Valentina Lisitsa. Neřízená střela
 |
| (c) FOK |
Pianistka Valentina Lisitsa
zanechala v Praze solidně hlubokou stopu. Svůj recitál (28. 2.,
Rudolfinum, cyklus FOK Světová klavírní tvorba) pojala natolik živě a
spontánně, až se z toho mohly mnohým kroutit uši.
Začalo to nevinně. Nejprve zazněla Beethovenova Sonáta č. 17 d moll op. 31 č. 2 „Bouře“. Tady dala Lisitsa jasně
najevo, že není žádný „akademik“, že hraje sice promyšleně, ale zároveň
intuitivně a nebojí se riskovat. Tím se stává její interpretace velmi
dobrodružnou jízdou. Zde si dovolím malou odbočku. Dlužno říci, že dnes se docela
často setkáváme u začínajících mladých pianistů s oslnivou technikou, dokonalým
zvukem, ovšem zároveň s „utaženou uzdou“. Mnohým tento punc (snad jako
pozůstatek soutěžních stresů) bohužel zůstane. Je příjemné slyšet někoho, kdo
tímhle evidentně netrpí a jezdí takzvaně „bez sedla“. Přesto se přiznám, že
Beethoven v podání Lisitsi nebyl zrovna interpretací mého srdce. Ne snad
proto, že se jednalo o velmi „romantické“ pojetí v duchu rachmaninovovské
klavírní tradice. Spíš mi vadilo, co při tom sólistce trochu uniklo: harmonické
postupy, vyartikulované ozdoby (bohužel většinou slité), úhozová kontrola (místy
překvapivě nevyrovnaná). Sólistka jako by se zaměřila především na melodiku,
z čehož zvlášť ve třetí větě vyšla jakási mendelssohnovská lyrika. Nicméně,
publikum přišlo hlavně na romantický repertoár a v něm Lisitsa skutečně
vyniká.
Schumannovy Symfonické etudy op. 13 (byly vynechány Etudy VIII-XII a Variace V) vyzněly podstatně lépe. Dílo, které jako by stálo na
pomezí salonního repertoáru a velkého pódia, slušelo Lisitse mnohem víc. I tady
bych si hnidopišsky představovala větší míru salonní intimity v lyrických
částech - přece jen se jí tu Schumann zcela nevzdává –, na druhou stranu zde výborně
vyzněla říznější fortissima.
Druhá polovina recitálu měla patřit Brahmsovi a Rachmaninovovi. U prvně
jmenovaného autora zazněla Intermezza z opp. 76, 116-119, Romance op. 118 č. 5
F dur a Balada op. 10 č. 1 d moll
„Edward“, k nimž ještě spontánně přibyla Balada op. 118 č. 3 g moll. Zde jsme se dostali k naprostému
vrcholu večera. Sólistka jako by úplně rozkvetla a předvedla posluchačům
všechny okvětní plátky svého interpretačního umění. Byla tu něha, virtuozita,
majestátnost, vřelost, intimita i lyrika (a perfektní úhoz). Lisitsa neopomněla
upozornit na jakoukoli kompoziční zajímavost, ať už to byl charakter, motiv či
harmonie.
Po doznění skutečně skvostného Brahmse nám Lisitsa s omluvou sdělila,
že se koncert časově dosti protáhl, takže nezazní Rachmaninovova Sonáta č. 1 op. 28. Místo ní zahrála sólistka Lisztovu Uherskou rapsodii č. 12 cis moll S 24/12. Mohli jsme toho sice
litovat, ale vášeň, dravost a energie, s níž Lisitsa rapsodii provedla,
nám to, myslím, skvěle vynahradily.
Jedno je jisté. Valentina Lisitsa
je sama trochu jako bouře, která se přižene a nikdo neví, co přinese nebo odnese.
Od svého publika vyžaduje tato umělkyně výdrž, koncentraci, neboť její koncerty
bývají velmi dlouhé, a otevřenost. Odměnou posluchačům je živelný spontánní
večer. Kéž by takových bylo víc.
Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie 4/2015
Publikováno s laskavým svolením časopisu Harmonie 4/2015
