Carl Philipp Emanuel Bach: Magnificat
Elizabeth Watts, Wiebke Lehmkuhl, Lothar Odinius, Markus Eiche, RIAS Kammerchor, Akademie für Alte Musik Berlin, Hans-Christoph Rademann. 1 CD / Download, Harmonia Mundi 2014, HMC902167.
(Seznam nahrávek použitých ke srovnání je uveden pod recenzí.)
Jednou z předností téhle desky je dramaturgie. Skladby, které jsou tu nahrané, najdeme i na jiných CD, ale teprve tady jsou takříkajíc pod jednou střechou. Jejich výběr se shoduje s koncertem (přesněji s jeho částí), který se konal na Květnou neděli r. 1786 v Hamburku za řízení C. Ph. E. Bacha (1714 - 1788). Jednalo se o charitativní akci pro lékařskou asociaci, jejíž členové ošetřovali chudé zdarma. Program tehdy zahájilo Credo ze Mše h moll BWV 232 skladatelova otce J. S. Bacha, následovaly dvě části z Händelova Mesiáše HWV 56. Druhá polovina koncertu patřila C. Ph. E. Bachovi: nejprve zazněla Symfonie D dur Wq 183/1, H. 663, poté Magnificat Wq 215, H. 722 a nakonec dvojsborové Heilig ist Gott Wq 217, H. 778. Podíváme-li se na program blíže, nelze než zkonstatovat, že je dokonalý. Publikum si poslechlo vrcholná, tehdy už vlastně trochu zastaralá, díla německého baroka a poté mohlo svůj zážitek konfrontovat s odlišným stylem neméně geniálního "hamburského" Bacha. Nemůžeme se divit, že sám Carl Philipp řadil tato díla ke svým nejlepším. V tomto ohledu je nahrávka vynikajícím příspěvkem k 300. výročí skladatelova narození.
Magnificat Wq 215, H. 722 vzniklo kolem r. 1750 ještě během Bachova působení na dvoře Fridricha II. Velkého v Berlíně. Carl Philipp se ke skladbě později vrátil a na zmiňovaném koncertu už Magnificat zaznělo v upravené verzi s obohacením o dechové a bicí nástroje. Je to dílo, které již ukazuje směrem ke klasicismu: uslyšíme více sborové homofonie, afekty se nestřídají po slovech či frázích, ale po verších. Ukázkou tzv. galantního stylu je zejména sopránová árie s vypracovanými kantilénami, citový styl (empfindsamer Stil) se objeví v části Et misericordia eius a nechybí ani pořádný komplikovaný kontrapunkt (fascinující dvojitá fuga v závěru). Na první pohled to může vypadat jako nesourodá směska, ale jakmile Magnificat začnete poslouchat, zjistíte, že Carl Philipp přesně věděl, jak své záměry spojit ve zcela kompaktní útvar.
Co se interpretace týče, je naprosto vyrovnaná. Považuji to za velké plus, protože koho by bavilo poslouchat třeba skvělou sopranistku vedle přiškrceného tenoristy... Zaměříme-li se právě na sólisty, pro nahrávku byli zvoleni prozíravě. Ne každý by totiž dokázal vyhovět tempovým požadavkům dirigenta Hanse-Christopha Rademanna. Sopranistka Elisabeth Watts ve své jediné árii (Quia respexit) dokazuje, že je velký pěvecký talent (všimli si toho i v mezinárodních soutěžích) s příjemně sytou barvou hlasu, vřelým projevem a schopností svůj part citlivě přizdobit. Tenorová árie Quia fecit je sama o sobě tak náročná, že komukoli, kdo ji vůbec dokáže zazpívat, bychom se snad měli i poklonit. A co teprve, když ji dirigent ještě trochu zrychlí. Lothar Odinius si s touhle "zlomyslností" poradil nadmíru dobře a stejně tak basista Markus Eiche (Fecit potentiam). V altové árii Suscepit Israel je naopak dost času na to, aby vyzněla veškerá její něha - vždyť se tam také zpívá o Božím milosrdenství. Je radost poslechnout si ji v provedení Wiebke Lehmkuhl, díky níž z toho nevzniklo cosi neurčitě rozblemclého. Akademie für Alte Musik Berlin (Akamus) je sólistům i sboru ideálním partnerem: v rychlých tempech svěží, v pomalých dostatečně lyrický. S dynamickými nuancemi nejde do velkých extrémů, takže celé dílo vyzní velice elegantně.
