Cecilská hudební jednota. Seriál - 1. díl
 |
| Cecilská hudební jednota v r. 1933 © archiv CHJ |
Předchůdci
Skupina takové pevnosti, košatosti
a síly by jen stěží vyrostla, nebýt dlouhých kořenů, jež představovala činnost
místního literátského bratrstva. V Ústí nad Orlicí máme působení této formace
vzdělaných měšťanů (v českých zemích provozovali literáti jednohlasou i
vícehlasou chrámovou vokální hudbu zejména v 15. a 16. století) doloženo
díky rukopisnému graduálu z r. 1588, v němž jsou zpěvy zapsané v češtině.
Původně byli ústečtí literáti utrakvisté, kteří v návaznosti na učení Jana Husa
prosazovali přijímání eucharistie podobojí. Po třicetileté válce byli nuceni přeměnit se na skupinu výhradně katolickou
(proto byly v graduálu záměrně poškozeny např. zpěvy o Janu Husovi). Patřil
k nim jak ředitel kůru, což byl vždy správce (rektor) místní školy, tak
varhaník (v Ústí minimálně od r. 1613). Souběžně s hudbou vokální se zde postupně rozvíjela také hudba instrumentální, jež v souladu s dobovou
tradicí pronikala do bohoslužeb, až se stala jejich samozřejmou součástí. Zpočátku
se o ni pravděpodobně zčásti starali též literáti, později už šlo o dvě zcela
samostatné skupiny. Přesnější představu máme z poloviny 18. století, kdy přišel
do farnosti kněz, posléze první děkan ústeckého kostela, Jan Leopold
Mosbender (1693–1776).
Tento obdivuhodně výkonný muž
nejenže inicioval stavbu nového kostela či umístění sochy Panny Marie na
náměstí, ale také v roce 1747 zcela reorganizoval literátský kůr a dal mu nové
jméno: Bratrstvo neposkvrněného početí Panny Marie. Upravil a doplnil pravidla
fungování chrámové hudby, jejichž součástí se nově stala mimo jiné povinnost
konzultovat s knězem vždy dopředu, co se bude při bohoslužbách zpívat, aby
to bylo dostatečně katolické, vyžadoval též, aby zpěváci při bohoslužbách
neodcházeli z kůru, chodili pravidelně ke zpovědi apod. Ať už nám tyto
požadavky znějí dnes jakkoli nezvykle, počet aktivních i pasivních členů
Bratrstva vzrůstal. Přesto už tehdy stáli literáti na vedlejší koleji. Při
hlavních bohoslužbách zněla vokálně-instrumentální hudba, tedy figurální mše,
literáti zpívali pouze roráty (adventní zpěvy). A právě ti, kdo realizovali
nedělní figurální mše, se stali přímými předchůdci Cecilské hudební jednoty.
Přibližně od roku 1745 si říkali Muzická společnost nebo Chor hudební,
organizačně šlo o volné sdružení hudbymilovných měšťanů bez pevně stanovených
pravidel. Byli zcela nezávislí na literátech – na bohoslužebný provoz byli
najímáni - a zřejmě disponovali vlastním instrumentářem. Úplné, řekněme
fyzické, rozdělení kůru nastalo ve chvíli, kdy se literáti natrvalo přesunuli
do kostelních „literátských“ lavic v dolním chrámovém prostoru. (Literáti
pokračovali v tradici zpívání rorátů a pašijí pravděpodobně až do začátku
80. let 20. století.)
Ještě před samotným vznikem Cecilské hudební jednoty, konkrétně v 70. letech
18. století, čekaly ústecký chrám další změny. Realizovala se stavba
nového kostela včetně stavby nových varhan, přicházel čas vlády císaře Josefa II. a jeho reforem. Pro kostelní kůry se stal v roce 1784 zásadním zákaz instrumentální hudby (vyjma nedělí a velkých svátků) a rok poté zrušení literátských bratrstev spolu se zabavením jejich majetku
prostřednictvím likvidačních komisí. Ústečtí literáti svůj majetek zatajili, dokonce vyřízli konkrétní stránky
z účetní knihy. Riskantní krok jim vyšel a mohli fungovat dál. Stejně se dělo
také s instrumentální hudbou, která se na ústeckém kůru pravděpodobně prováděla
i nadále. Přežila sice reformy, ale málem podle dobových svědectví nepřežila rozbroje mezi hudebníky. Právě ty se paradoxně staly jednou z příčin
vzniku Cecilské hudební jednoty.
