Klavírní bard Grigorij Sokolov

(c) Petra Hajská

Nejočekávanější koncert Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného se konal v úterý 27. 11. Vryjme si to datum do paměti, protože jsme byli svědky oné hrabětovské „chvíle, která se už nebude opakovat.“ Nemůže, protože i kdyby Grigorij Sokolov přijel znovu, což si mnozí z nás vroucně přejí, bude to zase jiné. Skvělé, ale jinak skvělé.

Tento ruský pianista je chodící antihvězda, možná by se dalo říci Milan Kundera hudebního světa. Nedává rozhovory, natáčí jen živě a bez střihů a potlesky mezi skladbami ho ruší. Není to arogance, ale životní styl, životní názor a věrnost vnitřní pravdě.

Na pódium nejprve vkročí postava, která jako by vypadla z obrázku Jeana-Jacquese Sempého. Směřuje ke klavíru tak obyčejně, jako by šla zrovna nakupovat housky, neoslňuje žádným vnějším fluidem a z její tváře nečiší v tu chvíli ani moc světla, jež nám dopřeje dokonce i uzavřený András Schiff. Na první pohled není Sokolov ani domingovsky nebo savallovsky šarmantní, ani roztomilý. Jakmile usedne ke klavíru, začne se dít cosi, co lze slovy opravdu těžko popsat. Se Sokolovem se totiž vydáváme na cestu, a není to cesta jednoduchá, je to cesta mystická, je to pouť. Je na každém, kam dojde a co pro sebe objeví. Přitom jako by se na pódiu nic zvláštního nedělo. Starší muž hraje na klavír, nedává příliš najevo své vlastní emoce a zdálky působí poněkud odtažitě.

Otázku techniky odkládám hned, protože o tu zde skutečně nejde. Pochopitelně je fenomenální a dokonalá. Podstatné je, co tento klavírista se skladbami dělá. Jednoduše řečeno, dělá si s nimi, co chce. Přistupuje k nim jako Michelangelo k neopracovanému kusu hmoty a za chvíli z nich vyseká či vytesá kolosální dílo, jaké svět neviděl, neslyšel. Tempa, výraz, dynamika, frázování, všechno interpretuje Sokolov po svém. A opět, není to arogance, ale ta nejvyšší pokora, pro mě osobně největší mystika, která klame svým rádoby obyčejným balením. Pro pianistu je totiž tohle všechno úplnou samozřejmostí, on v ní žije, pohybuje se v ní, je s ní spojen. Od toho se vše odvíjí.
Co se práce s detaily týče, neuvěřitelné byly zvuky a barvy, jež sólista z nástroje vytáhl. Dynamické rozpětí od mnoha pp až k mnoha ff (asi tak nějak si to Čajkovskij představoval ve svých symfoniích?), v pianissimech ještě více pianissimové nuance (není to možné, ale byly tam), mikrodetaily, mikronádechy, mužná fortissima, akcenty a tak dále. Paleta barev, o jaké se nám nesnilo. V jedné chvíli jsem dokonce měla dojem, že slyším flétnu a rozhlédla jsem se, zda někomu nezvoní telefon, ale skutečně šel ten zvuk z klavíru. Byl to magický okamžik, při němž se člověku úplně tajil dech.

Beethovenova Sonáta C dur op. 2/3, Jedenáct bagatel op. 109 a Schubertovy Čtyři impromptu op. posth. 142, to byla dokonalost sama. Vstoupili jsme do samotné svatyně hudby, až za chrámovou oponu. A zůstali jsme v ní hodně dlouho, protože Sokolov nás obdařil šesti přídavky. Nedivím se. Tím, jak k hraní přistupuje, unavuje se v úplně jiném tempu než ostatní, a proto by jistě dokázal hrát ještě aspoň dalších dvacet minut navíc.

První pražské vystoupení tohoto klavíristy jsem nezažila, nemám tedy srovnání, ale s jistotou mohu říci, že jsem ještě na koncertě nikdy nikoho neslyšela takhle hrát. Grigorij Sokolov totiž dokáže něco, co je vlastně nemožné. Hraje osobně a zároveň odosobněně, odloží svůj i skladatelův život stranou a nechává promlouvat pouze hudbu v té nejčistší, absolutní formě. Nejde to, ale Sokolov takhle hraje. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy ke mně z hudby nemluvila Schubertova bolest nebo Beethovenova roztrpčenost, ale prostě JEN hudba. 

Na konci jsem přemýšlela, jak takový koncert působí na klavíristy v publiku. Je motivací, demotivací, nebo dokonce frustrací? Neměl by být a neměl by být ani výzvou opakovat, napodobovat Sokolovovy finesy. Spíš by měl být výzvou, že stojí za to hledat cestu k sobě samému, nenechat se zviklat, neuhnout a stále se o to snažit. Pak je umění pravdivé, osobité a jedinečné. V sobotu jsme slyšeli Anderszewského, který se na té cestě čas od času zastaví, aby neztratil správný směr, v neděli Yekwona Sunwooa, který má tohle všechno před sebou, a v úterý Grigorije Sokolova, který došel tam, kam dojde jen málokdo. Vlastně skoro nikdo. Berme to jako inspiraci. Jestli tohle nebyl přinejmenším koncert sezony, pak už nevím.

© Dina Šnejdarová

P.S. Všechny kašlající posluchače pro tento týden omlouvám, protože vzduch ve Dvořákově síni je tak strašně suchý, že se koncert bez bonbonů dá jen stěží zvládnout. Je dobré se na to připravit.