Heilig ist Gott Wq 217, H. 778 vzniklo víc jak dvacet let po Magnificat. Kompozičně se to promítá ve větší koncentrovanosti a jednoduchosti (v necelých osmi minutách). Skladatel jako by tu vedle sebe postavil dva druhy uctívání Boha: tichou adoraci a zvučný jásot. Zároveň, jelikož jde o dvojsborové dílo, zde do sebe vstupují dva hlasy (dva sbory): andělské a lidské. Text se opírá o starozákonní pasáž, v níž dochází k povolání proroka Izajáše do služby (Iz 6, 1-4). Nejprve slyšíme v altovém sólu vypravěče - Izajáše, poté zpívají lidé spolu s anděly (Iz 6,3). Jedná se o mimořádný okamžik a Carlu Philippovi se povedlo mimořádně jej zpracovat. (Např. závěrečná fuga, do níž je navíc ještě vsazeno německé Te Deum jako cantus firmus.)
Dirigent Rademann v téhle části zcela opustil rychlá tempa, díky čemuž vyzní skladba skoro až nadpozemsky. Musím říct, že při zaznění prvního sborového vstupu v neuvěřitelném pianissimu mě až mrazilo. RIAS Kammerchor předvádí jak v Magnificat, tak v Heilig pěkný zaoblený zvuk, schopnost dosáhnout značného dynamického rozpětí, navíc neuslyšíme žádné uječené soprány ani umečené tenory. Provedení Heilig považuji za vrchol, zlatý řez, celé nahrávky. Až si ji poslechnete, možná budete stejně jako já litovat, že byl autor tak stručný...
Symfonie D dur Wq 183/1, H. 663 patří ke čtyřem symfoniím, které dnes považujeme za průkopnická díla v oblasti symfonické tvorby. Ano, konečně dojde na Carla Philippa experimentujícího, hledajícího. Zvukově zaujme mj. nezvyklá kombinace hlubokých smyčců s vysokými dechy v pomalé části. Provedení Akamus je divoké v nejlepším smyslu slova, vášnivé, kontrastní. Výsledek strhující.
Srovnání nahrávek
Začneme-li s deskami podle poučené interpretace (tedy s tzv. starými nástroji), nejhůře podle mě dopadlo provedení J. Reillyho Lewise, kde mají pěvci potíže s výslovností a v některých případech bohužel i s intonací. Poněkud pěvecky nevyrovnaná je i nahrávka Fritze Nafa (podotýkám ovšem, že tady už se pohybujeme ve vyšších interpretačních sférách), v níž exceluje sopranistka Monika Mauch svým rovným, "neoperně" znějícím hlasem. Její závěrečné zdobení (25s!) je kouzelné. Ostatní výkony už tak excelentní nejsou (především tenorista), nesedne mi také hlas kontratenoristy místo altistky. Uspokojivější je realizace Michaela Schneidera s orchestrem La Stagione Frankfurt. Tady už bych mluvila spíš o drobnostech v tenorovém partu a poněkud odlišném pojetí: o něco klidnější tempa, o něco výraznější dynamika. Sopranistka Elisabeth Scholl je v závěru árie nepatrně lyričtější (od 4:10) než E. Watts. Z nahrávek na moderní nástroje mě nenadchl Helmuth Rilling. Na můj vkus je to celé příliš těžkopádné a pěvecky neuspokojivé. Za povšimnutí stojí starší snímek Hartmuta Haenchena, který volil podobná tempa jako Rademann. Já sama se jednoznačně přiklánímk Rademannově pojetí. Ačkoli jsou jeho tempa ve srovnání s ostatními většinou svižnější (myslím, že by konvenovala Václavu Luksovi), sólisté si s nimi poradili úctyhodně a skladba celkově vyznívá, jak již bylo řečeno, vyrovnaně.
Nesluší se a není fér srovnávat live koncert se studiovou nahrávkou, záměrně ale udělám výjimku. Doporučuji k poslechu záznam z festivalu Concentus Moraviae 2007, kde se pod zkušeným vedením Marka Štryncla výborně předvede orchestr, sbor a zejména skvělí sólisté Markus Brutscher (tenor) a Tomáš Král (bas). K poslechu je zde, od 43:23: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10123386643-concentus-moraviae-2007/
K Heilig už jen dodám, že se nikomu nepodařilo dosáhnout takové atmosféry a napětí jako Rademannovi. U Symfonie mě překvapilo, nakolik je interpretace Akamus propracovanější oproti Orchestra of the Age of Enlightenment (Orchestr osvícenství) s Gustavem Leonhardtem. Váhala bych spíš, zda se nepřiklonit k rozvážnějšímu Andrewovi Manzemu s výrazně brilantním continuem. To už je otázka osobní preference. Já volím Akamus.
