Petr Iljič Čajkovskij: Šest skladeb pro klavír op. 19. Provedení skladbou

Ačkoliv měl Petr Iljič Čajkovskij (1840–1893) dispozice k tomu, aby se stal koncertním klavíristou, rozhodl se plně věnovat komponování. Na klavír ale nezapomněl a věnoval mu řadu půvabných skladeb, vhodných zejména pro talentované amatéry. Měly úspěch a dobře se prodávaly. V roce 1873, kdy už měl za sebou kupříkladu dvě dokončené symfonie, tři opery a smyčcový kvartet, začala se jeho tvorba pro tento nástroj měnit a směřovat k ambicióznějším cílům. Podobně jako mnoho dalších evropských autorů té doby včetně Antonína Dvořáka se inspiroval dílem Roberta Schumanna, jehož hráčsky náročné, zároveň oduševnělé skladby se lišily od brilantních virtuózních kusů určených převážně k okouzlení dam. 

Šest skladeb pro klavír op. 19 psal Čajkovskij na objednávku svého nakladatele Jürgensona během letních měsíců roku 1873, jež trávil u své sestry v ukrajinské Kamence, dokončil je na podzim téhož roku v Moskvě. Každou věnoval některému z kolegů Moskevské konzervatoře, kde vyučoval teorii a kompozici, nebo jejich žákům, dvě určil svým blízkým přátelům: Rêverie du soir právníkovi Nikolaji Kondraťevovi, Thème original et variations uznávanému hudebnímu kritikovi a skladateli Hermanu Larochovi (1845–1904), který celý opus vysoce cenil: „Nejnápadnější kvalitou těchto malých skladeb je to, že jsou pozoruhodně pianistické. Okamžitě je vidět, že je psal člověk, který je sám schopným klavíristou a dokáže se s lehkostí pohybovat oběma rukama po klávesách, člověk, který je zvyklý na běhy a obraty typické pro tento nástroj, je obeznámen s jeho možnostmi a účinky.“

Dům v Kamence

Duchovním otcem tohoto opusu je zmíněný Robert Schumann (1810–1856), k jehož odkazu se Čajkovskij vědomě hlásí v jedenácté variaci („Alla Schumann“) závěrečné skladby Thème original et variations, uslyšíme však též mnohé z toho, co považujeme u tohoto autora za typické: touhu, odhodlání, slzy a rezignaci, plochy táhnoucí se jako nekonečné filmové scény, možná pro někoho překvapivou rozmarnost (č. 5 Capriccioso) a v neposlední řadě orchestrální myšlení. Vřelost Nocturna (č. 4) učinila z této části jednu z nejoblíbenějších, skladatel ji v roce 1888 upravil pro violoncello a orchestr. 

Za zmínku také stojí, že se Thème original et variations stalo v provedení Hanse von Bülow v Londýně roku 1874 vůbec prvním Čajkovského dílem, uvedeným za hranicemi Ruska. Na kompletní provedení si cyklus musel počkat až do 20. století a prvním, kdo jej natočil, byl patrně v roce 1949 Emil Gilels.

Upravený text programu cyklu FOK Světová klavírní tvorba. 

© Dina Šnejdarová