tito mistři přísní nebo nároční ve svých požadavcích, nejpřísnějším posuzovatelem byla pokaždé sama sobě jejich svěřenkyně, která velice dlouho pochybovala, zda se vůbec může stát profesionální pianistkou.
Za svou dlouhou kariéru hostovala v těch nejlepších síních, na předních festivalech a s těmi nejlepšími orchestry. Dokáže být solitérem při recitálu, partnerem orchestru, výtečnou komorní hráčkou i mateřskou pedagožkou. Za svůj tvůrčí přínos obdržela prestižní ocenění zejména ve Velké Británii, kde již řadu let žije: v roce 2009 titul rytíř-komandér Řádu britského impéria (jako britská občanka smí používat titul Dame) a čestný doktorát Univerzity v Oxfordu, v roce 2012 Zlatou medaili Královské filharmonické společnosti (mimo jiné vedle Johanessa Brahmse, Richarda Strausse, Igora Stravinského, Benjamina Brittena, Leonarda Bernsteina, Alfreda Brendela, Pierra Bouleze, Placida Dominga, Simona Rattlea a Daniela Barenboima). Je nositelkou Zlaté medaile salcburského Mozartea a světové kulturní ceny Praemium Imperiale, která se uděluje v Japonsku a je považována za „Nobelovu cenu za umění“. K nejnovějším úspěchům Mitsuko Uchidy patří Grammy 2017 za snímek s pěvkyní Dorotheou Röschmann (Robert Schumann, Alban Berg).
Publikováno s laskavým svolením Magazínu České filharmonie 2/2018
Jak se stalo, že se japonská dívka, která ve dvanácti letech přijela do Vídně, v patnácti vyhrála první hudební soutěž a ještě o šest let později si nebyla úplně jistá svým nadáním, proměnila v klavírní superstar? Stačil jí k tomu talent? Nebo to byla píle, bez níž se žádný talent neobejde? Na tuto mnohokrát kladenou otázku si Mitsuko Uchida sama odpověděla před čtyřmi roky v rozhovoru pro Borletti-Busoni Trust, organizaci, jež podporuje rozvoj mladých interpretů a v jejíž správní radě je i tato umělkyně: „Stačí talent? Ne! Ale co je to vlastně hudební talent? Za prvé je to hluboce zakořeněná neodbytná touha vyjádřit své pocity skrze hudbu a nic jiného. (…) Bod číslo dvě je pro mě určitá dávka intelektuálních schopností. Bez nich nelze zvládnout hudbu od Johanna Sebastiana až třeba po Pierra Bouleze. Nejenže je dobré je mít, ale nazvala bych je dokonce nezbytnými. Za třetí je to technická dovednost, o níž se v poslední době mluví stále víc. Přidala bych ale ještě čtvrtý bod, o kterém jsem dříve tolik nepřemýšlela, a to je charisma. Charisma je součástí talentu. Všechny tři prvky, vyjma prvního, je možné si vypěstovat, například skrze postupné pronikání do smyslu skladeb. (…) Potřebujete ale také charakter. Teprve s ním se ze zázračného dítěte stává pravý hudebník. Charakter je určitý morální střed člověka. Možná, že charakter je dokonce ještě důležitější než body, které jsem zmínila. A nakonec musíte mít štěstí, což je něco, co si sami dát nemůžete…“
Na pedagogy měla vysloveně štěstí. Studovala u Richarda Hausera, jednoho ze zakladatelů vídeňské Beethovenovy klavírní soutěže, u klavíristy, varhaníka a skladatele Wilhelma Kempffa, který se proslavil mimo jiné nahrávkami kompletních sonát Ludwiga van Beethovena a Franze Schuberta, a k jehož přednostem patřil lyricky zpěvný tón v kombinaci se spontaneitou. Jejími dalšími učiteli byli Stefan Askenase, vynikající interpret skladeb Fryderyka Chopina, Wolfganga Amadea Mozarta a Josepha Haydna, a také jedna z nejvyhledávanějších pedagožek druhé poloviny 20. století Maria Curcio (jejími žáky byli mimo jiné Pierre-Laurent Aimard, Martha Argerich, Myung-Whun Chung a Leon Fleisher). Jakkoli však mohli být všichni tito mistři přísní nebo nároční ve svých požadavcích, nejpřísnějším posuzovatelem byla pokaždé sama sobě jejich svěřenkyně, která velice dlouho pochybovala, zda se vůbec může stát profesionální pianistkou.
