Igor Levit. Life
 |
| (c) Robbie Lawrence |
Igor
Levit (nar.
1987) vydal po třech letech nové dvojalbum s jednoduchým názvem Life. Podnětem k jeho vzniku se
stala tragická událost, smrt pianistova nejlepšího přítele, umělce Hannese
Malte Mahlera při autonehodě v roce 2016. Levit věnoval snímek přítelově
památce a doprovodil svůj úmysl dlouhým poetickým vyznáním v bookletu, jež
zakončil slovy: „Každou notu, každou frázi, každou myšlenku tohoto programu
věnuji Tobě.“ Současně s tím zdůraznil, že se nejedná o nahrávku terapeutickou,
ale o momentální, hluboce osobní výpověď. Právě tak je dobré ji vnímat. Jako
pozvání vydat se spolu s klavíristou na cestu do nejhlubších míst duše,
kam chodíváme jen zřídka nebo raději vůbec, protože tam na nás číhají otázky až
příliš existenciální. Je to cesta intenzivní, ne nepodobná lkání biblických
žalmů, v nichž po bouři upřímných emocí přichází často pokoj v srdci,
radost a chvála. Tak velký oblouk sice Levit nedělá, přesto však postupně dochází
k vnitřnímu smíření. Výběr skladeb je těmto myšlenkám zcela podřízen.
Můžeme je vnímat třeba jako vyprávění ztrápené duše hledající klid, epický
příběh nebo meditaci. Sám interpret je označuje jako „hymnus na život
v mnoha různých obměnách“.
Nejprve zazní Fantasie podle J. S. Bacha BV 253 Feruccia Busoniho, jež vznikla
v roce 1909 v reakci na smrt skladatelova otce. Volná transkripce
(první z Busoniho Nachdichtungen) se skládá z improvizační introdukce
a zpracování tří Bachových děl: chorální partity Christ, der du bist der
helle Tag BWB 766, chorálu Gottes
Sohn ist kommen BWV 1073 (známého jako In dulci jubilo) a chorálního
preludia Lob sei dem allmächtigen Gott BWV 602 z Orgelbüchlein.
Hned tady nám Levit ukazuje všechny své přednosti, k nimž se řadí zejména mimořádný
cit pro tektoniku. Kromě toho, že skladba zcela přirozeně dýchá, sólistovi nástroj
pod rukama také krásně zpívá, dynamika se rozpíná od velkého kultivovaného
fortissima až po téměř neslyšná, měkká pianissima. Současně s tím neustále,
od prvního tónu vnímáme, že interpret odhaluje sám sebe a neostýchá se být
osobní.
Následující Chaconna
z Partity pro sólové housle č. 2 d moll BWV 1004 J. S. Bacha
v transkripci Johanessa Brahmse patří k Levitovým mistrovským, léty
vypilovaným interpretacím. Vstupujeme s ní do téměř čistého kontrapunktu
s jen nejnutnějším využitím pedálu, do vnitřní ukázněnosti, neokázalosti.
Co promlouvá, je pouze hudba. Poté se z Bachova světa přesouváme ke křehké melancholii
Roberta Schumanna a jeho vůbec poslednímu dílu před odchodem do sanatoria. Geistervariationen
nebo také Téma s variacemi Es dur WoO 24 z roku 1854 jsou
poznamenány autorovým pokusem o sebevraždu – poslední variace vznikla až po
této smutné události. Je to líbezný, jemný hymnus, jenž Levit představuje s náležitou
úctou a v němž opět stojí za zmínku skvělá práce s dynamikou. Interpretace
téhle skladby bude určitě ještě v klavíristovi uzrávat, už teď ale velmi
dobře obstojí i vedle mistrovského provedení o osmnáct let staršího Piotra
Anderszewského (Warner Classics, 2017).
První část
programu uzavírá bluesově ukolébavková, impresionistická skladba A Mensch klavíristova
oblíbeného autora Frederica Rzewského (nar. 1938) ze čtyřdílné řady Dreams.
Toto dílo vzniklo v inspiraci na stejnojmenný film Akiry Kurosawy
z roku 1990 (Sny Akiry Kurosawy), část A Mensch je věnována
památce Rzewského přítele, herce a básníka Steva ben Israela (1938-2012).
Mensch znamená v jidiš dobrého, bezúhonného člověka, jímž se Igor Levit
snaží podle vlastního vyjádření také být.
Citově
zjitřenější je druhé CD tohoto alba, jehož střed tvoří Busoniho fantazijní
práce. Po Lisztově poněkud pesimistické transkripci Slavnostního pochodu ke
Svatému grálu z Parsifala S 450, v nichž si sólista znovu vynalézavě
pohrává se zvukem a barvou, zazní náročná a málo hraná Busoniho úprava Lisztovy
Fantasie a fugy na chorál Ad nos, ad salutarem undam S 259 (předlohou
se stala varhanní skladba, v níž Liszt vyšel z chorálu opery Prorok
Giacoma Meyerbeera). Více než půlhodinová virtuózní smršť na hranici
hratelnosti dosahuje v Levitově podání dechberoucího výsledku. Je to
gejzír techniky, dynamiky všech myslitelných rozměrů, dramatu, vášně, zároveň aristokratické
jemnosti. Sólista dokáže rozbouřit nástroj jako mořský příboj a vzápětí ho
zkrotit do úplného klidu, probudit v něm lva i beránka.
Lisztova Isoldina
smrt z lásky z Tristana a Isoldy S 447/R 280 není už
v projevu tak vypjatá, jak bychom možná čekali, což je, myslím, zcela
logicky dáno kontextem s předešlou hudbou. Kdo chce toto dílo slyšet
v asi nejdokonalejším provedení, jaké doposud bylo natočeno, nechť si
poslechne Vladimira Horowitze (Sony Classical 1990), který ji krátce před smrtí
nahrál v neuvěřitelně mladické síle.
Celé album
končí, zůstaneme-li u obrazu moře, jako poklidný odliv. Busoniho Berceuse
z Elegií BV 249 vystřídá jazzová improvizace Billa Evanse Peace
Piece. Můžeme jen tiše žasnout nad Evansovým kompozičním mistrovstvím, ozvěnami
Chopinovy Berceuse Des dur op. 57, nad otisky Satieho a Debussyho. Evansova
improvizace je ve zvuku ostřejší, místy syrovější (album Everybody Digs Bill
Evans, 1958), Levit jí dává katarznější rozměr a zvukově učesanější,
kultivovanou podobu klasicky školeného interpreta, který ji pouze jemně rozvlní.
Lépe svůj snímek nemohl zakončit.
Igor Levit
tímto počinem ukázal, že zůstává o krok napřed před mnoha svými kolegy. Ne tolik
hráčskou technikou, v níž jsou dnes síly mezi těmi nejlepšími klavíristy vyrovnané,
jako spíš přístupem a uměleckými vizemi. Velký romantický repertoár je
bezesporu jeho parketou, věřím tedy, že dalším snímkem nás opět mile překvapí.
Igor Levit – klavír. Text: A, N, F.
Nahráno: 5/2018, Jesus-Christus Kirche, Berlin-Dahlem. Vydáno: 2018. TT:
114:43. 2 CD Sony Classical 88985424452.
Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie
Časopis Harmonie