Seznam CD
Magnificat Wq 215, H. 722
Elisabeth Scholl, Ruth Sandhoff, Andreas Karasiak, Gotthold Schwarz, La Stagione Frankfurt, Dresden Chamber Choir, Michael Schneider. 1 CD Capriccio 2002, C67003.
Monika Mauch, Matthias Rexroth, Hans Jorg Mammel, Gotthold Schwarz, Basler Madrigalisten, Baroque Orchestra L'arpa Festante, Fritz Naf. Carus 2008, Carus83.412.
Mary Ellen Callahan, Patricia Green, Nils Brown, James Weaver, Washington Bach Consort Chorus, Washington Bach Consort Orchestra, J. Reilly Lewis. Newport Classic 1999, NCD60155.
Venceslava Hruba-Freiberger, Barbara Bornemann, Peter Schreier, Olaf Bär, Carl Philipp Emanuel Bach Chamber Orchestra, Berlin Radio Choir, Hartmut Haenchen. Berlin Classics 1991, 0010112BC.
Arleen Auger, Helen Watts, Kurt Equiluz, Wolfgang Schone, Stuttgart Gachinger Kantorei, Stuttgart Bach Collegium, Helmuth Rilling. Haenssler Classic, 1976-1977, CD98.02.
Heilig ist Gott Wq 217, H. 778
Hilke Helling, Rheinische Kantorei, Das Kleine Konzert, Max Hermann. Capriccio 2006, C49367.
Elisabeth Jansson, Stuttgart Chamber Choir, Stuttgart Bach Orchestra, Bernius Frieder. Carus 2006, Carus83.212.
Symfonie D dur Wq 183/1, H. 663
English Concert, Andrew Manze. Harmonia Mundi 2006, HMU807403.
Orchestra of the Age of Enlightenment, Gustav Leonhardt. Erato-Parlophone 2000, 0724356179455.
(Seznam nahrávek použitých ke srovnání je uveden pod recenzí.)
Matthias_Heyde_2014_140181438468.jpg) |
| Hans-Christoph Rademann (c) Matthias Heyde |
Jednou z předností téhle desky je dramaturgie. Skladby, které jsou tu nahrané, najdeme i na jiných CD, ale teprve tady jsou takříkajíc pod jednou střechou. Jejich výběr se shoduje s koncertem (přesněji s jeho částí), který se konal na Květnou neděli r. 1786 v Hamburku za řízení C. Ph. E. Bacha (1714 - 1788). Jednalo se o charitativní akci pro lékařskou asociaci, jejíž členové ošetřovali chudé zdarma. Program tehdy zahájilo Credo ze Mše h moll BWV 232 skladatelova otce J. S. Bacha, následovaly dvě části z Händelova Mesiáše HWV 56. Druhá polovina koncertu patřila C. Ph. E. Bachovi: nejprve zazněla Symfonie D dur Wq 183/1, H. 663, poté Magnificat Wq 215, H. 722 a nakonec dvojsborové Heilig ist Gott Wq 217, H. 778. Podíváme-li se na program blíže, nelze než zkonstatovat, že je dokonalý. Publikum si poslechlo vrcholná, tehdy už vlastně trochu zastaralá, díla německého baroka a poté mohlo svůj zážitek konfrontovat s odlišným stylem neméně geniálního "hamburského" Bacha. Nemůžeme se divit, že sám Carl Philipp řadil tato díla ke svým nejlepším. V tomto ohledu je nahrávka vynikajícím příspěvkem k 300. výročí skladatelova narození.