V patnácti letech doslova rozzlobila svého učitele výrokem, že si není volbou svého povolání tak jistá: „Cítila jsem, že to bylo to nejupřímnější, co jsem mohla říci, protože jsem opravdu nevěděla, co to znamená být klavíristkou. (…) Trvalo mi roky, než jsem si uvědomila, že nejde jen o samotné hraní na klavír. Pochopit, jak hudba skutečně funguje, je celoživotní úkol.“ V jedenadvaceti letech, to už studovala pět let ve Vídni sama, protože rodina se s ukončením otcovy diplomatické mise vrátila zpět do Japonska, zvítězila v Mezinárodní Beethovenově klavírní soutěži, rok poté jí byla udělena druhá cena v Mezinárodní Chopinově soutěži a pět let nato druhá cena v Mezinárodní klavírní soutěži v britském Leedsu. Ani tehdy ale nebyla se sebou spokojená: „Je potřeba mít vlastní zvuk. Vzpomeňte si na pianistu Rudolfa Serkina. I kdyby hrál na to nejhorší pianino s chybějícími strunami, během několika taktů byste poznali, že hraje on.“ Nakonec ale „svůj“ zvuk našla: „Bylo mi už přes pětadvacet, přepnula jsem na BBC Radio 3, slyšela jsem někoho hrát a řekla jsem si, ‚Pane Bože, to jsem já!“ Tehdy konečně bylo definitivně rozhodnuto.
Také v budování repertoáru měla Uchida šťastnou ruku a šla za hlasem svého srdce. Nahrála kompletní Mozartovy klavírní sonáty a koncerty (s English Chamber Orchestra a Jeffreym Tatem), jež jí vynesly zmiňovanou cenu britského magazínu Gramophone, a kompletní Mozartovy koncerty natočila ještě v letech 2009–2014 s Clevelandským orchestrem, tentokrát už v pozici sólistky i dirigentky (jeden z těchto snímků získal v roce 2011 cenu Grammy). Pozoruhodné jsou též její nahrávky Beethovenových klavírních koncertů a sonát, Schubertových sonát a v neposlední řadě skladeb autorů druhé vídeňské školy Arnolda Schönberga a Albana Berga. Blízko má i k hudbě francouzské, obdivuje Clauda Debussyho a Oliviera Messiaena. Marně bychom však na jejím seznamu hledali ruské autory, s nimiž si prý, zvláště v případě Čajkovského, příliš nerozumí a cítí vůči nim až příliš velkou kulturní bariéru. Přestože si ráda poslechne Šostakoviče nebo Prokofjeva, raději přenechává jejich interpretaci jiným.
Za svou dlouhou kariéru hostovala v těch nejlepších síních, na předních festivalech a s těmi nejlepšími orchestry. Dokáže být solitérem při recitálu, partnerem orchestru, výtečnou komorní hráčkou i mateřskou pedagožkou. Za svůj tvůrčí přínos obdržela prestižní ocenění zejména ve Velké Británii, kde již řadu let žije: v roce 2009 titul rytíř-komandér Řádu britského impéria (jako britská občanka smí používat titul Dame) a čestný doktorát Univerzity v Oxfordu, v roce 2012 Zlatou medaili Královské filharmonické společnosti (mimo jiné vedle Johanessa Brahmse, Richarda Strausse, Igora Stravinského, Benjamina Brittena, Leonarda Bernsteina, Alfreda Brendela, Pierra Bouleze, Placida Dominga, Simona Rattlea a Daniela Barenboima). Je nositelkou Zlaté medaile salcburského Mozartea a světové kulturní ceny Praemium Imperiale, která se uděluje v Japonsku a je považována za „Nobelovu cenu za umění“. K nejnovějším úspěchům Mitsuko Uchidy patří Grammy 2017 za snímek s pěvkyní Dorotheou Röschmann (Robert Schumann, Alban Berg).
Publikováno s laskavým svolením Magazínu České filharmonie 2/2018
