Cecilská hudební jednota. Seriál - 2. díl

zleva: Antonín Malátek, Jaromír Lahulek, Václav Boštík, Antonín Šimeček 
© archiv CHJ


Vstup do nejistoty
Na prahu 20. století se Cecilská hudební jednota začala zcela zásadně proměňovat. Svou roli zde sehrál zejména rozvoj továrního průmyslu a také klesající prestiž katolické církve. Z pohledu současníků bylo najednou na mimopracovní aktivity mnohem méně času, členská základna nerostla, zájem o spolek ochaboval. Nedostatek finančních prostředků způsobil zkrácení každoročních cecilských oslav na dva dny, zpřísnila se pravidla docházky a z nutnosti byla také zavedena povinnost zaplatit hudebníkům za hraní na pohřbech zemřelých členů. Oporou Jednoty byl v té době učitel, vášnivý divadelní ochotník a zastánce ceciliánské reformy Jan Mazánek (1851–1937), který inicioval vznik pěveckého spolku Lukes a obětavým opisováním výrazně rozmnožil notový archiv, dále varhaník a regenschori – a Mazánkův žák - Petr Kocian (1864–1931), který na kůru působil úctyhodných 40 let, a sluší se také zmínit historicky první ústeckou varhanici Annu Heranovou (1880–1927), která vedla ve městě klavírní školu.
Nelze s jistotou říci, do jaké míry se na dění v CHJ odrazil zlomový rok 1918, kdy skončila první světová válka, zaniklo Rakousko-Uhersko a byl vyhlášen vznik Československa. Římskokatolická církev se v novém demokratickém státu dostala do složité situace. Lidé ji vnímali jako prodlouženou ruku nepopulární habsburské moci, uvnitř církve se nedařilo prosadit katolický modernismus a zavedení češtiny do liturgie, až nakonec došlo k odštěpení a roku 1920 ke vzniku národní Československé církve (nyní Církev československá husitská). Nastal velký odliv katolíků. Ústí nad Orlicí patřilo do diecéze, jejíž biskup Josef Doubrava byl v roce 1918 velkým příznivcem nového státu. Na jeho příkaz se sloužily slavnostní bohoslužby ke vzniku ČSR, a tak Cecilská hudební jednota, která byla vždy vlastenecká, česky mluvící, účinkovala 10. 11. 1918 při mši za blaho Československého státu, při níž zazněla Mše d moll Václava Emanuela Horáka (1800–1871), Modlitba za český národ na text básníka Josefa Václava Sládka s hudbou Františka Špindlera a nyní oficiálně uznaná státní hymna Kde domov můj. Přes veškeré snahy vedoucích osobností však spolek v dalších letech spíše přežíval, v roce 1928 měl celkem 57 členů, z toho 21 aktivních. Činnost se omezila výhradně na chrámovou hudbu (figurální mše se hrály jen o výročích a větších svátcích) a již skromněji pojaté cecilské slavnosti. Péči o veřejné koncerty převzal ve městě sbor Lukes a nově založené Volné orchestrální sdružení (VOS), v němž působili i členové CHJ. Po Petru Kocianovi se ujal vedení kůru vynikající hráč na dechové nástroje Norbert Fišer (1882-1956), varhaníkem byl ředitel místní spořitelny Jaromír Lahulek (1892–1959), jeden z nejaktivnějších občanů ve městě (trenér atletiky, divadelní ochotník, režisér, příležitostný dirigent, iniciátor stavby nového divadla, externí učitel na hoboj a fagot, plodný skladatel). 
Jako svěží vítr vstoupil roku 1934 do dějin ústecké farnosti nově jmenovaný děkan Václav Boštík (1897–1963). Podobně jako kdysi první děkan Jan Mosbender byl mužem velkých vizí i jejich realizací. Měl jasnou představu o tom, jaká hudba by měla znít v kostele, a velice aktivně začal pracovat na jejím uskutečnění. Už tři roky po nástupu do funkce předsedal schůzi Jednoty (r. 1945 byl jmenován čestným členem), inicioval opravu varhan, podílel se také na politickém životě ve městě. Své aktivity však nemohl nikdy zcela rozvinout. Poprvé je přerušil rok 1939. Boštík se stal členem místní odbojové organizace, která byla naneštěstí roku 1942 odhalena a děkan byl postupně vězněn v Pardubicích, Drážďanech, Praze, Terezíně a v koncentračním táboře Flössenburg. Na jaře roku 1945 byl s ostatními vězni hnán do Dachau, cestou prožil osvobození americkou armádou a konec války. Do Ústí se vrátil v květnu 1945 jako hrdina a vážený občan. CHJ mezitím důstojně oslavila své 140. výročí. Československý rozhlas o ní odvysílal roku 1943 pořad podle námětu ústecké spisovatelky Marie Rollerové (dcery někdejšího regenschoriho Petra Kociana), v pořadu zazněla také hudba v podání spolku, jenž při této příležitosti dokonce nahrál gramofonovou desku. Děkan Boštík byl po návratu z vězení opět aktivní, občasné ho zvolili členem Městského národního výboru a městské rady (odstoupil až po výzvě biskupů k apolitičnosti kléru), spolupracoval s vynikajícími architekty a také docházel do zkoušek Jednoty. Prakticky se stal jejím patronem a mecenášem (na jeho náklady byl např. uspořádán a rozšiřován notový archiv). Jak uvádí oddaná farní kronikářka Ludmila Ehlová, Boštíkovým snem bylo uvedení myšlenek ceciliánské reformy do praxe, čímž ovšem u mnoha členů spolku narazil. Opět se hledal kompromis, z něhož tentokrát vyšla „poraženě“ instrumentální hudba. V adventní a postní době měly nástroje mlčet úplně (včetně varhan), ve zbylých částech liturgického roku se ordinarium zpívalo jednohlasně, proprium vícehlasně s výjimkou tradičních vánočních koled, nástroje zněly jen při zvláštních příležitostech. Tím jako by se Cecilská hudební jednota z větší části vrátila k původní literátské tradici.