 |
|
Zápis
z první kroniky CHJ od prvního staršího Vojtěcha
Stehna © archiv CHJ
|
Hudební
spolky a vznik Cecilské hudební jednoty
Nevíme, kdy přesně začalo několik osobností v Ústí nad Orlicí uvažovat o
založení hudebního spolku. Snad někdy koncem 18. století, v době, kdy v Evropě
docházelo k postupné emancipaci měšťanské vrstvy, rozpouštěly se šlechtické
kapely, hudba zněla i mimo uzavřenou společnost (opera žila vlastním divadelním
životem) a její provozovatelé-interpreti byli svým způsobem nuceni hledat nové
možnosti zajištění. Tehdy začaly často ve spolupráci s aristokracií vznikat spolky iniciované měšťany, jejichž cílem bylo konat pravidelné koncerty a mnohdy zároveň
plnit dobročinný účel. Nezanedbatelnou roli v tom sehrála značná popularita oratorií nevázaných na liturgii, především Haydnova Stvoření a Ročních
dob. Napomohla totiž něčemu, co se nám dnes zdá zcela samozřejmé a co bylo
pro posluchače 18. století zcela: opakování staršího díla při dalších
koncertech.
Důkazem výše řečeného je vznik
Tonkünstler-Societät (1771), nejstaršího koncertního spolku ve Vídni, jenž
sloužil zároveň jako penzijní fond pro příbuzné zemřelých členů. Shodou
okolností jej založil Florian Leopold Gassman, rodák z Mostu. (Mimochodem,
Gassmanovým žákem a nástupcem se stal Antonio Salieri.) Náplní jejich koncertů
byla zejména právě Haydnova oratoria. Podle vídeňského vzoru vznikaly i další
společnosti, např. v Berlíně (1801) a v Petrohradu (1802), hudební akademie
byly zakládány přibližně od poloviny 18. st. mimo jiné v Innsbrucku, Štýrském Hradci.
České země se mohou pyšnit vznikem pražské Hudební akademie již roku 1713, ta
však fungovala pouze čtyři roky. O více než třicet let později víme o zmiňované
Muzické společnosti v Ústí nad Orlicí, v roce 1771 bylo pod záštitou biskupa
ustanoveno Collegium musicum v Olomouci. Pro české země bylo typické, že hlavní
koncertní život byl ještě velmi dlouho úzce spjat s kostelními kůry.
V roce 1803 byla v Praze podle vídeňského vzoru založena Jednota umělců
hudebních ku podpoře vdov a sirotků (Tonkünstler Wittwen-und-Waisen Societät),
tzv. Societa. Jejím protektorem byl Jan Václav hrabě Špork a jejími členy
se směli stát pouze profesionální hudebníci (ostatní mohli být čestnými nebo
přispívajícími členy). Nepřekvapí nás, že na programech prvních koncertů
byla Haydnova oratoria. O pár měsíců později, v den svátku sv. Cecilie 22. 11.
1803 se ve škole v Ústí nad Orlicí konala schůze, jíž se zúčastnila místní inteligence. Byla při ní založena Cecilská hudební jednota (CHJ), a to
za účelem zvýšení úrovně provádění chrámové hudby v místním kostele. Iniciátory
tohoto setkání byli: Jan Zizius (měšťan, pernikář, varhaník, bývalý člen
literátského bratrstva), Jan Jahoda nejst. (rekvalifikovaný učitel a ředitel kůru, původně soukeník) a Jan Stehno (měšťan, soukeník, podle
dobových zpráv nejlepší houslista ve městě). Ten den byly také přijaty stanovy
Jednoty, jež zřejmě sepsal učitel Jahoda. Vážnost a významnost dodávala
schůzi přítomnost prvního magistrátního rady Václava Kozla, který setkání
řídil a byl zvolen komisařem spolku (Ústí bylo od r. 1795 svobodným
městem s vlastní samosprávou, pod patronací knížete Aloise z Lichtenštejna).
Stanovy byly bez výhrad přijaty, do CHJ ten den vstoupilo 29 mužů - bývalých
členů Muzické společnosti -, k nimž se přidali další čtyři uchazeči. Členem se
mohl stát kdokoli, kdo se prokázal hudebními dovednostmi, zejména hrou na
hudební nástroj. Ženy sice na kůru i dalších koncertech vystupovaly, ale do
spolku vstoupit nesměly, a to až do roku 1972. Kromě aktivních členů byli v
jednotě i členové pasivní, pouze přispívající, a nechyběli samozřejmě ani
členové čestní. Ve vedení CHJ stál komisař – finanční ředitel - se dvěma
staršími (tyto funkce měla vídeňská Societa i ústecké literátské Bratrstvo),
dále zde byl účetní, písař a tzv. mládek (pomocník), jímž se automaticky stal
na určitou dobu každý nový člen. Jednota si kladla za povinnost připravit
každoročně oslavu svátku sv. Cecilie, zajistit zádušní mši za každého zemřelého
člena, podle možností obdarovat v den cecilského svátku vdovy a sirotky po
zemřelých členech, výslovně zakazovala pozdní příchody na bohoslužby, projevy
neúcty k vedení a také roztržky či hádky - to vše pod hrozbou pokut.