Magnificat Wq 215, H. 722 vzniklo kolem r. 1750 ještě během Bachova působení na dvoře Fridricha II. Velkého v Berlíně. Carl Philipp se ke skladbě později vrátil a na zmiňovaném koncertu už Magnificat zaznělo v upravené verzi s obohacením o dechové a bicí nástroje. Je to dílo, které již ukazuje směrem ke klasicismu: uslyšíme více sborové homofonie, afekty se nestřídají po slovech či frázích, ale po verších. Ukázkou tzv. galantního stylu je zejména sopránová árie s vypracovanými kantilénami, citový styl (empfindsamer Stil) se objeví v části Et misericordia eius a nechybí ani pořádný komplikovaný kontrapunkt (fascinující dvojitá fuga v závěru). Na první pohled to může vypadat jako nesourodá směska, ale jakmile Magnificat začnete poslouchat, zjistíte, že Carl Philipp přesně věděl, jak své záměry spojit ve zcela kompaktní útvar.
Co se interpretace týče, je naprosto vyrovnaná. Považuji to za velké plus, protože koho by bavilo poslouchat třeba skvělou sopranistku vedle přiškrceného tenoristy... Zaměříme-li se právě na sólisty, pro nahrávku byli zvoleni prozíravě. Ne každý by totiž dokázal vyhovět tempovým požadavkům dirigenta Hanse-Christopha Rademanna. Sopranistka Elisabeth Watts ve své jediné árii (Quia respexit) dokazuje, že je velký pěvecký talent (všimli si toho i v mezinárodních soutěžích) s příjemně sytou barvou hlasu, vřelým projevem a schopností svůj part citlivě přizdobit. Tenorová árie Quia fecit je sama o sobě tak náročná, že komukoli, kdo ji vůbec dokáže zazpívat, bychom se snad měli i poklonit. A co teprve, když ji dirigent ještě trochu zrychlí. Lothar Odinius si s touhle "zlomyslností" poradil nadmíru dobře a stejně tak basista Markus Eiche (Fecit potentiam). V altové árii Suscepit Israel je naopak dost času na to, aby vyzněla veškerá její něha - vždyť se tam také zpívá o Božím milosrdenství. Je radost poslechnout si ji v provedení Wiebke Lehmkuhl, díky níž z toho nevzniklo cosi neurčitě rozblemclého. Akademie für Alte Musik Berlin (Akamus) je sólistům i sboru ideálním partnerem: v rychlých tempech svěží, v pomalých dostatečně lyrický. S dynamickými nuancemi nejde do velkých extrémů, takže celé dílo vyzní velice elegantně.
Heilig ist Gott Wq 217, H. 778 vzniklo víc jak dvacet let po Magnificat. Kompozičně se to promítá ve větší koncentrovanosti a jednoduchosti (v necelých osmi minutách). Skladatel jako by tu vedle sebe postavil dva druhy uctívání Boha: tichou adoraci a zvučný jásot. Zároveň, jelikož jde o dvojsborové dílo, zde do sebe vstupují dva hlasy (dva sbory): andělské a lidské. Text se opírá o starozákonní pasáž, v níž dochází k povolání proroka Izajáše do služby (Iz 6, 1-4). Nejprve slyšíme v altovém sólu vypravěče - Izajáše, poté zpívají lidé spolu s anděly (Iz 6,3). Jedná se o mimořádný okamžik a Carlu Philippovi se povedlo mimořádně jej zpracovat. (Např. závěrečná fuga, do níž je navíc ještě vsazeno německé Te Deum jako cantus firmus.)
Dirigent Rademann v téhle části zcela opustil rychlá tempa, díky čemuž vyzní skladba skoro až nadpozemsky. Musím říct, že při zaznění prvního sborového vstupu v neuvěřitelném pianissimu mě až mrazilo. RIAS Kammerchor předvádí jak v Magnificat, tak v Heilig pěkný zaoblený zvuk, schopnost dosáhnout značného dynamického rozpětí, navíc neuslyšíme žádné uječené soprány ani umečené tenory. Provedení Heilig považuji za vrchol, zlatý řez, celé nahrávky. Až si ji poslechnete, možná budete stejně jako já litovat, že byl autor tak stručný...
Symfonie D dur Wq 183/1, H. 663 patří ke čtyřem symfoniím, které dnes považujeme za průkopnická díla v oblasti symfonické tvorby. Ano, konečně dojde na Carla Philippa experimentujícího, hledajícího. Zvukově zaujme mj. nezvyklá kombinace hlubokých smyčců s vysokými dechy v pomalé části. Provedení Akamus je divoké v nejlepším smyslu slova, vášnivé, kontrastní. Výsledek strhující.