                                    Cecilská hudební jednota v r. 1953 © archiv CHJ

Od totality ke svobodě

Druhé přerušení přišlo v únoru 1948 po komunistickém puči, kdy byl církevní život zcela vytlačen z veřejného prostoru. Cecilská hudební jednota přežila toto období jednak díky tomu, že se nikdy nestala spolkem v právním slova smyslu (nepotřebovala tedy od komunistů žádné „razítko“ pro další činnost), jednak díky děkanu Boštíkovi, který nad veškerým děním v kostele držel ochrannou ruku. Chrámový sbor, pokud fungoval za zdmi kostela, vedení města tolerovalo, potíže nastaly až u regenschoriho Antonína Šimečka, který byl zároveň ředitelem místní hudební školy. Vedl kůr zčásti tajně, až nakonec v roce 1959 z existenčních důvodů rezignoval. Dva roky poté, překvapivě v době, kdy v Československu mírně povolily komunistické otěže, byl děkan Boštík zbaven státního souhlasu k vykonávání duchovní služby na základě smyšleného obvinění ze špatně vedeného účetnictví. Jeho nástupce se o hudbu nezajímal a pro CHJ nastalo kritické období. I to však spolek přestál, prošel generační výměnou a začal se věnovat závěrům II. Vatikánského koncilu. Od roku 1972 směly být do spolku přijímány ženy. 

Další vzpruhu přinesl Jednotě opět nový duchovní. V roce 1978 přišel do farnosti třicetiletý kněz Josef Kajnek (v současnosti pomocný biskup a generální vikář královéhradecké diecéze), který byl jednoznačným zastáncem koncilních liturgických změn. V této souvislosti přivedl CHJ ke knězi a skladateli Josefu Olejníkovi (1914–2009)významnému autorovi české liturgické hudby a znalci gregoriánského chorálu. Spolupráce s touto osobností se stala pro další vývoj CHJ klíčovou. Rozvinula se především díky novému vedení, jež představovali manželé Oldřich a Marie Heylovi (Josef Kajnek přišel o státní souhlas v roce 1984). Houslista, violista a varhaník Oldřich Heyl (1952–2010) byl velkým propagátorem Olejníkových zpěvů, pracoval na aktivním zapojení věřících do bohoslužby, sbor, oblečený do bílých rouch, přesunul z kůru k bočnímu oltáři. Po převratu v roce 1989 začala CHJ opět vystupovat i mimo kostel. Pokračovala ve spolupráci s J. Olejníkem, jehož díla prováděla ve světových premiérách, a navázala spolupráci s dalším významným autorem liturgické hudby Petrem Ebenem (1929–2007). Založila nové tradice jako týdenní letní soustředění sboru a Festival duchovní hudby svaté Cecilie pro chrámové zpěváky a varhaníky. V roce 2002 vydala CHJ nahrávku Via Crucis s pásmem velikonočních zamyšlení a hudby. Jubilejní 200. výročí oslavila CHJ bohoslužbou a koncertem, jehož vrcholem se stala Slavnostní mše Jaroslava Kociana, ve spolupráci s městem se uskutečnila také výstava o historii CHJ a vědecká konference o hudební tradici v Ústí nad Orlicí. V roce 2007 převzala vedení Jednoty varhanice, sbormistryně a absolventka hudební vědy Cecilie Pecháčková, která je členkou CHJ již od roku 1985. Sbor se věnuje především zpěvu při nedělních bohoslužbách a církevních svátcích, mimo Českou republiku vystupoval doposud např. v partnerském městě Massa Martana v Itálii a při Národní pouti do Svaté země v roce 2013. V jeho repertoáru převažují skladby a cappella, mezi nimiž nechybí kromě J. Olejníka a P. Ebena také díla Jaroslava Kociana či dalšího čestného člena CHJ Josefa Bohuslava Foerstera (1859-1951). Spolek se řídí novelou původních stanov z r. 1995, v současné době má 22 účinkujících. Je opět nedílnou součástí kulturního života v Ústí nad Orlicí, pravidelně vystupuje před plným kostelem v aktivní, živé farnosti, kde se může svobodně rozvíjet.



Cecilská hudební jednota v roce 2010 © archiv CHJ

 
Text byl původně určen zahraničním čtenářům, zde ho publikuji v mírné úpravě s laskavým svolením časopisu Czech Music Quaterly 4/2014.  
© Dina Šnejdarová 

Komentáře

Oblíbené příspěvky