Paul Lewis v plném zvuku

Začněme malinkým klišé. Britský klavírista Paul Lewis s sebou přivezl do Prahy na Klavírní festival Rudolfa Firkušného typické anglické počasí: déšť. Těžké kapky dopadaly na schody Rudolfina a já si říkala, jestli takhle osvěžující, hutný a silný bude i Lewisův recitál. Byl, a to v mnoha směrech.

Nejprve zazněla Sonáta c moll Hob. XVI:20 Josepha Haydna z  doby kolem roku 1771, v níž se Lewis projevil jako interpret, který dokáže z klavíru vytáhnout skutečně výrazný, pevný, jasný zvuk, stejně tak jemná pianissima. Následujících Sedm bagatel op. 33 Ludwiga van Beethovena bylo na mě, přiznám se, ve zvuku až příliš razantních. Řekla bych, že moje a sólistovy představy se tu neprotnuly, nepodařilo se mi na pianistovu stylistiku v danou chvíli vnitřně napojit. Moje minus. Co se sluší říci, je fakt, že Lewis v dobrém smyslu slova nepopřel, že je žákem Alfreda Brendela, který se větší zvukové razance v klasicismu nijak nezdráhá a vždycky ji umí dokonale vyvážit. Lewisův Beethoven měl v sobě obrovskou energii, náboj, tah a humor.

Recitál pro mě osobně začal teprve ve druhé půlce, kdy jsme vyslechli další Haydnovu sonátu, tentokrát zralou, pozdní Es dur Hob. XVI:49, z let 1789-1790. Tady už jsem se konečně „chytila“. Děkuji sólistovi, že hrál tak, abych i já mohla naskočit do tohoto rozjetého vlaku, a nemusela se jen dívat, jak kolem mne projíždí. Lewisův Haydn měl v sobě tu pravou sytost barev, propracovanost jednotlivých ploch, vynikla tu graciéznost, beethovenské evokace, vzájemné dialogy. Byl to Haydn pestrý, různorodý, zároveň semknutý, pevně uchopený, průzračný jako studánka. Opět v pěkně velkém zvuku, který mi už zde připadal zcela na místě.

Čtyři klavírní kusy op. 119 Johanessa Brahmse byly v Lewisově podání jak z jiného světa. Skladby, jež autor napsal ve zralém věku v letech 1892-1893, aniž by tušil, že ho čeká už jen pár let života, jsou úžasnou ukázkou obrovského množství nápadů, jimiž přetékal, jeho lidské vřelosti a vnitřní citlivosti. Paul Lewis interpretoval tento opus velmi uctivě, čímž nemyslím opatrně ale zcela v Brahmsově duchu. Naservíroval nám ve zvuku měkká, hebká pianissima, jemnost, nikoli rozněžnělost, vášeň a mužnost. Každému intermezzu dodal osobitý tvar. To už bylo na kapesníček. Kéž bychom Brahmse slýchali na pódiu častěji a v tak přesvědčivé interpretaci.

Škoda, že pak následovaly jen dva přídavky. Paula Lewise bych klidně poslouchala ještě třeba další hodinu.

© Dina Šnejdarová

P.S. Klima ve Dvořákově síni bylo od začátku festivalu poprvé snesitelné, nedráždivé. Za všechny alergiky tímto děkuji.