Srovnání nahrávek
Začneme-li s deskami podle poučené interpretace (tedy s tzv. starými nástroji), nejhůře podle mě dopadlo provedení J. Reillyho Lewise, kde mají pěvci potíže s výslovností a v některých případech bohužel i s intonací. Poněkud pěvecky nevyrovnaná je i nahrávka Fritze Nafa (podotýkám ovšem, že tady už se pohybujeme ve vyšších interpretačních sférách), v níž exceluje sopranistka Monika Mauch svým rovným, "neoperně" znějícím hlasem. Její závěrečné zdobení (25s!) je kouzelné. Ostatní výkony už tak excelentní nejsou (především tenorista), nesedne mi také hlas kontratenoristy místo altistky. Uspokojivější je realizace Michaela Schneidera s orchestrem La Stagione Frankfurt. Tady už bych mluvila spíš o drobnostech v tenorovém partu a poněkud odlišném pojetí: o něco klidnější tempa, o něco výraznější dynamika. Sopranistka Elisabeth Scholl je v závěru árie nepatrně lyričtější (od 4:10) než E. Watts. Z nahrávek na moderní nástroje mě nenadchl Helmuth Rilling. Na můj vkus je to celé příliš těžkopádné a pěvecky neuspokojivé. Za povšimnutí stojí starší snímek Hartmuta Haenchena, který volil podobná tempa jako Rademann. Já sama se jednoznačně přiklánímk Rademannově pojetí. Ačkoli jsou jeho tempa ve srovnání s ostatními většinou svižnější (myslím, že by konvenovala Václavu Luksovi), sólisté si s nimi poradili úctyhodně a skladba celkově vyznívá, jak již bylo řečeno, vyrovnaně.
Nesluší se a není fér srovnávat live koncert se studiovou nahrávkou, záměrně ale udělám výjimku. Doporučuji k poslechu záznam z festivalu Concentus Moraviae 2007, kde se pod zkušeným vedením Marka Štryncla výborně předvede orchestr, sbor a zejména skvělí sólisté Markus Brutscher (tenor) a Tomáš Král (bas). K poslechu je zde, od 43:23: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10123386643-concentus-moraviae-2007/
K Heilig už jen dodám, že se nikomu nepodařilo dosáhnout takové atmosféry a napětí jako Rademannovi. U Symfonie mě překvapilo, nakolik je interpretace Akamus propracovanější oproti Orchestra of the Age of Enlightenment (Orchestr osvícenství) s Gustavem Leonhardtem. Váhala bych spíš, zda se nepřiklonit k rozvážnějšímu Andrewovi Manzemu s výrazně brilantním continuem. To už je otázka osobní preference. Já volím Akamus.
Seznam CD
Magnificat Wq 215, H. 722
Elisabeth Scholl, Ruth Sandhoff, Andreas Karasiak, Gotthold Schwarz, La Stagione Frankfurt, Dresden Chamber Choir, Michael Schneider. 1 CD Capriccio 2002, C67003.
Monika Mauch, Matthias Rexroth, Hans Jorg Mammel, Gotthold Schwarz, Basler Madrigalisten, Baroque Orchestra L'arpa Festante, Fritz Naf. Carus 2008, Carus83.412.
Mary Ellen Callahan, Patricia Green, Nils Brown, James Weaver, Washington Bach Consort Chorus, Washington Bach Consort Orchestra, J. Reilly Lewis. Newport Classic 1999, NCD60155.
Venceslava Hruba-Freiberger, Barbara Bornemann, Peter Schreier, Olaf Bär, Carl Philipp Emanuel Bach Chamber Orchestra, Berlin Radio Choir, Hartmut Haenchen. Berlin Classics 1991, 0010112BC.
Arleen Auger, Helen Watts, Kurt Equiluz, Wolfgang Schone, Stuttgart Gachinger Kantorei, Stuttgart Bach Collegium, Helmuth Rilling. Haenssler Classic, 1976-1977, CD98.02.
Heilig ist Gott Wq 217, H. 778
Hilke Helling, Rheinische Kantorei, Das Kleine Konzert, Max Hermann. Capriccio 2006, C49367.
Elisabeth Jansson, Stuttgart Chamber Choir, Stuttgart Bach Orchestra, Bernius Frieder. Carus 2006, Carus83.212.
Symfonie D dur Wq 183/1, H. 663
English Concert, Andrew Manze. Harmonia Mundi 2006, HMU807403.
Orchestra of the Age of Enlightenment, Gustav Leonhardt. Erato-Parlophone 2000, 0724356179455.
