Cecilská hudební jednota
![]() |
Cecilská hudební jednota v r. 1953 (c)archiv CHJ |
Ústí nad Orlicí je zdánlivě
nenápadné městečko. Po staletí bylo nerozlučně spjaté
s tkalcovskou a soukenickou výrobou, v 19. století se mu v Čechách dokonce
říkalo "Manchester východu.“ Dnes již sice v této tradici nepokračuje, zato
si ale udržuje kontinuitu hudební. K té nepochybně patří Cecilská hudební
jednota, jeden z nejstarších hudebních spolků v Čechách. Sehrál
významnou úlohu v hudebním rozvoji celého regionu, přežil války, reformy i
komunistickou totalitu a trvá dodnes. Více než 200 let.
Předchůdci
Ještě před samotným vznikem Cecilské hudební jednoty, konkrétně v 70. letech 18. století, čekaly ústecký chrám další změny. Jednak se realizovala stavba nového kostela - včetně stavby nových varhan -, jednak přicházel čas vlády osvícenského císaře Josefa II. a jeho reforem. Pro kostelní kůry se stal zásadním zákaz instrumentální hudby r. 1784 (vyjma nedělí a velkých svátků) a zrušení literátských bratrstev r. 1785 včetně zabavení jejich majetku prostřednictvím likvidačních komisí. Taková byla nařízení, ovšem praxe byla jiná. Ústečtí literáti svůj majetek zatajili, dokonce vyřízli příslušné stránky z účetní knihy. Riskantní krok jim vyšel a mohli fungovat dál. Stejně se dělo také s instrumentální hudbou, která se na ústeckém kůru pravděpodobně prováděla i nadále. Přežila sice reformy, ale málem - podle dobových svědectví - nepřežila rozbroje mezi hudebníky. Právě ty se staly jedním z příčin vzniku Cecilské hudební jednoty.
Zápis
z první kroniky CHJ od prvního staršího Vojtěcha
Stehna (c) archiv CHJ
|
Nevíme, kdy přesně začalo několik osobností v Ústí nad Orlicí uvažovat o založení hudebního spolku. Snad někdy koncem 18. století, v době, kdy v Evropě docházelo k postupné emancipaci měšťanské vrstvy, rozpouštěly se šlechtické kapely, hudba zněla i mimo uzavřenou společnost (opera žila vlastním divadelním životem) a její provozovatelé-interpreti byli svým způsobem nuceni hledat nové možnosti zajištění. Tehdy začaly vznikat spolky iniciované měšťany (často ve spolupráci se šlechtou), jejichž cílem bylo konat pravidelné koncerty a často zároveň plnit dobročinný účel. Svou nezanedbatelnou roli v tom sehrála také obrovská popularita oratorií nevázaných na liturgii, především Haydnova Stvoření a Ročních dob. Napomohla totiž něčemu, co se nám dnes zdá zcela samozřejmé a co bylo pro posluchače 18. století naprosto nové: opakování staršího díla při dalších koncertech.
