Rafael Payare poprvé s Českou filharmonií. Bravo, Jaroslav Kubita!

Česká filharmonie přejmenovala v letošní sezoně cyklus „O“ na „Objevy“ s cílem představit publiku v odpoledních víkendových koncertech mladé dirigenty nastupující (nikoli začátečnické) generace. Někteří z nich by se mohli k orchestru vracet i v příštích sezonách. Jejich úkolem je předvést s orchestrem operní předehru, sólový koncert a jednu z Beethovenových symfonií. Je to, myslím, výzva s jasným cílem: Ukaž, jak dobře umíš řemeslo a jakou mu dokážeš dát nadstavbu.

Prvním adeptem se stal Rafael Payare (14. 11.), dirigent venezuelského původu s rolandovillazonovskou kšticí, toho času šéfdirigent orchestru v Ulsteru, hlavní dirigent Castletonského festivalu ve Virginii (po zesnulém Lorinu Maazelovi) a manžel violoncellistky Alisy Weilerstein, která s Českou filharmonií nahrála Dvořákův slavný koncert a také v Praze živě vystupovala. Orchestr má za sebou i spolupráci s Payareho venezuelským kolegou Gustavem Dudamelem, jehož Symfonický orchestr Simona Bolívara byl svého času velkým zjevením pro západní publikum - kvalitou, svěžestí, entuziasmem. Payare je ale trochu jiný než Dudamel. Není tak emocemi „sršící“, přesto mu nechybí energie. Diriguje s jistotou, ladnou rukou a nohama dokáže občas vystřihnout zajímavé taneční úkroky. Orchestr vede, viděno očima posluchače, pevně. Není to stavitel katedrál, nenoří se do hlubokých meditací, přesto umí vytvořit na pódiu atmosféru a zaujmout publikum.

Nejprve jsme slyšeli Rossiniho předehru ke Strace zlodějce. Ačkoli této hudbě více sluší suchá divadelní akustika než velké koncertní pódium, v podání České filharmonie vyzněla brilantně. Obzvlášť jsem ocenila „nesmazaný“ zvuk smyčců v popředí s koncertním mistrem Josefem Špačkem. Byla tu zřetelnost, lehkost, hudba měla dobrý spád, ale ne zas moc, přece jen nejde o žádnou velkou taškařici, stačí jen po rossiniovsku lehce nadzvednout obočí. A to tam bylo. (Navíc si myslím, že právě Rossini, ať je jakkoli technicky náročný, může být pro hráče příjemným repertoárovým osvěžením.)

Poté nastala chvíle, kdy měl orchestr odhalit jednoho ze svých hráčů v roli sólisty. Nevím, kdo měl ten nápad vybrat sólofagotistu Jaroslava Kubitu, ale byl to nápad vpravdě šťastný. Všichni víme, že dechy České filharmonie jsou jejím rodinným stříbrem, a já bych si přála, aby se sólové výstupy jejich členů staly tradicí, přestože to pro sólistu znamená mnoho práce navíc. Publikum by si zasloužilo slyšet ještě minimálně (!) sólový lesní roh, klarinet a hoboj. Jaroslav Kubita předvedl v Mozartově Fagotovém koncertu B dur KV 191 (186e) výkon maximální: maximálně soustředěný, maximálně neteatrální, maximálně pokorný, maximálně muzikální. Nejsem žádný fagot-geek, ale dovoluji si říci, že málokdo dokáže vyloudit z fagotu tolik barev a nuancí. Mnohé z nich byly nepopsatelně uchu lahodné. Kubitův Mozart (hraný zpaměti, na rozdíl od tradice historicky poučené interpretace) byl technicky perfektní, hravý, vitální, zároveň jemný a lyrický, nesmírně zpěvný. Kadence Vojtěcha Spurného velice zdařilé a vkusné. Zde děkuji těm, kteří po tomto neobyčejném výkonu pořádně hvízdli a zahlaholili, neboť to bylo zcela na místě. A potlesk kolegů na pódiu vypadal opravdu upřímně. Abychom ale neopomněli orchestr. Přiznávám, že Mozarta si vždy raději poslechnu s nástroji historickými (samozřejmě v co nejlepší kvalitě), a to především kvůli barvě Za druhé, klasicismus v podání České filharmonie mě opakovaně natolik neuspokojoval, že jsem se tomuto spojení dlouho vyhýbala. Tentokrát bylo vše jinak. Orchestr hrál pod Payarovým vedením (a v poněkud jiné sestavě, než jsem před lety zažila) zřetelně, energicky a s citlivě řešenou agogikou. (Jedinou výhradu mám ke druhé větě, která na mě byla v Payareho pojetí příliš razantní.) V obležení zahraničního publika jsem se cítila velice hrdá na tato 3v1: český orchestr, český sólista, český autor kadence.

Beethovenovu Symfonii č. 3 Es dur op. 55 „Eroica“ jsem si vysloveně užila. Orchestr se rozezněl pěkně do šířky, s patřičnou zvukovou mohutností a dravostí. Aniž bych dlouze rozebírala, zda Payare volí to či ono tempo ve srovnání se svými kolegy, řeknu jen, že v přítomném okamžiku se podařilo vtáhnout posluchače do toku Beethovenovy nadčasové hudby a protáhnout je vší tou dokonalostí s přesvědčivostí, jež právem vyvolala bouřlivé ovace. Rafael Payare se ukázal jako schopný, spolehlivý a přesvědčivý dirigent, který se jistě bude ještě dále profilovat. Uvidíme, jakým směrem.

 

 

Douška na závěr: v orchestru se představili členové orchestrální akademie, jimž byly mnohdy svěřeny nelehké party. Zhostili se jich se ctí. Je jasné, že sedět v ohnisku takového (tedy vynikajícího) orchestru nemusí být vůbec příjemné. Proto bych tu chtěla vyzdvihnout fagotistku Michaelu Špačkovou (Pražská konzervatoř) a flétnistku Anežku Vargovou (HF JAMU Brno).

P.S. Byl to zvláštní pocit, navštívit po pařížských událostech tak příjemný a klidný koncert. Myslím, že jsem nebyla jediná, kdo ten den přemýšlel víc než jindy o nečekané a nenadálé smrti…