pondělí 31. října 2016

Elīna Garanča okouzlila, uchvátit nestihla


(c) Harald Hoffmann/DG
 

 
Neříkám to ráda. Recitál lotyšské mezzosopranistky Elīny Garanči se zařadil do série vystoupení, která kolem člověka „profrčí“ tak rychle, že než se nadějeme, už je tu další světová hvězda s jiným programem. Tato představení jsou zkrátka především společenskou záležitostí v exkluzivním prostředí Smetanovy síně Obecního domu a za exkluzivní cenu. Jsou určena spíše těm, kdo se chtějí nechat hlasy lehce polechtat, zpestřit sobě či někomu jinému večer jistým druhem luxusu, těm, kdo potřebují aspoň jednou za čas vzít na procházku svou drahou róbu, samozřejmě skalním fanouškům daného interpreta a kdyby to šlo, tak povinně všem adeptům pěveckých oddělení kterékoli z našich hudebních škol, od nejnižších, až po ty akademické. Někteří z hudebních odborníků se z výše uvedených důvodů těmto akcím programově vyhýbají. Dobře totiž vědí, že chtějí-li naživo slyšet výrazovou škálu sólisty v plném spektru a se všemi nuancemi, musí si za ním dojet do některého z operních domů v zahraničí. Jinak se musí spokojit buď s kinopřenosy, internetem, vybranými televizními stanicemi, anebo si je představovat ve své fantazii. V pražských recitálech se totiž většinou dočkáme pouze jakéhosi „poutpourri“ s několika vokálními vstupy. Někdy je jich více, jindy méně, což byl i případ Garančina recitálu (26. 10.). Za celý večer měla vystoupit pouze šestkrát, a to v poměrně krátkých, ač uznávám, že náročných dílech. Nebýt rozměrnějších přídavků (díky za ně!), byl by pro mě tento počet už na hraně, ačkoli jsem byla na koncertě především jako doprovod entuziastické fanynky této pěvkyně a s tímto pojetím koncertu jsem počítala. Proto mě zas tolik nezklamal. Zklamalo mě však avizované tvrzení, že program budou tvořit skladby alba Méditation, tedy duchovní díla autorů převážně 19. století. Z těch, pokud se nepletu, zůstalo na koncertě pouze Repentir Charlese Gounoda. Doufala jsem, že zazní alespoň melodicky sladkobolné Ave Maria Williama Gomeze (1939 - 2000). Můžeme se pouze domnívat, proč tomu tak bylo, ale vlastně nemusíme pokaždé chápavě přikyvovat všem zákulisním „tanečkům“ a zkoumat, zda pěvkyně chtěla, agentura nechtěla, agentura chtěla, pěvkyně nechtěla, kdo co vlastně chtěl, stihl či nestihl. Z meditace prostě nezbylo v podstatě nic a výsledkem byl prapodivný mišmaš operních árií.
Garanča je zazpívala ve své standardní kvalitě, tedy skvěle. Její hlas od dob začátků pochopitelně zesílil (vzpomínám na skvostnou „kalhotkovou“ roli Sesta v Mozartově Titovi, Divadlo na Vídeňce, 2006) a probarvil se. Slyšet naživo aspoň několikrát, co Garanča se svým hlasem dovede, rozhodně stálo za to. Nebylo to žádné uťáplé kníkání, hlas se neztrácel, s orchestrem splýval přesně tam, kde měl, a intenzitou ho převyšoval také přesně tam, kde měl. Chvění a drobné vibrace byly cítit ve vzduchu skutečně až do toho nejposlednějšího místa na balkoně a do morku kostí, neboť jsme prostě seděli či stáli tváří v tvář někomu, kdo svůj hlas dokáže rozeznít jako instrumentalista hudební nástroj. Technická dokonalost, doprovázena Garančiným šelmovským pohledem a grácií tvořily dosti působivý celek, který však, jak již bylo řečeno, většinou skončil dříve, než jsme se jím mohli nechat více vnitřně dotknout. A že to Garanča svým originálním způsobem umí, o tom není pochyb. Jen ve Verdiho árii Leonory Pace, pace mio Dio ze Síly osudu jsem očekávala trochu větší dramatický „odvaz“. K tomu zazněly árie Gaetana Donizettiho Que faire – Sol adoré de la patrie (Don Sebastián), Francesca Cilèi (Ecco, respiro appena... Io son l’umile ancella, Adriana Lecouvreur), Pietra Mascagniho (Voi lo sapete, o mamma, Sedlák kavalír) a Georgese Bizeta (Les tringles des sistres tintaient, Carmen). Carmen je jeden z Garančiných triumfálních kusů, na které jistě mnozí z publika čekali, čemuž se nelze divit, ačkoli tady bych uvítala více temperamentu. Orchestr PKF Prague Philharmonia pod vedením Garančina manžela Karla Marca Chichona mě zaujal v rozjímavém Airu J. S. Bacha (úpr. Chichon), působivý byl Tanec hodin Amilcara Ponchielliho (La Gioconda). Jak už jsme u tohoto orchestru zvyklí, hrál spolehlivě, i když to umí i s větší jistotou, u dechových nástrojů bych si představovala poněkud více šarmu v artikulaci a frázování a celkově větší nasazení. Publikum nakonec dle očekávání nadšeně aplaudovalo, až se dočkalo dalšího Garančina majstrštyku, Carceleras ze zarzuely Las Hijas de Zebedeo španělského skladatele Ruperta Chapího (1851-1909), v níž pěvkyně dosahuje neuvěřitelného ekvilibristického mistrovství, a k tomu zazněla osvědčená Granada Augustina Lary (1897-1970). V tomto repertoáru je Garanča jako doma a dobře jí padne, navíc se nám tím koncert natáhl alespoň o téměř deset minut.   
Nemohu si pomoci, ale jednak se mi zdálo, že nás dirigent malinko ošidil a že mohl s orchestrem dosáhnout větších napětí a drajvu, jednak – a to se mi nezdálo -, jarní dvojrecitál Hvorostovsky-Alieva, který byl organizován jinou než běžnou agenturní cestou, nám nabídl mnohem víc než tento sice excelentní, ale velmi lehký zeleninový salát. Sólisté tehdy ze sebe na pódiu „ždímali“ maximum v rozsáhlých áriích, čímž se večer proměnil v tříhodinovou opulentní hudební hostinu - navíc orchestr PKF hrál tehdy s větší vervou. Škoda tedy, že s Elīnou Garančou nám nebylo dopřáno více.
(P.S. Pokud přijede Netrebko, řadím se bez uzardění do kategorie "skalní fanoušci" a vyrážím.)

Na závěr alespoň něco z výše zmíněného k poslechu.
1. William Gomez: Ave Maria
 


2. Georges Bizet: Carmen