V roce 1803 byla v Praze podle vídeňského vzoru založena Jednota umělců hudebních ku podpoře vdov a sirotků (Tonkünstler Wittwen-und-Waisen Societät), tzv. Societa. Jejím protektorem byl hrabě Johann Wenzel Sporck a jejími členy se směli stát pouze profesionální hudebníci (ostatní mohli být čestnými nebo přispívajícími členy). Nepřekvapí nás, že na programech jejich prvních koncertů byla Haydnova oratoria. O pár měsíců později, v den svátku sv. Cecilie 22. 11. 1803 se ve škole v Ústí nad Orlicí konala schůze, jíž se zúčastnila místní hudební inteligence. Byla při ní založena Cecilská hudební jednota (CHJ), a to za účelem zvýšení úrovně provádění chrámové hudby v místním kostele. Iniciátory tohoto setkání byli: Jan Zizius (měšťan, pernikář, varhaník, bývalý člen literátského bratrstva), Jan Jahoda nejst. (původně soukeník, nyní již rekvalifikovaný učitel a ředitel kůru) a Jan Stehno (měšťan, soukeník, podle dobových zpráv nejlepší houslista ve městě). Ten den byly také přijaty stanovy Jednoty, které zřejmě sepsal učitel Jahoda. Vážnost a významnost dodávala schůzi přítomnost prvního magistrátního rady Václava Kozla, který toto setkání řídil a který byl zvolen komisařem spolku (Ústí bylo od r. 1795 svobodným městem s vlastní samosprávou, pod patronací knížete Aloise z Lichtenštejna). Stanovy byly bez výhrad přijaty, do CHJ ten den vstoupilo 29 mužů - bývalých členů Muzické společnosti -, k nimž se přidali další čtyři uchazeči. Členem se mohl stát kdokoli, kdo se prokázal hudebními dovednostmi, zejména hrou na hudební nástroj. Ženy sice na kůru i dalších koncertech vystupovaly, ale do spolku vstoupit nesměly, a to až do r. 1972. Kromě aktivních členů byli v jednotě i členové pasivní, pouze přispívající, a nechyběli samozřejmě ani členové čestní. Ve vedení CHJ stál komisař – finanční ředitel - se dvěma staršími (tyto funkce měla vídeňská Societa i ústecké literátské Bratrstvo), dále zde byl účetní, písař a tzv. mládek (pomocník), jímž se automaticky stal na určitou dobu každý nový člen. Jednota si kladla za povinnost připravit každoročně oslavu svátku sv. Cecilie, zajistit zádušní mši za každého zemřelého člena, podle možností obdarovat v den cecilského svátku vdovy a sirotky po zemřelých členech, výslovně zakazovala pozdní příchody na bohoslužby, projevy neúcty k vedení a také roztržky či hádky - to vše pod hrozbou pokut.
První úspěchy
Zpočátku
se CHJ věnovala výhradně vokálně-instrumentální chrámové hudbě, v domácnostech
se hrály komorní skladby. Na větší veřejný koncert si ještě spolek netroufal,
přestože úroveň hudebníků byla asi velmi slušná. Trvalo deset let, než CHJ
zorganizovala první veřejnou produkci. Konala se v domě jednoho z místních
mecenášů, lékárníka Jana Andresa, hrálo se Haydnovo oratorium Stvoření.
Vystoupení řídil čestný člen Karl Pitsch, varhaník, pianista a skladatel, který
se později stal v Praze varhaníkem v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně a
ředitelem varhanické školy. Koncert měl takový úspěch, že se členská základna
Jednoty v roce 1828 rozšířila na 52 mužů a prestiž spolku začala pomalu
stoupat. To už se pohybujeme v době, kdy se evropský hudební život
profesionalizoval prostřednictvím škol a dalších institucí (Pražská konzervatoř
zahájila svou činnost r. 1811) a kdy se mnohé národy Habsburské monarchie
včetně Čechů snažily emancipovat. V Ústí patřil k národním buditelům např.
jeden z komisařů Jednoty Jan Alois Sudiprav Rettig, jehož manželka Magdalena
Dobromila zde vedla českou knihovnu a proslavila se jako autorka nejznámější
české kuchařské knihy. České národní obrození vrcholilo kolem poloviny 19. st.,
kdy CHJ provedla Haydnovy Roční doby (1842) a začala expandovat - její
členové založili několik komorních sdružení a r. 1862 mužský pěvecký spolek
Lumír, zaměřený na světskou obrozeneckou vokální hudbu (zanikl kolem r. 1869).
První společné vystoupení Lumíru s CHJ se uskutečnilo v rámci dobročinného
koncertu v srpnu r. 1862. Zazněla při něm krom jiného první česká symfonická
báseň Táborita op. 60 s violovým sólem a obligátním mužským sborem od
skladatele Aloise Hniličky (1826-1909), jehož otec František působil na
ústeckém kůru jako ředitel a varhaník - oba byli samozřejmě členy Jednoty.
Tento nadaný a značně aktivní hudebník prošel v dětství stejně jako mnoho
jeho vrstevníků školením v augustiniánském klášteře v Brně, po mutaci se vrátil
zpět do Ústí, kde se učil u otce hře na varhany. Posléze vystudoval pražskou
varhanickou školu a absolvoval učitelský kurz. Zkomponoval pro Jednotu mnoho
chrámových skladeb, např. r. 1851 bylo v Ústí premiérováno jeho oratorium Ztracený
ráj v českém překladu podle Miltonovy předlohy (na témže koncertě se
představil také mladičký houslista Antonín Bennewitz, rodák z nedaleké obce
Přívrat, později významný ředitel Pražské konzervatoře). Dodejme, že A.
