Výroční koncert Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách. Když je Dvořák fresh i old school

dubna 08, 2023

Výroční koncert Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách. Když je Dvořák fresh i old school

31. března roku 1810 založil spolek pražské hudbymilovné šlechty Jednotu pro zvelebení hudby v Čechách, jež pak více než 100 let financovala a řídila Pražskou konzervatoř až do jejího zestátnění v roce 1918. Jejím prvním předsedou byl Jan hrabě Nostitz. Svou činnost obnovila Jednota na jaře roku 2010 a přesně v den 200. výročí od svého založení uspořádala ve Dvořákově síni Rudolfina slavnostní koncert. V současnosti je předsedkyní Jednoty hraběnka Adrienne von Korff-Kerssenbrock, která spolu s místopředsedou Ladislavem Horákem uvedla 30. března v Koncertním sále Pražské konzervatoře letošní výroční vystoupení.

hraběnka Adrienne von Korff-Kerssenbrock, Ladislav Horák © Karel Brix

Na první pohled bylo zřejmé, že nejde o běžný koncert – sál se téměř celý zaplnil a ve vzduchu bylo cítit soustředění. V průběhu koncertu se nekašlalo ani znuděně nepoposedávalo… Symfonický orchestr Pražské konzervatoře řídil v první polovině večera dirigent Tadeáš Tulach (*2001), jako sólistka se v Koncertu pro klarinet a orchestr č. 1 f moll op. 73 Carla Marii von Webera představila Natálie Hrdová (*2002). V obou případech se jednalo o absolventský výkon.

Začalo se svižně Dvořákovým Karnevalem op. 92 B169, v němž byla patrná výborná souhra, elán a propracovanost. Weberův koncert potvrdil, že tu máme talenty, na něž můžeme být hrdí. Tadeáš Tulach disponuje díky vedení Miriam Němcové, Jakuba Zichy a Jaroslava Brycha dobře postavenou technikou, jeho gesta jsou zřetelná i hezká na pohled, dokáže si poradit jak s orchestrální skladbou, tak sólovým koncertem, ohlídat vše, co je třeba a vystihnout smysl skladby. Jeho Dvořák měl energii, Weber grácii a lehkost. Je znát, že má tento dirigent zkušenosti: vede smíšený pěvecký sbor a komorní orchestr Melos, spolupracuje s Českou filharmonií při režii obrazových záznamů, řídí Symfonický orchestr Uměleckého sdružení ČVUT a je také asistentem sbormistra opery Libereckého divadla F. X. Šaldy. Profesních podnětů má tedy dost a bude jistě stát za to sledovat, jak a kam se bude dál vyvíjet. Troufám si říct, že se orchestrům pod jeho vedením dobře hraje.

Klarinetistka Natálie Hrdová studuje u Milana Poláka na Pražské konzervatoři a na JAMU, kde pracuje zároveň pod vedením Víta Spilky. Může se pochlubit řadou soutěžních úspěchů, z poslední doby je to vítězství v mezinárodní soutěži OPUS 2022 v Krakově, čestné uznání v Silverstein Clarinet Contest v Denveru a 2. cena v Medici International Music Competition, jež sídlí v Londýně, a probíhá online. Letos v únoru vystoupila sólově s PKF – Prague Philharmonia.

Výkonem na svém absolventském vystoupení Natálie dokázala, že je výčet jejích úspěchů zasloužený. Třetí věta Weberova koncertu měla v brilanci opravdu grády, osobně bych ale vyzdvihla zejména krásu tónu a práci s dechem v pomalé větě, jež byla skutečně líbezná. Natálie patří k těm hráčům, kteří do svého výkonu dávají doslova celé tělo, pro někoho může být míra jejích pohybových kreací příliš, ale jsou muzikanti, kteří se bez výrazného vnějšího projevu zkrátka neobejdou. Zatím se nezdá, že by to na výkon sólistky mělo negativní dopad. I tady se jistě můžeme těšit na slibně se vyvíjející kariéru.

Symfonický orchestr Pražské konzervatoře se toho večera projevil jako vynikající těleso. Bylo znát, že se studenti snaží nejen dobře prezentovat jako celek, ale také chtějí podpořit své spolužáky. To se ještě znásobilo, když si k dirigentskému pultu stoupla Miriam Němcová, která stojí v čele orchestru přes 27 let a skoro 30 let je na Pražské konzervatoři vedoucí oddělení dirigování. Přála bych každému zažít vzájemnou chemii a vřelost, jež z dirigentky a jejího souboru čišely. Co víc si přát ve skladbě, jakou je Dvořákova Novosvětská, navíc v pojetí, kde každý tón měl svou váhu a tempa byla zvolena tak, aby posluchač o nic nepřišel. Navzdory dnes módnímu interpretačnímu trendu vyhrotit vše do extrémů, aby se dosáhlo jistého efektu. Ukázalo se, že svěží dech může přijít také jinou cestou. Slyšeli jsme Dvořáka rozbouřeného, temperamentního, tanečního, rozezpívaného. Fráze v Largu byly vedeny v tak úžasných nuancích, že jsem ho poslouchala dychtivě, jako by to bylo téměř poprvé.

Od prvních houslí zářili koncertní mistr Kristián Mráček a Filip Kubita, u violoncella Petr Hamerský, na anglický roh Kristýna Janovská, od lesního rohu Jan Vobořil jr. Johanna Pastorová ovládala perkuse nonšalantně a s takovou chutí, že to chvílemi vypadalo, jako by před ní neležela partitura se jménem Antonín Dvořák, nýbrž Herbie Hancock… a kolikrát zažijeme při koncertě okamžik, kdy se na hráče po zdařilém sólu otočí jeho kolega, usměje se a v očích mu čteme upřímné: „To se ti povedlo“...

Novosvětská, jak ji zahrál Symfonický orchestr Pražské konzervatoře, by si zasloužila více provedení, natočit, vyvézt do zahraničí, všichni zúčastnění studenti od svých pedagogů co největší podporu, protože to byla přehlídka velkých talentů, oddanosti, poctivé práce a srdečnosti.