První úspěchy
Zpočátku se CHJ věnovala výhradně vokálně-instrumentální chrámové hudbě. Navzdory tomu, že úroveň hudebníků byla velmi slušná, na první veřejný koncert si spolek troufl až po deseti letech trvání. Vystoupení se konalo v domě jednoho z místních mecenášů, lékárníka Jana Andresa, hrálo se Haydnovo oratorium Stvoření. Vystoupení řídil čestný člen Karl Pitsch (1786–1858), varhaník, pianista a skladatel, který se později stal v Praze varhaníkem v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně a ředitelem varhanické školy. Koncert měl takový úspěch, že se členská základna Jednoty v roce 1828 rozšířila na 52 mužů a prestiž spolku začala stoupat. To už se pohybujeme v době, kdy se evropský hudební život profesionalizoval prostřednictvím škol a dalších institucí (Pražská konzervatoř zahájila svou činnost r. 1811) a kdy se mnohé národy Habsburské monarchie včetně Čechů snažily emancipovat. V Ústí patřil k národním buditelům např. jeden z komisařů Jednoty Jan Alois Sudiprav Rettig, jehož manželka Magdalena Dobromila zde vedla českou knihovnu a proslavila se jako autorka nejznámější české kuchařské knihy. České národní obrození vrcholilo kolem poloviny 19. st., kdy CHJ provedla Haydnovy Roční doby (1842) a začala expandovat - její členové založili několik komorních sdružení a roku 1862 mužský pěvecký spolek Lumír, zaměřený na světskou obrozeneckou vokální hudbu (zanikl kolem r. 1869).
První společné vystoupení Lumíru s CHJ se uskutečnilo v rámci dobročinného koncertu v srpnu téhož roku. Zazněla při něm krom jiného první česká symfonická báseň Táborita op. 60 s violovým sólem a obligátním mužským sborem Aloise Hniličky (1826–1909), jehož otec František působil na ústeckém kůru jako ředitel a varhaník - oba byli samozřejmě členy Jednoty. Tento nadaný a značně aktivní hudebník prošel v dětství stejně jako mnoho jeho vrstevníků školením v augustiniánském klášteře v Brně, po mutaci se vrátil zpět do Ústí, kde se učil u otce hře na varhany. Posléze vystudoval pražskou varhanickou školu a absolvoval učitelský kurz. Zkomponoval pro Jednotu mnoho chrámových skladeb, např. roku 1851 bylo v Ústí premiérováno jeho oratorium Ztracený ráj v českém překladu podle Miltonovy předlohy. (Na témže koncertě se představil také mladičký houslista Antonín Bennewitz, rodák z nedaleké obce Přívrat, později významný ředitel Pražské konzervatoře.) Dodejme, že Alois Hnilička obdržel také zvláštní cenu za kantátu k založení pražského Národního divadla a znal se s Antonínem Dvořákem, jemuž věnoval svůj Smyčcový kvintet c moll op. 126. V Ústí však nenašel odpovídající pracovní uplatnění a přesídlil za varhanickým postem do Chrudimi, kde stál u zrodu dodnes aktivního pěveckého sboru Slavoj.
Na vrcholu
Vrcholné období zažila Jednota v 60. - 80. letech 19. století. (Nepochybně tomu napomohlo uvolnění ve společnosti po vydání Říjnového diplomu r. 1860, v němž se císař František Josef I. zřekl absolutismu a přislíbil vznik nové ústavy.) Tehdy Ústí nad Orlicí žilo hudbou jako asi nikdy předtím, ani potom. Pomineme-li zmíněné společenské a politické okolnosti, dalším pozitivním faktorem pro rozvoj spolku byly pravidelné obchodní cesty ústeckých řemeslníků především do Vídně, kde se mohli seznámit s místním hudebním provozem, a migrace některých ústeckých osobností mimo město. Díky tomu byl navázán kontakt s významnou postavou vídeňského kulturního života Johannem Ritterem von Lucam (1807–1879). Už roku 1841 se stal čestným členem CHJ a kromě několika pochvalných dopisů poslal roku 1842 ústeckému spolku alegorický obraz s Haydnovou podobiznou a výjevy ze Stvoření (obraz je dodnes součástí archivu CHJ). Další čestný člen Jednoty - a rodák z Ústí - Jan Fortunát Khunt vstoupil v Praze do benediktinského kláštera a půjčoval Jednotě z místního či strahovského premonstrátského archivu notový materiál k opisování, případně noty Jednotě zakoupil a daroval.