Hnilička obdržel také zvláštní cenu za kantátu k založení pražského Národního
divadla a znal se s Antonínem Dvořákem, jemuž věnoval svůj Smyčcový
kvintet c moll op. 126. Hnilička bohužel nenašel v Ústí odpovídající
pracovní uplatnění a přesídlil za varhanickým postem do Chrudimi, kde stál u
zrodu dodnes aktivního pěveckého sboru Slavoj.
Vrcholné období zažila Jednota v 60.-80. letech 19. století. (Nepochybně tomu napomohlo uvolnění ve společnosti po vydání Říjnového diplomu r. 1860, v němž se císař František Josef I. zřekl absolutismu a přislíbil vznik nové ústavy.) Tehdy Ústí nad Orlicí žilo hudbou jako asi nikdy předtím, ani potom. Pomineme-li zmíněné společenské a politické okolnosti, dalším pozitivním faktorem pro rozvoj spolku byly pravidelné obchodní cesty ústeckých řemeslníků především do Vídně, kde se mohli seznámit s místním hudebním provozem, a migrace některých ústeckých osobností mimo město. Díky tomu byl navázán kontakt s Johannem Ritterem von Lucam (1807-1879), významnou postavou vídeňského kulturního života. Stal se čestným členem CHJ už r. 1841 a kromě několika pochvalných dopisů poslal r. 1842 ústeckému spolku alegorický obraz s Haydnovou podobiznou a výjevy ze Stvoření (obraz je dodnes součástí archivu CHJ). Další čestný člen Jednoty - a rodák z Ústí - Jan Fortunát Khunt vstoupil v Praze do benediktinského kláštera a půjčoval Jednotě z místního či strahovského premonstrátského archivu notový materiál k opisování, případně noty Jednotě zakoupil a daroval.
A jaká hudba se tehdy na kůru hrála? Byly to především duchovní skladby W. A. Mozarta, J. Haydna, L. van Beethovena, J. N. Hummela, kompozice českého hudebníka a pedagoga Václava Jana Křtitele Tomáška (1774-1850), Václava Jindřicha Veita (1806-1864), samozřejmou součástí repertoáru veřejných koncertů se postupně staly skladby Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Hojně se hrála díla aktivních či čestných členů Jednoty: zmiňovaného A. Hniličky, kněze, houslisty a skladatele Josefa Stehna (1778-1835), jehož otec Jan patřil k zakladatelům spolku, houslisty a právníka Josefa Sýkory ml. (1804-1838), varhaníka a pedagoga Josefa Cyrila Sychry (1859-1935), který působil v Mladé Boleslavi a ve své době byl považován za nejlepšího žijícího církevního skladatele v Čechách. Dnes jsou i pro domácí publikum tito autoři téměř neznámí, mnohé jejich skladby nebyly dosud otištěny a čekají v archivech na své znovuobjevení.
Velký zásah do bohoslužebného provozu představovala ceciliánská reforma (s Cecilskou hudební jednotou ji pojí pouze pojmenování po sv. Cecilii), která do Čech pronikla kolem r. 1874 a našla svou platformu v časopise Cyril. Ve snaze okleštit a „očistit“ chrámovou hudbu prosazovali zastánci reformy návrat k renesanční polyfonii a gregoriánskému chorálu. Shodou okolností se první česká cyrilská slavnost konala právě v Ústí nad Orlicí. Nenechme se však mýlit, reforma tu našla odezvu jen zčásti. Zpočátku sice způsobila ve spolku rozkol (většina členů cyrilskou slavnost bojkotovala), nakonec ale hudebníci dospěli ke kompromisu: doba adventní a postní bude patřit pouze gregoriánskému chorálu a skladatelům doporučovaným reformou (Claudio Casciolini, G. P. da Palestrina, Franz Xaver Witt), k nimž byli přidáni čeští cecilianští autoři Josef Förster, František Zdeněk Skuherský a J. C. Sychra. Při ostatních příležitostech se hrála vokálně-instrumentální díla dle dřívějších zvyklostí.
