Nebeský Monteverdi Collegia 1704

Některé koncerty přijdou k člověku nenápadně, jakoby mimochodem a zastihnou ho zcela bez přípravy. Totéž se přihodilo i mně. Jako náhodný posluchač koncertu chvalně známého Collegia 1704, kde zazněly Mariánské nešpory Claudia Monteverdiho, stala jsem se přímým účastníkem večera tak mimořádného, že se na dlouho stane jedním z mých nejhlubších a nejsilnějších hudebních zážitků. Vše se přihodilo 24. 10. (a totéž, ve stejné intenzitě, se opakovalo i 25. 10.) ve Dvořákově síni Rudolfina.

Monteverdiho dílo Vespro della Beata Vergine z roku 1610 je dílem vizionářským, a proto ne snadno uchopitelným. Snoubí se v něm vrcholná polyfonie s počátky barokního stylu, to první v podobě dokonalého mistrovství, to druhé v podobě velmi sugestivního hledání a objevování nových cest. A přesně tak jej pojal dirigent a umělecký vedoucí souboru Václav Luks, jemuž se podařilo přenést posluchače v čase i prostoru do Itálie 17. století, podařilo se mu zároveň uskutečnit ve Dvořákově síni skutečné, nefalšované nešpory a za třetí vynést hudebníky i publikum do prostoru, kde vládne jen jedna, chtělo by se říci ta pravá, hudba, ne však jeden hudební styl. Jako asi málokdy, jestli vůbec kdy, před tím zde vyvstal fakt, že Monteverdimu se podařilo napojit se na životodárné zřídlo, které skrze skladatelovo nadání a znalosti proudí hudbou všemi směry. Tím jsme se ocitli v jakémsi pomyslném hudebním vesmíru, kde nezáleží na čase nebo místu, kdy hudba vznikla, kdy je jedno, jestli zní Bachova genialita, jazzová improvizace nebo sólo na elektrickou kytaru, protože tvůrce vychází z toho pravého zdroje. Na navození této těžko popsatelné atmosféry se toho večera podílelo i vnímavé a nadmíru soustředěné publikum, v němž se to pochopitelně hemžilo mnoha lidmi z hudební branže. Velká část nešpor tak zazněla v tichu snad větším, než bývá někdy v kostele. Kostel jako by přišel za námi, nebo spíše to, co dělá kostel kostelem, co v něm mnozí hledají a snad i nacházejí.

Monteverdi stvořil Mariánské nešpory o délce 90 minut asi pro dvorní kapli v Mantově. Hudební skladba odpovídá pořadí církevní modlitby hodinek (oficium divinum), která se skládá z úvodu, pěti žalmů, krátkého čtení, hymnu, novozákonního Magnificat a řady závěrečných modliteb. Václav Luks svěřil dirigování gregoriánského chorálu zpěvačce a muzikoložce Barboře Kabátkové, jež je zároveň vedoucí dámského vokálního souboru Tiburtina. Ostatně, některé členky jejího ansámblu na koncertě také zpívaly, jmenovitě výborná mezzosopranistka Marta Fadljevičová, altistky Daniela Čermáková a Kamila Mazalová s nevšední barvou hlasu. Z hudebního projevu Kabátkové čiší, myslím, vždy na jednu strana rozhodnost a pevná ruka, na straně druhé pohoda, klid a jemnost. Dámské chorální vstupy opravdu dodávaly celému večeru něhu a světlo. Těžko říci, koho ze sólistů chválit víc. Nezklamal barytonista (zde bas) Tomáš Král se svým procítěným, srdečným projevem a stále zdravou barvou hlasu, vynikající byli tenoristé Alessio Tosi a David Hernández, alt Jana Mikuška barevně dokresloval mozaiku ženských hlasů.

Václav Luks si s hlasy a jejich rozmístěním vyloženě vyhrál. Přeskupoval podle své zvukové představy sólisty na pódiu, echa zněla z balkonu, tedy pomyslného kůru, v duchovním koncertu Duo seraphim vynikl text, v němž dva serafové oslavují Trojici, i díky trojúhelníkovitému rozmístění zpěváků (Václav Čížek, Alessio Tosi, David Hernández). Podařilo se mu i „zkrotit“ výrazné hlasy sopranistek Céline Scheen a Emanuely Galli tak, že v unisonu s ostatními zněly plasticky a nevyčníval tu skutečně nikdo. Samotný dirigent, u něhož jsme při dirigování zvyklí na velký entuziasmus, byl tentokrát umírněný, až usebraný.

Instrumentální soubor tvoří v této skladbě šest smyčců, tři cinky, tři pozouny, dvě loutny, harfa a varhany. Na tomto koncertě bylo obsazení o něco křehčí: dvoje housle (Helena Zemanová, Jana Anýžová), viola da gamba (Hana Fleková), kontrabas (Luděk Braný), theorba (Jan Krejča), varhany (Pablo Kornfeld), harfa (Johanna Seitz), dulcian (György Farkas), pozouny (Aurélien Honoré, Fréderic Lucchi, Jean-Noël Gamet) a cinky (Judith Pacquier, Richard Šeda, Tímea Nagy). Jejich provedení bylo neméně oddané a pokorné, navíc šlo o skvělou příležitost slyšet nástroje, jejichž zvuk běžně neuslyšíme, zvláště dulcian a cinky. Jejich jemné tony podpíraly zpěv s mistrovskou lehkostí. Mimochodem, náš vynikající cinkenista Richard Šeda tu hrál vedle své učitelky Judith Pacquier a podle Luksova plánu spolu tito dva vedli „echo“ rozhovor, kdy jeden stál za polozavřenými dveřmi podia a druhý na pódiu. Nechybělo ani decentní osvětlení (Pavla Beranová), které podtrhlo sakrální vyznění celého díla. Mohlo by se zdát, že skladba se kvůli celké zvukové dramaturgii posunula poněkud nepatřičně do teatrální polohy, ale opak byl pravdou. Stejně jako mše nebo v tomto případě modlitba hodinek, které v sobě jakési prvky divadla nesou, nepřestávají ale být při citlivém vedení záležitostí veskrze duchovní.

Co k tomu dodat. Snad jen, že hledat na tomto večeru chyby (kdy a kde povolilo ladění nebo došlo k jiné mikroskopické chybičce) bylo by stejně pošetilé jako hledat tiskové chyby v Bibli. Atmosféra byla nabíjející, výkon všech, pod brilantní patronací Václava Lukse, bez přehánění dechberoucí. Nezbývá než k tomuto divu gratulovat a hluboce před ním smeknout. Václav Luks měrou vrchovatou potvrdil své kvality a hudební prozíravost. A já jsem si připadala, jako bych se zhluboka napila té nejčistší a nejlahodnější vody z lesní studánky.