neděle 1. června 2014

Projekt housenky. Prolog

Začalo to nevinně. Naše starší dítko se začalo dožadovat domácího mazlíčka. Celkem snadno a rychle jsme si vysvětlili, proč ne pes, ne kočka - tedy aspoň proč ne hned. Téma se stalo každodenním refrénem s čím dál kratšími slokami, tak jsem se šla poradit. S kamarádkou, jejíž třípokojový byt obývají kromě tří dětí, manžela a babičky 2-3 psi, 2-3 kočky, 3 křečci, nějací ptáčci a snad i rybičky. Po odborné konzultaci došlo znovu k důraznému vysvětlování, že zvířátko ano, ale tak za rok, za dva, až dítko povyroste, mladší se naučí spát atd. Dcerka to vzala statečně, vypadalo to na uspokojivý deal.

Jenže pak začalo jaro. Zvířátka byla najednou všude. Hlavně hmyz. A v naší holčince propukla přírodovědná vášeň. Ano, neobešlo se to bez ověřování přesného názvu jednotlivých druhů v encyklopediích - to je zase moje vášeň - včetně nočního studia (musela jsem zjistit, proč např. ruměnice pospolné vytvářejí "dvojvláčky" a proč není dobré je rozpojovat...). Tím jsme žili docela dlouho. Nejen my, ale téměř všechny děti, které potkáváme na hřišti...

Ovšem s jídlem roste chuť a dcerka zatoužila pozorovat nějaké zvířátko doma. Poté, co začala doma kroužit s baterkou a plastovou krabičkou, prolézat všechna zákoutí s tím, že si chytí pavouka (bohužel pro ni zrovna po velkém úklidu), přinesla si igelitový pytlíček, že si do něj nachytá mouchy, případně venku mravence(!), usoudili jsme, že situace je vážná. A tak vznikla nová dohoda, přijatelná pro všechny: 1. Dcerku přihlásíme na přírodovědný příměstský tábor, 2. Nejpozději do Vánoc zakoupíme aspoň rybičky (mravence kategoricky odmítám), 3. Pořídíme si domů motýlí housenky. Hrdě přiznávám, že bod 3 byl můj nápad. (Aby bylo jasno, i já mám přírodu ráda, jen mi ta havěť nemusí lézt po těle...)

Žádné komentáře:

Okomentovat