Hlavní událostí Cecilské hudební jednoty byl svátek sv. Cecilie, jenž v průběhu let vykrystalizoval v mohutnou třídenní oslavu. O jejím průběhu máme přesnou představu díky zápisům ve spolkové pamětní knize. Slavnost začala v předvečer svátku sv. Cecilie na náměstí u sochy P. Marie, kde se hrály slavnostní intrády či předehry, poté šli hudebníci do místního hostince, kde pronášeli proslovy, přijímali nové členy, hráli komorní hudbu a společně povečeřeli. Následující den ráno se konala slavnostní mše, po níž následoval společný oběd a opět se muzicírovalo (např. předehry, sbory z Haydnových oratorií), k večeru se k oslavám připojily i dámy a tančilo se. Třetí den byl věnován kontrole účetnictví, vybíraly se příspěvky a ještě se společně hrálo a zpívalo. Obzvlášť pečlivě byly vybírány skladby při výročních oslavách, především r. 1903. Tehdy zněla pouze díla ústeckých rodáků: Františka Pecháčka, Leopolda Jansy, Aloise Hniličky, Václava Felixe Skopa, Josefa Cyrila Sychry, Františka Špindlera a nejslavnějšího ústeckého hudebníka, houslového virtuosa Jaroslava Kociana (1883-1950), který vystoupení dirigoval. Celé akci předcházela silná propagace v tisku (zprávy o přípravách vycházely každých 10-14 dnů); v srpnu se konaly tři totožné koncerty (pro místní, přespolní a chudší publikum), oslavy byly ukončeny až koncem listopadu. Cecilská hudební jednota měla tehdy celkem 118 členů, z toho 64 aktivních, archiv obsahoval téměř 1400 skladeb od 294 skladatelů. Při této příležitosti byly také vydány Paměti Cecilské hudební jednoty v Ústí nad Orlicí od člena CHJ Josefa Zábrodského, mimořádně obsažná kniha, která dodnes slouží badatelům jako cenný pramen.
![]() |
Cecilská hudební jednota v r. 1933 (c) archiv CHJ |
A právě zde, na prahu 20. století, se Cecilská hudební jednota začala zcela zásadně proměňovat. Svou roli zde sehrál zejména rozvoj továrního průmyslu a také klesající prestiž katolické církve. Z pohledu současníků bylo najednou na mimopracovní aktivity mnohem méně času, členská základna nerostla, zájem o spolek ochaboval. Nedostatek finančních prostředků způsobil zkrácení každoročních cecilských oslav na dva dny, zpřísnila se pravidla docházky a z nutnosti byla také zavedena povinnost zaplatit hudebníkům za hraní na pohřbech zemřelých členů. Oporou Jednoty byl v té době učitel, vášnivý divadelní ochotník a zastánce ceciliánské reformy Jan Mazánek (1851-1937), který inicioval vznik pěveckého spolku Lukes a obětavým opisováním výrazně rozmnožil notový archiv, dále varhaník a regenschori – a Mazánkův žák - Petr Kocian (1864-1931), který na kůru působil úctyhodných 40 let, a sluší se také zmínit historicky první ústeckou varhanici Annu Heranovou (1880-1927), která vedla ve městě klavírní školu.
