Elīna Garanča okouzlila, uchvátit nestihla
(c) Harald Hoffmann/DG |
Garanča je zazpívala
ve své standardní kvalitě, tedy skvěle. Její hlas od dob začátků pochopitelně
zesílil (vzpomínám na skvostnou „kalhotkovou“ roli Sesta v Mozartově Titovi, Divadlo na Vídeňce, 2006) a
probarvil se. Slyšet naživo aspoň několikrát, co Garanča se svým hlasem dovede,
rozhodně stálo za to. Nebylo to žádné uťáplé kníkání, hlas se neztrácel, s orchestrem
splýval přesně tam, kde měl, a intenzitou ho převyšoval také přesně tam, kde
měl. Chvění a drobné vibrace byly cítit ve vzduchu skutečně až do toho nejposlednějšího
místa na balkoně a do morku kostí, neboť jsme prostě seděli či stáli tváří v tvář
někomu, kdo svůj hlas dokáže rozeznít jako instrumentalista hudební nástroj. Technická
dokonalost, doprovázena Garančiným šelmovským pohledem a grácií tvořily dosti
působivý celek, který však, jak již bylo řečeno, většinou skončil dříve, než
jsme se jím mohli nechat více vnitřně dotknout. A že to Garanča svým
originálním způsobem umí, o tom není pochyb. Jen ve Verdiho árii Leonory Pace, pace mio Dio ze Síly osudu jsem očekávala trochu větší
dramatický „odvaz“. K tomu zazněly árie Gaetana Donizettiho Que faire – Sol adoré de la patrie (Don Sebastián), Francesca Cilèi (Ecco,
respiro appena... Io son l’umile ancella, Adriana Lecouvreur), Pietra Mascagniho (Voi lo sapete, o mamma, Sedlák kavalír) a Georgese Bizeta (Les tringles des sistres tintaient, Carmen). Carmen je jeden z Garančiných
triumfálních kusů, na které jistě mnozí z publika čekali, čemuž se nelze
divit, ačkoli tady bych uvítala více temperamentu.
Orchestr
PKF – Prague Philharmonia pod
vedením Garančina manžela Karla
Marca Chichona mě zaujal v rozjímavém Airu J. S. Bacha (úpr. Chichon),
působivý byl Tanec hodin Amilcara
Ponchielliho (La Gioconda). Jak už
jsme u tohoto orchestru zvyklí, hrál spolehlivě, i když to umí i s větší jistotou,
u dechových nástrojů bych si představovala poněkud více šarmu v artikulaci
a frázování a celkově větší nasazení. Publikum nakonec dle očekávání nadšeně
aplaudovalo, až se dočkalo dalšího Garančina majstrštyku, Carceleras ze zarzuely Las Hijas de Zebedeo španělského skladatele
Ruperta Chapího (1851-1909), v níž pěvkyně dosahuje neuvěřitelného ekvilibristického
mistrovství, a k tomu zazněla osvědčená Granada Augustina Lary (1897-1970). V tomto repertoáru je Garanča jako doma a dobře jí padne, navíc se nám tím koncert natáhl alespoň o téměř
deset minut.
Nemohu si pomoci, ale jednak se mi zdálo, že nás dirigent malinko ošidil a že mohl s orchestrem dosáhnout větších napětí a drajvu, jednak – a to se
mi nezdálo -, jarní dvojrecitál Hvorostovsky-Alieva, který byl organizován
jinou než běžnou agenturní cestou, nám nabídl mnohem víc než tento sice
excelentní, ale velmi lehký zeleninový salát. Sólisté tehdy ze sebe na pódiu „ždímali“ maximum v rozsáhlých áriích, čímž se večer proměnil v tříhodinovou opulentní hudební hostinu - navíc orchestr PKF hrál tehdy s větší vervou. Škoda tedy, že s Elīnou
Garančou nám nebylo dopřáno více.
(P.S. Pokud přijede Netrebko, řadím se bez uzardění do kategorie "skalní fanoušci" a vyrážím.)
(P.S. Pokud přijede Netrebko, řadím se bez uzardění do kategorie "skalní fanoušci" a vyrážím.)
Na závěr alespoň něco z výše zmíněného k poslechu.
1. William Gomez: Ave Maria
2. Georges Bizet: Carmen