Yekwon Sunwoo a jeho velmi jemný Rachmaninov
 |
| (c) Zdeněk Chrapek, PJ |
Dalším klavíristou, který se letos představil na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného, byl mladý Korejec Yekwon Sunwoo. V loňském roce suverénně zvítězil v klavírní soutěži Van Cliburna a od té doby je spojován zejména se schopností dosáhnout lehkosti, lyričnosti a jemné tónomalby. O pravdivosti těchto slov jsme se mohli přesvědčit v neděli 25. 11. ve Dvořákově síni Rudolfina. Nebyl to ale jen večer korejského umělce, byl to také večer prestižního jihokorejského orchestru KBS Symhony Orchestra a jeho šéfdirigenta Yoela Leviho.
V úvodu zazněla koncertní předehra Karneval Antonína Dvořáka. Vše v ní
bylo, jak má být, plný zvuk, přesnost, noty na svém místě, ale nemohu si
pomoci, chyběla mi vřelost. Přece jen, chce-li zahraniční orchestr přivézt do
Prahy Dvořákovu hudbu, navíc na pódium Dvořákovy síně, která je neodmyslitelně
spjatá s Českou filharmonií, chce to opravdu výjimečné provedení. Možná to
bylo míněno jako zdravice pražskému publiku, ale já bych mnohem raději uvítala,
kdyby předvedli některého z asijských autorů (třeba Tan Duna nebo Torua
Takemitsua?).
Následující Klavírní koncert č. 3 d moll
Sergeje Rachmaninova byl bezesporu výjimečný. Yekwon Sunwoo (v současné době
studuje v Hannoveru u Bernda Goetzkeho) má skutečně úchvatnou techniku a
Rachmaninovovi dodal něhu, lyričnost a půvab. Myslím, že tento umělec není tak
výraznou osobností, jako jsou jeho kolegové Beatrice Rana, Daniil Trifonov,
Igor Levit nebo Yuja Wang, spíše bych ho postavila vedle Rafała Blechacze, k němuž
možná patří menší nápadnost, nikoli však menší kvalita. Yekwon Sunwoo není typ
klavírního dravce, třeba bude zrát pomaleji než jeho vrstevníci, ukázal nám
ale, že má talent, pokoru, technickou výbavu a hudební inteligenci. Přála bych
mu, aby měl před sebou i pěknou uměleckou budoucnost. Zatím je u něj, myslím, velmi
důležité, jaký repertoár si bude vybírat, aby vynikly jeho momentální výrazové přednosti.
Pro mě osobně bylo v Rachmaninovovi té jemnosti až moc, a přece jen bych
občas uvítala plnější zvuk a trochu více virtuózního drajvu.
Méně mě upoutal, přiznám se, orchestr. Yoel Levi je nepochybně spolehlivý dirigent s jasnou představou, ale už
jeho angažmá u Atlanta Symphony Orchestra ukázalo, že není tím, kdo by z hudby
vytahoval velké emoce, dramata a zarýval se posluchačům pod kůži. U
Rachmaninova bych nějaké to drama docela uvítala, navíc, a to se poněkolikáté
opakuji, dechová sekce České filharmonie je na takové úrovni a je zvukově
natolik specifická, že ji málokdo překoná. Zahraniční orchestry, aspoň ty nejlepší,
nemají sice, co se dechů týče, „náš“ český zvuk, mají ale hráče, kteří
jsou na vysoké úrovni v tom smyslu, že dokážou klenout melodickou linku a navzájem spolu zvukově kooperovat. To mi u korejského
orchestru chybělo. Potřebuji, aby ke mně hudba skrz nástroje mnohem více
mluvila, aby fráze v sólech měly začátek a nějakou interpunkci, aby na sebe nástroje
navazovaly formou dialogu. Slyšela jsem sice všechny tóny, dynamiku, ale opět to
celé nějak neproniklo dál než k mým uším. A jelikož předešlá noc padla na
tvorbu kritiky koncertu Piotra Anderszewského, na Čajkovského symfonii už
z mé strany nezbylo sil.
© Dina Šnejdarová
