Harold Marek a Maude Hana
 |
| (c) Viktor Kronbauer
Na film Harold a Maude člověk jen tak
nezapomene. Ačkoli vznikl v roce 1971 a je hodně spjat se svou dobou,
pořád má co říci. To je jasné každému, kdo ho viděl. Napoprvé na mě zapůsobil
tak silně, že už jsem pak nechtěla vidět jeho divadelní zpracování. Nedala jsem
mu šanci, nenalákala mě ani verze s úžasnou Květou Fialovou.
Dokud nepřišla náhoda
v podobě dárku. Divadlo na Vinohradech, Marek Adamczyk a Hana Maciuchová.
Milé překvapení, radost a vzpruha. Je to představení, které se podle mě povedlo
a v němž se uskutečňuje příjemná souhra několika faktorů: hereckých
výkonů, scény, kostýmů a hudby. U té se z pochopitelných důvodů hned zastavím.
Líbilo se mi hlavní motto Ondřeje
Brouska, které je vzdálenou reminiscencí na Bachův Air, líbily se mi odkazy
na dobovou popovou hudbu i Chopin (hudbu
nahrál Epoque Orchestra řízený Markem Ivanovičem).
Zapadalo to do sebe. Líbila se mi scéna Davida
Baziky, v níž se mě nikdo nesnažil za každou cenu omráčit super moderním
nápadem. Líbila se mi její funkčnost, jednoduchost, v níž bylo vše
doladěno do detailů a všeho bylo tak akorát. Kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové šly se scénou ruku v ruce jako rodné
sestry.
Všem hercům jsem v první
řadě vděčná, že se jejich hlasy dobře nesly až do výšin druhého balkonu. Jen
jednou, bohužel v klíčovém momentě, jsem nerozuměla, co mi sděluje Harold,
a některé koncové slabiky paní Hany Maciuchové jsem si musela domýšlet. Její,
řekla bych typická stylistika, kdy se hlas zhoupne a jakoby houkne, byla trochu
ke škodě pro nás, kteří jsme seděli dál a výš. Ráda jsem jí to ale prominula,
protože svou roli ztvárnila výtečně. Nejsem si jistá, že se s hlavní hrdinkou
zcela ve všem ztotožňuje, a právě to mě bavilo, protože se projevila její
herecká hloubka a značná míra empatie. Díky tomu vysílala ty správné vlny směrem
k Haroldovi Marka Adamczyka. Příjemně to mezi nimi jiskřilo. Sice bych si
uměla představit herce, který by působil ještě ztraceněji a zmateněji, protože
pak by o to víc vynikla jeho postupná proměna, ale gradace Haroldova chování vyšla
dobře a rozhodně to bylo „na kapesníček“. Je to Harold vtipný, malinko
škodolibý, neprůhledný, bezprostřední, srdečný a v neposlední řadě Harold
s krásnou barvou hlasu. (Myslím, že by za čas, až obohatí svůj výraz o
vlastní životní zkušenosti, mohl být Hamletem, který zamíří přímo k srdci diváka.
Potenciál na tuhle roli určitě má. Jen kdyby měl štěstí na režiséra jako jeho
britský kolega Cumberbatch.)
Šárka Vaculíková v trojroli
uchazeček o Haroldovo srdce potvrdila svůj talent, cit pro komedii a schopnost
v krátkém čase charakterizovat postavu tak, že si ji člověk zapamatuje. Simona
Postlerová zůstává stále krásná, noblesní a její role Haroldovy matky je
probarvena prvky, jež mnozí znají z vlastního života. Neodolatelný je Dominick Benedikt jako Lachtan. Smekám.
(c) Viktor Kronbauer
Režisérovi Jurajovi Deákovi (dramaturgie Jan Vedral) se povedlo zvýraznit černý
humor tak, že se směje celé divadlo, aby později zaskočeně ztichlo, když žert
přejde do reality. To seknutí je přesné jak chirurgický řez. Hra samotná skýtá
řadu myšlenek na téma smrt, jimž se možná člověk vyhýbá, ale neunikne jim,
podává je ale formou, jíž se není třeba bát. Hra je jiná než film, a to je
dobře. Na Vinohradech se zdařila a stojí za to ji aspoň jednou vidět. Ostatně myslím,
že ani já jsem ji tam neviděla naposledy.
© Dina Šnejdarová
|
