neděle 7. června 2015

Valentina Lisitsa. Neřízená střela


(c) FOK
 

Pianistka Valentina Lisitsa zanechala v Praze solidně hlubokou stopu. Svůj recitál (28. 2., Rudolfinum, cyklus FOK Světová klavírní tvorba) pojala natolik živě a spontánně, až se z toho mohly mnohým kroutit uši.

Začalo to nevinně. Nejprve zazněla Beethovenova Sonáta č. 17 d moll op. 31 č. 2 „Bouře“. Tady dala Lisitsa jasně najevo, že není žádný „akademik“, že hraje sice promyšleně, ale zároveň intuitivně a nebojí se riskovat. Tím se stává její interpretace velmi dobrodružnou jízdou. Zde si dovolím malou odbočku. Dlužno říci, že dnes se docela často setkáváme u začínajících mladých pianistů s oslnivou technikou, dokonalým zvukem, ovšem zároveň s „utaženou uzdou“. Mnohým tento punc (snad jako pozůstatek soutěžních stresů) bohužel zůstane. Je příjemné slyšet někoho, kdo tímhle evidentně netrpí a jezdí takzvaně „bez sedla“. Přesto se přiznám, že Beethoven v podání Lisitsi nebyl zrovna interpretací mého srdce. Ne snad proto, že se jednalo o velmi „romantické“ pojetí v duchu rachmaninovovské klavírní tradice. Spíš mi vadilo, co při tom sólistce trochu uniklo: harmonické postupy, vyartikulované ozdoby (bohužel většinou slité), úhozová kontrola (místy překvapivě nevyrovnaná). Sólistka jako by se zaměřila především na melodiku, z čehož zvlášť ve třetí větě vyšla jakási mendelssohnovská lyrika. Nicméně, publikum přišlo hlavně na romantický repertoár a v něm Lisitsa skutečně vyniká.

Schumannovy Symfonické etudy op. 13 (byly vynechány Etudy VIII-XII a Variace V) vyzněly podstatně lépe. Dílo, které jako by stálo na pomezí salonního repertoáru a velkého pódia, slušelo Lisitse mnohem víc. I tady bych si hnidopišsky představovala větší míru salonní intimity v lyrických částech - přece jen se jí tu Schumann zcela nevzdává –, na druhou stranu zde výborně vyzněla říznější fortissima.

Druhá polovina recitálu měla patřit Brahmsovi a Rachmaninovovi. U prvně jmenovaného autora zazněla Intermezza opp. 76, 116-119, Romance op. 118 č. 5 F dur a Balada op. 10 č. 1 d moll „Edward“, k nimž ještě spontánně přibyla Balada op. 118 č. 3 g moll. Zde jsme se dostali k naprostému vrcholu večera. Sólistka jako by úplně rozkvetla a předvedla posluchačům všechny okvětní plátky svého interpretačního umění. Byla tu něha, virtuozita, majestátnost, vřelost, intimita i lyrika (a perfektní úhoz). Lisitsa neopomněla upozornit na jakoukoli kompoziční zajímavost, ať už to byl charakter, motiv či harmonie.
 
 
Po doznění skutečně skvostného Brahmse nám Lisitsa s omluvou sdělila, že se koncert časově dosti protáhl, takže nezazní Rachmaninovova Sonáta č. 1 op. 28. Místo ní zahrála sólistka Lisztovu Uherskou rapsodii č. 12 cis moll S 24/12. Mohli jsme toho sice litovat, ale vášeň, dravost a energie, s níž Lisitsa rapsodii provedla, nám to, myslím, skvěle vynahradily.
 
 
Jedno je jisté. Valentina Lisitsa je sama trochu jako bouře, která se přižene a nikdo neví, co přinese nebo odnese. Od svého publika vyžaduje tato umělkyně výdrž, koncentraci, neboť její koncerty bývají velmi dlouhé, a otevřenost. Odměnou posluchačům je živelný spontánní večer. Kéž by takových bylo víc.

 Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie 4/2015