![]() |
zleva:
Antonín Malátek, Jaromír Lahulek, Václav Boštík, Antonín Šimeček |
Od totality ke svoboděDruhé přerušení přišlo v únoru 1948 po komunistickém puči. Pro Československo to znamenalo konec demokracie, a to až do „sametové revoluce“ v listopadu 1989. Církve, zvláště katolická, byly komunistickou diktaturou de facto odsouzeny k zániku. Zpočátku byl postup nové moci brutální (vykonstruované procesy, tresty smrti, věznění, nucená izolace, zrušení katolického tisku, eliminace církevních škol atd.), po roce 1953 zvolila vláda taktiku mírnější, avšak o to zákeřnější: vyvíjení trvalého tlaku na jednotlivce. Kněží se stali státními zaměstnanci, směli pracovat pouze se souhlasem státu, který je neustále kontroloval pomocí nově zřízených úřadů, církevní život byl zcela vytlačen z veřejného prostoru a prezentován jako odumírající nepotřebná starožitnost. Cecilská hudební jednota přežila toto období jednak díky tomu, že se nikdy nestala spolkem v právním slova smyslu (nepotřebovala tedy od komunistů žádné „razítko“ pro další činnost), jednak díky děkanu Boštíkovi, který nad veškerým děním v kostele držel ochrannou ruku. Chrámový sbor, pokud fungoval za zdmi kostela, vedení města tolerovalo, potíže nastaly až u regenschoriho Antonína Šimečka, který byl zároveň ředitelem místní hudební školy. Vedl kůr částečně tajně, až nakonec v roce 1959 z existenčních důvodů rezignoval. Dva roky poté, překvapivě v době, kdy v Československu mírně povolily komunistické otěže, byl děkan Boštík zbaven státního souhlasu k vykonávání duchovní služby (na základě smyšleného obvinění ze špatně vedeného účetnictví). Jeho nástupce se o hudbu nezajímal a pro CHJ nastalo kritické období. I to však spolek přestál, prošel generační výměnou a začal se věnovat závěrům II. Vatikánského koncilu. Od roku 1972 směly být do spolku přijímány ženy. Další vzpruhu přinesl Jednotě opět nový duchovní. V roce 1978 přišel do farnosti třicetiletý kněz Josef Kajnek (dnes královéhradecký pomocný biskup), který byl jednoznačným zastáncem koncilních liturgických změn. V této souvislosti přivedl CHJ ke knězi a skladateli Josefu Olejníkovi (1914-2009), významnému autorovi české liturgické hudby a znalci gregoriánského chorálu. Spolupráce s touto osobností se stala pro další vývoj CHJ klíčovou. Rozvinula se především díky novému vedení, jež představovali manželé Oldřich a Marie Heylovi (Josef Kajnek přišel o státní souhlas v roce 1984). Houslista, violista a varhaník Oldřich Heyl (1952-2010) byl velkým propagátorem Olejníkových zpěvů, pracoval na aktivním zapojení věřících do bohoslužby, sbor, oblečený do bílých rouch, přesunul z kůru k bočnímu oltáři. Po převratu v roce 1989 začala CHJ opět vystupovat i mimo kostel. Pokračovala ve spolupráci s J. Olejníkem, jehož díla prováděla ve světových premiérách, a navázala spolupráci s dalším významným autorem liturgické hudby Petrem Ebenem (1929-2007). Založila nové tradice jako týdenní letní soustředění sboru a Festival duchovní hudby svaté Cecilie pro chrámové zpěváky a varhaníky. V roce 2002 vydala CHJ nahrávku Via Crucis s pásmem velikonočních zamyšlení a hudby. Jubilejní 200. výročí oslavila CHJ bohoslužbou a koncertem, jehož vrcholem se stala Slavnostní mše Jaroslava Kociana, ve spolupráci s městem se uskutečnila také výstava o historii CHJ a vědecká konference o hudební tradici v Ústí nad Orlicí. V roce 2007 převzala vedení Jednoty varhanice, sbormistryně a absolventka hudební vědy Cecilie Pecháčková, která je členkou CHJ již od roku 1985. Sbor se věnuje především zpěvu při nedělních bohoslužbách a církevních svátcích, mimo Českou republiku vystupoval doposud např. v partnerském městě Massa Martana v Itálii a při Národní pouti do Svaté země v roce 2013. V jeho repertoáru převažují skladby a cappella, mezi nimiž nechybí kromě J. Olejníka a P. Ebena také díla Jaroslava Kociana či dalšího čestného člena CHJ Josefa Bohuslava Foerstera (1859-1951). Spolek se řídí novelou původních stanov z r. 1995, v současné době má 22 účinkujících. Je opět nedílnou součástí kulturního života v Ústí nad Orlicí, pravidelně vystupuje před plným kostelem v aktivní, živé farnosti, kde se může svobodně rozvíjet.
![]() |
Cecilská hudební jednota v roce 2010 (c) archiv CHJ |