Repertoár a oslavy sv. Cecílie
Jaká hudba se tehdy na kůru hrála? Byly to především duchovní skladby Mozarta, Josepha Haydna, Beethovena, Hummela, kompozice českého hudebníka a pedagoga Václava Jana Křtitele Tomáška, Václava Jindřicha Veita, samozřejmou součástí repertoáru veřejných koncertů se postupně staly skladby Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Hojně se hrála díla aktivních či čestných členů Jednoty: zmiňovaného A. Hniličky, kněze, houslisty a skladatele Josefa Stehna (1778–1835), jehož otec Jan patřil k zakladatelům spolku, houslisty a právníka Josefa Sýkory ml. (1804–1838), varhaníka a pedagoga Josefa Cyrila Sychry (1859–1935), který působil v Mladé Boleslavi a ve své době byl považován za nejlepšího žijícího církevního skladatele v Čechách. Dnes jsou tito autoři téměř zapomenutí, mnohé jejich skladby nebyly dosud otištěny a čekají v archivech na své znovuobjevení.
Velký zásah do bohoslužebného provozu představovala ceciliánská reforma (s Cecilskou hudební jednotou ji pojí pouze pojmenování po sv. Cecilii), která do Čech pronikla kolem roku 1874 a našla svou platformu v časopise Cyril. Ve snaze okleštit a „očistit“ chrámovou hudbu prosazovali zastánci reformy návrat k renesanční polyfonii a gregoriánskému chorálu. Shodou okolností se první česká cyrilská slavnost konala právě v Ústí nad Orlicí. Nenechme se však mýlit, reforma tu našla odezvu jen zčásti. Zpočátku sice způsobila ve spolku rozkol (většina členů cyrilskou slavnost bojkotovala), nakonec ale hudebníci dospěli ke kompromisu: doba adventní a postní bude patřit pouze gregoriánskému chorálu a skladatelům doporučovaným reformou (Claudio Casciolini, Palestrina, Franz Xaver Witt), k nimž byli přidáni čeští cecilianští autoři Josef Förster, František Zdeněk Skuherský a J. C. Sychra. Při ostatních příležitostech se hrála vokálně-instrumentální díla dle dřívějších zvyklostí.
Hlavní událostí Cecilské hudební jednoty byl svátek sv. Cecilie, jenž v průběhu let vykrystalizoval v mohutnou třídenní oslavu. O jejím průběhu máme přesnou představu díky zápisům ve spolkové pamětní knize. Slavnost začala v předvečer svátku sv. Cecilie na náměstí u sochy P. Marie, kde se hrály slavnostní intrády či předehry, poté šli hudebníci do místního hostince, kde pronášeli proslovy, přijímali nové členy, hráli komorní hudbu a společně večeřeli. Následující den ráno se konala slavnostní mše, po níž následoval společný oběd a opět se muzicírovalo (např. předehry, sbory z Haydnových oratorií), k večeru se k oslavám připojily i dámy a tančilo se. Třetí den byl věnován kontrole účetnictví, vybíraly se příspěvky a ještě se společně hrálo a zpívalo. Obzvlášť pečlivě byly vybírány skladby při výročních oslavách. V roce 1903 zněla pouze díla ústeckých rodáků: Františka Pecháčka, Leopolda Jansy, Aloise Hniličky, Václava Felixe Skopa, Josefa Cyrila Sychry, Františka Špindlera a nejslavnějšího ústeckého hudebníka, houslového virtuosa Jaroslava Kociana (1883–1950), který vystoupení dirigoval. Celé akci předcházela intenzivní propagace v tisku (zprávy o přípravách vycházely každých 10–14 dnů); v srpnu se konaly tři totožné koncerty (pro místní, přespolní a chudší publikum), oslavy byly ukončeny až koncem listopadu. Cecilská hudební jednota měla tehdy celkem 118 členů, z toho 64 aktivních, archiv obsahoval téměř 1400 skladeb od 294 skladatelů. Při této příležitosti byly také vydány Paměti Cecilské hudební jednoty v Ústí nad Orlicí od člena CHJ Josefa Zábrodského, mimořádně obsažná kniha, která dodnes slouží badatelům jako cenný pramen.
Text byl původně určen zahraničním čtenářům, zde ho publikuji v mírné úpravě s laskavým svolením časopisu Czech Music Quaterly 4/2014.
