Triumfální Miroslav Sekera
První obraz patřil sonátám
Domenica Scarlattiho v šikovně zvoleném harmonickém pořadí. Sekera je všechny
brilantně vyperlil, pěkně barokně vyzdobil, pohrál si s barvami, ale jen do
té míry, aby mu zbylo ještě na další autory. Poté přišla na řadu Beethovenova Sonáta Es dur op. 81a „Lebewohl“, pojatá
stylově čistě, přehledně a radostně. Někdy podezřívám pianisty, že si
klasicismus dávají na začátek recitálu, aby upokojili publikum něčím známým a
také se patřičně rozehráli, ale v tomto případě, vzhledem k tomu, co
následovalo, nemohl zaznít nikdo jiný než právě Beethoven, prorok a vizionář.
Dodal celému večeru ten správný grunt, který by v těchto souvislostech
nemohli dodat ani Joseph Haydn, ani W. A. Mozart.
Následoval Claude Debussy. Přiznám
se, že jsem si toužebně přála, aby se Miroslav Sekera nenechal zmást a zvláště Svit luny (Clair de lune) nepředestřel jako rozmělněné emocionální „bahýnko“, jak
to někdy klavíristé, zvláště klavíristky, dělávají. Jak jsem tušila, nezklamal
mě. Po úchvatně virtuózní 11. etudě „pour
les arpèges composés“ zazněl Svit
luny pouze jako něžné pohlazení, neztratil svou měsíční rusalkovitou průsvitnost
a stříbrnou záři. Díky za tenhle letmý, prchavý dotyk.
Ostrov
radosti vznikl v roce 1904, čtrnáct let po Suite bergamasque s jejím verlainovským
Svitem luny, v době, kdy Debussy směřoval k vlastnímu originálnímu
kompozičnímu stylu. Měl za sebou čas intenzivního vstřebávání všeho, co se
kolem něj dělo včetně okultismu, seznámil se s hudbou gamelanu, vybudoval
si hluboký, zároveň aktivní vztah k výtvarnému umění. V hudbě experimentoval
s mody, tóninami, barvami, a přitom se nepovažoval za impresionistického
skladatele. Je dobré si to uvědomit. Ostrov radosti vytryskl ze skladatele při tajném mileneckém pobytu s Emmou Bardac na ostrově Jersey a měl snad i výtvarnou předlohu v obraze Antoina Watteaua, zčásti mu byly inspirací také krajiny Williama Turnera. Jedná se o spontánní dílo, gejzír barev a pozitivních emocí. Miroslav Sekera ho přesně tak zahrál, přičemž ho ukázkově zahalil do všeho, co bylo řečeno výše. Výsledek byl úžasný.
V druhé polovině
recitálu se sólista představil jako vypravěč drobných příběhů, Dětských scén Roberta Schumanna, jež skladatel
věnoval své milované Claře Wieckové. V Sekerově podání vyzněly ideálně
jako kouzelné miniatury, střípky nálad, výjevů, jako milé album vzpomínkových fotografií
jako umně vybroušené skleněné korálky.
Pak nastalo absolutní
vyvrcholení s díly Bedřicha Smetany. Interpret enás tu omráčil virtuozitou,
technikou, citem pro obsah a stavbu, ať už šlo o rozvlněnou koncertní etudu Na břehu mořském, půvabně vznešenou Přívětivou krajinou nebo démonickou báseň
Macbeth a čarodějnice. Kéž bychom je
na pódiu slýchali častěji a v takovém provedení. V atmosféře příznivého přijetí, jež sálalo z publika ve Dvořákově síni, zazněly na závěr tři rozkošné přídavky: Bachova Siciliana z Flétnové sonáty Es dur BWV 1031 v úpravě Wilhelma Kempffa, Španělské capriccio op. 37 Moritze Moszkowského a Chopinovo Nokturno cis moll op. posth.
Co z toho všeho vyplývá?
Že máme v Česku klavíristu světové úrovně, který spolehlivě a s jistotou
přechází z jednoho stylu do druhého, hraje s chutí, radostí a přirozeným
citem (navíc je i skromný a pokorný) a který by bez studu a okolků obstál na
BBC Proms, ve Wigmore Hall nebo před hvězdami zmlsaným publikem ve Vídni či
kdekoliv v Německu. Zároveň Miroslav Sekera prezentuje skvěle českou hudbu
a já si teď jen přeji, aby svým Smetanou mohl uchvátit ještě více posluchačů nejen
u nás a aby se pustil do Poetických nálad
Antonína Dvořáka, o nichž jejich autor prohlásil, že jen málo pianistů bude
mít odvahu hrát je vcelku. Kéž by ji dostal Miroslav Sekera. Je pro ně jako stvořený.
© Dina Šnejdarová
